Návrat do "starých, dobrých" časů

Myšleno však jen co do toho, že mi to s ohledem na rodné číslo nejen zase slušně občas běhá, ale hlavně, že se povedlo zase ten "pohyb" vrátit do časů před covid-19. A když k tomu přidám, že je před námi celé léto i podzim, tak by se to mohlo udržet, aby na začátku příštího roku mohl aspoň ještě jednou padnout nějaký osobní cíl.  Dneškem jsem si tak nějak uzavřel ten, kterému předcházel osobní tréninkový plán, prostřednictvím kterého jsem se měl potvrdit, že ta patnáctka v okolí, navíc kde to není úplná rovina, se stále dá pod hodinu a tři čtvrtě. Ale zda by to mohlo být kolem dvě a půl, když by se k tomu přidalo něco přes 6 kilometrů, na to by měl dát odpověď letošní podzim. Teď se k nohám už postupně zapojují i ručičky, ale tam ten "cíl" není nějaký nárůst svalové hmoty apod., ale nějaké ty zemní práce kolem domu předcházející úpravám kanalizačního a dešťového svodu tamtéž. Ty úpravy kolem květinového jezírka, námi označované jako "Akce Popelka", jsou a ještě chvilku budou jen takovou rozcvičkou. P.S. Clif si také stále drží svou formu, tedy ty tři kilometry po okolí, ale už v takovém rozvážnějším tempu. A že poté je odpočinek i pro něj hodně příjemný, o tom žádná.

Zítra tu máme meteorologické léto

Poslední tři květnové dny vlastně léto už připomínaly, zejména to dnešní odpolední vedro. A hlavně je už zase znát, že by příroda přivítala nějakou tu kapku deště. O tom ale žádná předpověď na nejbližší dny pro naše končiny nehovoří. Pondělí to ještě šlo, takže jsme se zase o kousek posunuli s úpravami kolem jezírka, ale v úterý, zejména když jej člověk trávil uprostřed Pardubic, to chtělo zvládnout všechny nákupy a zařizování hned ráno a pak se "přestěhovat" do pokoje s oknem na sever. Dnešek byl obdobný, jen s tím rozdílem, že už jsem byl doma. A jelikož mi "nestačilo" ranní vyvětrání s Clifem, rozhodl jsem se, že se už tentokrát sám vypravím "užít" si zase chvilku v zámeckém parku Hrádku u Nechanic a pořídit si pár obrázků s oblohou, na které tentokrát nebyl ani mráček. A bylo to opět ve stylu co nejkratší cestou tam, tam se jen chvilku pokoukat a zpět najít cestu tak, aby před domem se počítadlo zastavilo na pomalu již tradičních patnácti kilometrech. Tam to bylo v pohodě, zpět, přestože to ani tentokrát nebylo s krátkou pauzou v místní kavárně Anny z Harrachu, už to bylo o něco horší, neb to teplo už bylo cítit i z toho asfaltu na silnici. Vím, že po lesních cestách a hlavně ve stínu by to bylo lepší, ale to by v lese nesměla probíhat těžba a cesta vypadat jako dvě hluboké koleje se stále ještě ne zcela vyschlým prostředkem. Přesto i s cestou zpět opět spokojenost, neb dnešní patnáctka se časem určitě zařadí mezi ty mé rychlejší, kterých ale zase tolik není. Navíc se stala takovou "třešničkou" na jednomu skvělému výsledku, který bude spojen jak s posledními sedmi dny, tak i s uplynulým měsícem. Ale až o tom až příště. P.S. Jinak dnešek měl další letošní prvenství - frappé na zahradě pod slunečníkem.

Na začátku pára, na konci první miska jahod

Řeč je samozřejmě o právě končícím posledním květnovém víkendu. Že se do něj toho vešlo opravdu dost, svědčí mimochodem i přiložené obrázky. Vlastně nejen ty, ale třeba i některé pouhým okem viditelné změny hlavně kolem zahradního jezírka a množství "biomasy" přemístěné do kontejneru na zelený odpad. A jelikož na něj vyšel i termín posledního domácího květnového slavení, byť se oslava na něj připadající přeložila na závěr června, aspoň jsme v něm svěřili přípravu obědů odborníkům, takže nám zůstalo jen si něco připravit večer. To problém nebyl, zejména když se o to hlavní postaral zahradní krb.  Na nějaké větší vyvětrání se sice tentokrát nedošlo, ale ranní procházka třešňovými sady s Clifem to aspoň trošku kompenzovala. To vyvětrání v pravém slova smyslu ale bylo, neb dvě desítky minut na třetím nástupišti hradeckého nádraží u parního vlaku a pak i cesta kouřem zaplněným podchodem udělaly své, takže to chvíli skoro vypadalo, jako bych se vracel ze směny v kotelně spalující uhlí :-) Krásné víkendové počasí jsme přivítali nejen my. Aviatická pouť v Pardubicích, stejně tak víkendové nostalgické jízdy parního vlaku i sušení první větší sklizně bylinek si nemohly přát lepší. P.S. A došlo i na nějakou zvláštnost či naschvál. To, když u nádraží "stávkovaly" parkovací automaty, což mi ale nějak nevadilo, neb se mi na dopoledne povedlo získat "azyl" na místě parkovacímu poplatku nepodléhajícímu. 

