Hned, jen co dooberrrru tu kostičku ...

"Jen si posluž. Pán král počká, až si doobereš kostičku." "Qui." "A dej mi taky kousek!" "Qui!" "A libovej!" "Qui!" "A dej to vytroubit!" "Qui!" Ano, přesně tak to je v pohádce Šíleně smutná princezna. A přesně tak tomu bylo i v páteční večer, kdy se do světa vytroubily a hned poté i oslavily abrahámoviny dalšího z okruhu mých spolužáků, se kterými se stále vídáme. V hradeckém Cyklobaru to byl večer plný dobrot, dobré nálady i vzpomínek na různé životní příhody a zážitky. A musím konstatovat,že některé byly obzvláště povedené. Na samotný závěr jsem si navíc prakticky potvrdil, že když někde něco končí, zrovna v tom okamžiku i něco nového začíná. To, když byli přítomní dotázáni, kdo si přeje odnést nějakou tu kostičku pro svého hafíka. Usoudil jsem, že šanci nemají jen ti "sví" hafíci, a tak kostička z konce jedné hostiny se stala tím, nad čím začal hodovat někdo další. Ale o tom, že by byla ochota se rozdělit s někým dalším, už nebyla řeč. Pozn. A netrvalo dlouho a i kdyby byla nakonec dobrá vůle, nebylo nabízet už co - viz dodatečně doplněné fotografie z tohoto hodování :-)