Půlnoční reminiscence

Byť automobil dnes zůstal doma a pro svou dopravu jsem po delší době zase zkusil veřejnou dopravu, tudíž by se dalo říci, že nebyl důvod se nějak zvlášť omezovat. Opak však byl pravdou. Trošku k tomu přispěla i určitá únava po celém týdnu, ale hlavně kde se vzal tu se vzal, objevil se určitý odstup vůči některým bývalým kolegům pramenící ze stále více se prohlubujících rozdílů ve vnímání současné situace kolem nás a v aktivitách s tím spojených. Ale jsem rád, že se vše pomalu dostává do takové pozice, která už vypovídá o skutečných vztazích a ne jen o tom, kdo koho potřebuje, je mu podřízen, očekává od někoho něco apod. Takže se musím už také já smířit s tím, že pokud to nejsem já, který na nějakou akci zve, bude nutné zvládat komunikaci s některými mými bývalými kolegy i přesto, že za normální situace mi už za setkání či dokonce za nějakou komunikaci prostě nestojí. To se mi dnes snad podařilo, i když v jednom případě to opravdu pro mě nebylo snadné. Ale abych to nějak viditelně řešil, to si dnešní akce, perfektní po všech stránkách, nezasloužila. Takže i přes své určitém obavy na jejím začátku jsem nijak neprezentoval své určité antipatie a zvládl jsem i jedno "slzavé údolí". A byť to vypadá jako, že je to v pohodě, tak poučení z toho je, že bude-li nějaké takové příště, důvod se zúčastnit musí být z mé strany hodně silný. Dnes opravdu takový byl, tak ještě jednou díky moc, Jano!