A najednou tu zase máme pátek večer

A s tím i poslední květnový víkend, což současně říká, že příští týden začne poslední měsíc letošního prvního pololetí. Člověk nejenže kroutí hlavou stále více, jak ten čas letí, ale také i nad tím, že je pomalu pryč půl roku a on se vlastně ještě stále nedostal do obvyklého tempa svého konání. A taky to je znát na tom,  co všechno je ještě třeba udělat, aby se člověk vůbec mohl konečně pustit do něčeho většího plánovaného na letošní rok. Ale utěšit může to, že to zas tak nějaké drobnosti nebyly a je to i vidět. Vždyť třeba to květinové jezírko už dostává svou konečnou podobu.  Sice pomalu, ale jistě.  Lekníny na to ale nečekají, neb jak to tak vypadá, spokojily se už i s tím, jak to je. A uplynulých pět dnů? Něco již napovídají přiložené obrázky, prostě Pardubice v obvyklém formátu, ale došlo tentokrát i na Hradec resp. Stěžery s "jarním" přátelským posezením a výměnou informací nejen o plánech na letošní léto :-) Kdyby si ale někdo myslel, že s končícím květnem bude tou nejčastější otázkou "Kdy už ta či ona konkrétní věc bude hotova nebo přijde na řadu", aby si, až se zima zase zeptá, nemusel vyčítat, že to ani tento rok, kdy už fakt nebylo se na co vymlouvat, nedal, tak se mýlí. Tentokrát vítězil dotaz: "Co si dáme k jídlu"? Ale i na tu se podařilo odpovědět. Dílem  díky inspirování se obrázky v několika starších příspěvcích, dílem dostupným surovinám v lednici či na zahradě. A když ani to nezafungovalo, tak proč se zase jednou nepodívat k odborníkům v našem nejbližším okolí. A jelikož nabídka poledního menu tam neměla chybu, tak místo, abychom se v neděli zase dotazovali, zajedeme tam rovnou nejen si tu nabídku přečíst, ale rovnou si z ní vybrat a užít si tam času nedělního poledne, když dle předpovědi počasí by tam mohla fungovat i venkovní zahrádka. Ale určitě by to neměl být jediný víkendový zážitek, spíše taková tečka za těmi, co už v tom čase budou minulostí.

Víkend strávený většinou v Pardubicich

Cesta autem do Pardubic nakonec ušla, i podvečerní "kontrola dopadla ke spokojenosti "obou stran", tak už nic nebránilo se zase potkat s částí svých spolužáků ze základky. Místem setkání byla pardubická Plzeňka, takže se předtím ještě pár set metrů člověk mohl projít a "rozchodit" ty zbytky z té dopolední patnáctky. Večer to byl opravdu podařený, zejména když se hledaly odpovědi na některé otázky spojené s žitím v tomto čase. A podotýkám, že nešlo o otázky, jejímž řešením se zabývají hlavně pomazané hlavy v Práglu, jak by dodal náš spolužák aktuálně žijící v Brně. Tentokrát to po zavíračce neskončilo jen podáním rukou, ale nejen domluvou na termínu dalšího setkání, které bude tentokrát opravdu hóóóóódně jubilejní, ale i společnou cestou na Višňovku těch, co tam stále mají svůj domov či tam pro páteční noc stejně jako já "našli azyl" :-) Na doma ze soboty zbyla v podstatě jen polovina, která ale padla na dokončení veškerých jarních prací na užitkové zahradě a v podvečer se podařilo zvládnout i nové osázení vodními rostlinami "rekonstruovaného" květinového jezírka, kde už svůj domov má více než týden parta pěti karasů. Na závěr dne se dostal ke slovu i zahradní krb, takže se v podstatě pokračovalo v tom, co bylo předmětem pátečního večera, byť tentokrát v domácím prostředí a se svými nejbližšími. Dnešek už byl vyhrazen další vydařené rodinné sešlosti, tentokrát v Pardubicích, aby po návratu domů už to bylo jen o tom odpočinku, kterého se v tomto týdnu moc nedostávalo. Zato auta, vlaku, metra, autobusu a tramvaje jsme si v končícím týdnu užili nebývale. Prostě takový týden "na kolech", jak má v názvu jeden z předchozích příspěvků. Příští týden sice taky nějakému tomu cestování při zařizování několika věcí  neujdu, ale těch kilometrů s ním spojených bude méně.

