Že bude dnešní výšlap na Sněžku tak bohatý, to jsem při plánování nepředpokládal, takže v batohu toho moc nebylo. Nakonec s výjimkou pláštěnky jsem vystačil se vším, byť doplnění energie bylo až o hodinu později a o pár kilometrů dále, než jsem plánoval. Ale takový je život, že? Ale postupně. Ráno jsem byl na parkovišti v Peci pod Sněžkou (U Kapličky) jeden z prvních a z těch, co v tom čase směřovali směr Obří důl (zřejmě ale jen k lanovce, aby byli mezi prvními, až ji pustí), asi jediný, co šel nahoru pěšky. Na Růžohorky to bylo lesem docela ve svižném tempu, takže když jsem se tam kouknul na hodinky, uvědomil jsem si, že když moc nepolevím, tak bych mohl být na vrcholu zase (po těch mnoha letech) do dvou hodin. Počasí paráda, parádní výhledy do krajiny směrem do vnitrozemí, nízká oblačnost s mlhou sahající až na zem se opírala z polské strany o hřeben. Takže cesta ze Sněžky po státní hranici byla v podstatě s pravým ramenem v mlze a s levým na osluněné části hřebenu. Ale mraky nelenily, dohnaly mne před Výrovkou a daly o sobě hned vědět malou sprchou, což mne donutilo přijmout na schodech pod střechou "krátký azyl". Krátký proto, že déšť se změnil v drobné mrholení a jelikož další bouda, tj. Chalupa Na rozcestí, měla být místem polední pauzy, rozhodl jsem se pokračovat. Až do vzdálenosti cca 300 metrů před plánovanou zastávkou to šlo. Pak se drobné mrholení změnilo v něco úplně opačného, takže jsem pod střechu dorazil (nemaje s sebou pláštěnku) docela "navlhlý". A druhé překvapení mne čekalo uvnitř, kde nebylo jediné místo, navíc spousta stojících, stejně jako já čekajících na zlepšení počasí. Takže z jídla zde nic nebylo a když po půlhodině déšť ustal (párkrát i slušně zahřmělo), rozhodl jsem se pokračovat po červené. Tentokrát už to vyšlo, byť jsem až na Liščí louku měl mraky a v nich občas i blesky v zádech. Druhá zastávka, Lesní bouda, už vyšla, navíc produkty z místní biofarmy nezklamaly, takže jsem nakonec nelitoval. Pak už následoval návrat do Pece, a to cestou plnou vzpomínek na místa rodinných dovolených, když byl ještě člověk ve věku školou povinném. Sice jsou všude velké změny, ale přesto tam něco z toho ještě zůstalo v téměř nezměněné podobě, takže si člověk obrázek mohl udělat i po těch letech. To ale už není možno říci o centru Pece pod Sněžkou, kde těch "záchytných" bodů s historií už moc není. Ale i tady bylo prima, takže parádní výlet s necelými 24 kilometry v nohách. Navíc okořeněný dosažením krásného času vlastního výstupu na Sněžku z parkoviště, tedy 1:47 hod., a jednou vyslechnutou konverzací nějakého mladíka na rozcestí u Výrovky, který se snažil oblažit svými zeměpisnými znalostmi s ním jdoucí slečnu, aby při pohledu do údolí zvolal : "Ty vole, von je vidět Praděd!" (koukal se na vysílač na vrcholu Černé hory) :-)
Že bude dnešní výšlap na Sněžku tak bohatý, to jsem při plánování nepředpokládal, takže v batohu toho moc nebylo. Nakonec s výjimkou pláštěnky jsem vystačil se vším, byť doplnění energie bylo až o hodinu později a o pár kilometrů dále, než jsem plánoval. Ale takový je život, že? Ale postupně. Ráno jsem byl na parkovišti v Peci pod Sněžkou (U Kapličky) jeden z prvních a z těch, co v tom čase směřovali směr Obří důl (zřejmě ale jen k lanovce, aby byli mezi prvními, až ji pustí), asi jediný, co šel nahoru pěšky. Na Růžohorky to bylo lesem docela ve svižném tempu, takže když jsem se tam kouknul na hodinky, uvědomil jsem si, že když moc nepolevím, tak bych mohl být na vrcholu zase (po těch mnoha letech) do dvou hodin. Počasí paráda, parádní výhledy do krajiny směrem do vnitrozemí, nízká oblačnost s mlhou sahající až na zem se opírala z polské strany o hřeben. