Neděle aneb v podstatě cestovní den

Včerejší večerní bouřka nakonec neměla dlouhého trvání, takže už večer se do údolí začalo vracet pěkné počasí. Nedělní ráno sice poznamenal ještě opar nad lesy ze včerejšího deště, ale už při snídani bylo jasné, že cesta domů s polední zastávkou v Praze bude opět za jasné oblohy. A tak po vydatné snídani a sbalení té trošky věcí, co jsme s sebou měli na tento víkend, následovala cesta domů. Ještě jednou jsme “navštívili” Karlovy Vary (projeli jsme jejich východní část), abychom se poté zařadili mezi auta mířící do Prahy. Rezerva na plánovaný příjezd na oběd do Prahy byla půl hodiny, takže to měla být pohodová jízda. Bohužel se spotřebovala ještě před Prahou. Nejen díky místům,  kde čile pokračuje výstavba dálnice, neb ani zácpy z důvodu nehody jsme nezůstali ušetřeni. Takže se mi snad poprvé povedlo po delší cestě někam přijet doslova na minutu přesně. A to i díky tomu, že bylo volné parkovací místo přesně proti vchodovým dveřím restaurantu Botič. Oběd zde byl už jen tečkou za tímto vydařeným víkendem. Pak už jen odpolední jízda po téměř prázdné D11 a postupné přepnutí se do přípravy na příští týden, neb tentokrát bude Praha hned v pondělí.

Probuzení do letní neděle

Na cestu bude hezky, polední zastávka u Botiče ukončí naše “výletování” a pak už zbyde jen obvyklých něco málo přes 100 km většinou po D11. P.S. Soudím, že večerní nadílka dorazila v noci i k nám domů, tak na zalévání zahrady snad zbyde zřejmě jen skleník :-)

Venku se čerti žení

Návrat z Karlových Varů byl zpočátku takovou okružní jízdou nad městem, protože jsme zvolili cestu druhou stranou, abychom se podívali, kudy nejblíže na výpadovku na Prahu, abychom nemuseli projíždět Karlovy Vary z jedné strany na druhou. Asi se tudy zítra budeme vracet domů. Pak už jen na terase cappuccino a wellness. Představa, že by ta dnešní, tentokrát jen čtvrthodinová a hlavně normální zaměřující se na záda mohla být jemnější, vzala za své v okamžiku, kdy se otevřely dveře a v nich se objevila usměvavá Thajka, řekl bych "stará známá ze včerejška". Myslím, že do té čtvrthodiny vměstnala vše, čím "trápila včera". S jediným rozdílem, že se soustředila jen na záda. Teď se venku rychle setmělo, oblohu občas rozčísne nějaký ten blesk a kapky deště se mění v provázky, takže po teplém letním dnu poměrné ochlazení. Ale ve wellnessu se to snad neprojeví, ledaže by přestala jít elektrika. Takže před večeří ještě prohřát "kosti" a pomalu skončí poslední celý pobytový den zde. Každopádně už teď lze říci, že i ten byl bohatý na zážitky.

Kufrování kolem Jeleního skoku

Po poměrně bohatém pátečním programu jsme na sobotu zvolili kombinaci návštěvy Karlových Varů a podvečerního wellnesu v hotelu. Trošku byla debata, zda pro dopravu použijeme vlak zastavující asi 100 m pod hotelem a končící na dolním nádraží u centrálního parkoviště, nebo nenecháme ani dnes odpočinout auto. Zvítězila varianta č.2, takže po necelých dvaceti minutách jízdy jsme zaparkovali auto a zahájili pěší prohlídku Karlových Varů. A že byla dlouhá. Po polovině kolonády a první vyhlídce nad ní jsme využili lanové dráhy a přemístili se na Dianu, abychom po vystoupání na místní rozhlednu a pohledu do kraje se už pěšky vrátili zpět. A to s několika zastávkami, tou hlavní na Jelením skoku, kde jsme trošku kufrovali při hledání toho místního kamzíka. Po návratu na kolonádu jsme pokračovali až k hotelu Richmond k prameni Štěpánka a odtud už to byl v podstatě návrat zpět po kolonádě. Úplně stejné to nebylo, neb některá místa jsme dopoledne minuli díky návštěvám vyhlídek. Doplnění energie jsme také zvládli na kolonádě, shodou okolností ve stejnojmenné restauraci. Zde to však žádný zvláštní zážitek. Pak už jen nakoupit něco lázeňských oplatek a cesta zpět do hotelu. Odpolední cappuccino a lehká čtvrthodinová masáž na "doladění" včerejška čekají.

Dost! Já Vám tedy ten PIN ke kartě řeknu!

Ale už mne “nemučte”. Ne, netrávil jsem odpoledne v SM salónu, jen jsem začal odpolední wellness thajskou masáží s vírou, že už s ní mám nějakou zkušenost a že to tenkrát nemělo chybu. Chybu to nemělo ani tentokrát, jen s tím rozdílem, že ta předchozí byla proti této trošku jen takové hrubší hlazení. A tak když jsem slézal s lehátka, měl jsem skoro pocit, že mne snad odsud budou muset odvézt na vozíku. Nakonec nebylo třeba. Tělo to po doplnění tekutin, nejprve bylinný čaj a pak cappuccino, trochy sacharidů z moučníku s jahodami a návštěvě dalších vymožeností místního wellnessu nějak vstřebalo, takže večeři “chorému”, jak by řekl klasik, na pokoj netřeba, má nohy, tak ať si dojde :-)  

Kousek proti proudu Teplé

Stačilo podjet hlavní silnici a po krátké jízdě "slepou" ulicí jsme dorazili na její konec a obsadili poslední volné místo k zaparkování. Docela klika. A po krátké chůzi s nádražím a říčkou Teplou po pravé ruce jsme se dostali do "centra" místní botanické zahrady. Zahrady přírodního typu, takže zde najdete většinou ten to, co sem patří resp. zde historicky rostlo. Tomu odpovídá i řada míst s novou výsadbou. A zajímavou částí jsou nejen místní feraty, ale i jezero resp. spíše rybník. Nejen tím, že na jedné straně je vytvořena taková minipláž, ale že na něm si lze oživit schopnosti převozníka a prohlédnout si jeho blízké okolí přímo z vody resp. se za tímto účelem přeplavit na malý ostrůvek a odtud se chvíli kochat. Počasí přálo, čas poměrně pokročil, takže abychom stihli odpolední wellness program na hotelu, oběd nahradil místní párek v rohlíku s dodatkem, že k odpolednímu cappuccinu na hotelu bude něco navíc :-) P.S. Pokud nás ty Thajky se svou masáží odpoledne "nezničí" tak, že se nebudeme moci hnout :-)

Za pokladem

Vynechat při pobytu v těchto místech návštěvu zámku v Bečově a nepodívat se na relikviář sv. Maura by bylo docela smutné. Takže naší první zastávkou bylo náměstí před zámkem, abychom po pár krocích stanuli před zámkem a s rouškami na ústech zakoupili vstupenky na nejbližší komentovanou prohlídku. A jelikož nám do ní zbyla celá půlhodina, rozhlédli jsme se i kolem něj. V podstatě jsme jej celý obešli ať částí jeho zahrad, tak i po chodníku na části jeho hradeb. Prohlídka se odehrála v pěti místnostech, přičemž v prvních čtyřech nám průvodce poskytl podrobný výklad, abychom v těch čtyřech minutách, na které se nám otevřela poslední ("trezorová") místnost, kdy jsme se mohli kochat krásou druhého nejcennějšího pokladu nacházejícího se na našem území. První jsou samozřejmě korunovační klenoty uložené na Pražském hradě. Teprve tam jsme ocenili přípravu, kterou jsme před prohlídkou absolvovali v těch čtyřech předchozích místnostech. Přitom už vidět maketu relikviáře v předposlední místnosti byl zážitek.  A jaký asi byl, když se před námi objevil originál, asi nemusím popisovat. Po skončení prohlídky jsme přes zahrady a centrum městečka zamířili k autu, aby druhou zastávkou zde byla místní botanická zahrada. 

                               

Cihelny aneb základna pro 4 dny

Původně plánovaný termín návštěvy zde nevyšel, neb v tom čase měla hlavní slovo opatření ke covid-19. Ale jak se tak z okna dívám, byť už jaro před pár dny skončilo, pořád to ještě není to parné léto, které by plánovanému programu asi moc nevyhovovalo. Cesta byla poměrně dobrá až na to "kufrování" v závěru po odbočení z hlavní silnice, neb kratší cesta pod Karlovými Vary se neukázala díky různým uzávěrám z důvodu oprav místních silnic jako šťastné řešení. Takže byť jsme se vyhnuli odpolední špičce ve městě, které bychom museli projet celé, tak jsme si stejný a možná delší čas užili na místních okreskách. Ale nakonec jsme i tak dorazili. První obhlídka říká, že prodloužený víkend tady bude dalším zážitkem. Zejména když jsme do těchto míst kromě jedné rychlé pracovní cesty na otočku nezavítali. A jelikož plány jsou až od zítřka, teď je třeba využít krásného počasí na obhlídku okolí hotelu.

 

Už výhled z pokoje je za 1*

Svátek otců zakončil tento týden

Nebýt dnešního cestování, tak jsem se snad o tom ani nedozvěděl :-) Ale tato dnešní informace moderátora rádia Černá Hora nic nezměnila, neb dnešní "zámecký" oběd sahal svými poměrně hlubokými kořeny až do poloviny loňského roku. Ale před ním ještě byl pátek a sobota, které by také zasloužily krátkou zmínku. Pátek svým pomalu celodenním deštěm a hlavně tím, že cesta do pekárny a zpět během obědové pauzy měla za následek, že jsem po zbytek pracovní doby sušil boty a ponožky. Naštěstí všechny odpolední činnosti byly po mailu nebo telefonu, takže to šlo a cesta domů už nebyla s pocitem, "že mi teče do bot". Při té příležitosti jsem si vzpomněl na návštěvu v Římě, která večer před odletem také končila botami plnými vody. Sobota byla také ve znamení deště, ale to tolik nevadilo, na programu byly nějaké návštěvy pod střechou, takže vše kolem počasí se soustředilo na neděli. Tedy zda se to už konečně "vybere". Hlavně zda polední návštěva Chateau Mcely za účelem nedělního oběda skončí jen v restauraci či bude možno se chvilku projít v místním parku. Nedělní ráno dalo odpověď, byť už ten déšť nebyl souvislý. Dopoledne to sice nevadilo, neb nějaké resty byly k řešení "pod střechou", ale odpoledne se díky dešti (sice slabému, ale dešti) "smrsklo" jen na cestu, oběd, cestu okolo zámku na parkoviště k autu a cestu zpět.  Ale už jen samotný  oběd byl parádním zážitkem. Tři chody z místního lákavého menu byly nejen chuťovým ale i vizuálním zážitkem pro nás oba. A nabídka byla i "mimo menu", ale tu jsme při výběru "tečky na konec" nevyužili - jahody, byť v jednodušší úpravě, jsme si dali doma z vlastních zdrojů :-) P.S. Místní domácí lámaná čokoláda se zavděčí milovníkům hořké i mléčné současně, neb je taková "od každé půl":-)