Nejkratším směrem tam, zpět trošku delší a horší cesta

Takový byl ve stručnosti asi můj první letošní Hrádek, z čehož plyne, že určitě ne poslední. zejména když to bylo v čase, kdy občerstvení "na obrátce" bylo z vlastních zdrojů, neb místí kavárna otevírala až později. Co dodat? Tréninkový plán "návratu" po uplynulé zimě vyšel, opět to byl prima zážitek, zejména když i ten čas byl poměrně slušný navzdory občasnému větru, který svou sílu nechával na pár místech znát. S dnešním vyvětráním se přišlo i potvrzení, že se v lese probudila klíšťata a pokud se tam chce člověk pohybovat, tak by jim tu snahu jej navštívit měl řádně znepříjemnit. Bohužel díky stavu lesních cest se člověk nevyhne tomu, aby se na řadě míst dostal mimo ně, tedy tam, kde většinou bývají. A ještě jedno zjištění, že když dnes vyšla ta patnáctka, červen by mohl být měsícem další zkoušky. To ale až lesní cesty vyschnou, aby to celé nemuselo být na asfaltu. Teď ale už dost psaní, za chvilku čeká cesta autem odpolední špičkou do Pardubic. A ta tam stojí za to, přesněji řečeno stojí se tam teď pomalu na každém rohu, když na příjezdu od Hradce budují nejen nový most ale připravují i nájezd na nově budovaný obchvat. Pardubice tentokrát budou opět přes noc, neb večer vyplní v místní restauraci Plzeňka  jedno setkání po mnoha letech, což napovídá, že návrat autem domu, pokud chci zůstat za volantem i v dalších dnech, bude až kolem sobotního poledne :-) P.S. A po delší době tu nechybí ani trocha "optimismu" z titulků denního tisku, pro kterou je současná situace téměř nekonečným zdrojem.

Praha v ranní špičce a k tomu "na lačno"

Po téměř plynulé jízdě po D11 jsme byli nuceni poprvé zastavit až na semaforech před P+R parkovištěm na Černém Mostě, takže nakonec obavy z ranní špičky byly liché a z cestovní rezervy nic neubylo. Tentokrát tím hlavním cílem v Praze nebyla ani rodina, ani památky, či nějaký gastronomický zážitek, ale rychlá návštěva jednoho zdravotnického zařízení v samotném centru Prahy, kam už jsme se přesunuli metrem. Přesněji v místě, kde by to člověk zrovna neočekával. Tak taky dopadlo jeho naše "hledání". Přestože jsme ty dveře  hned "trefili", teprve až orientační plánek nás k němu po kratší procházce kolem vrátil zpět, abychom zjistili, že v pravém horním rohu cedule u dveří je napsán i odkaz na námi hledané místo nacházející se ve 3.patře budovy. Během půlhodiny bylo vše potřebné hotovo, takže už nic nebránilo dát prostor i dalším dnešním a vlastně i již výše vyjmenovaným cílům. Ale to s prázdným žaludkem úplně nejde, takže první kroky směřovaly někam na snídani. A aby se to spojilo i se zamýšleným nákupem pár drobností na návštěvu u našich pražských vnuček, tak jsme den "začali" v Palladiu. Odtud už "okružní jízda půlkou Prahy do Strašnic, návštěva spojená s hlídáním Aničky, kdy jsme prověřili nejen dětská hřiště v okolí, ale i své schopnosti při jízdě s kočárem po okolních chodnících, když si v něm unavená Áňa poměrně dlouho "dáchla". S přicházejícím podvečerem nastal čas návratu. Tentokrát k autu busem a metrem druhou stranou, takže jsme to dnes měli trochu i jako okružní jízdu :-) I zpět po D11 byla na rozdíl od protisměru do Prahy v pohodě. Tam kolem toho 40. km, kde kolona, když jsme ji míjeli, dosahovala něco přes 3 km, si to řidiči "užívali". Mimochodem při příjezdu domů hlásili v rádiu, že už má těch kilometrů šest. P.S. S tím ranním hladověním bylo "solidární" rostlinstvo ve skleníku, které zase žíznilo a trošku se i "přehřívalo", neb jsem ráno před odjezdem zapomněl skleník po nočním chladu zase přiotevřít. A přestože to rozdíl od nás trvalo od rána až do našeho podvečerního příjezdu, po zjednání nápravy už to za chvíli nebylo ani patrné.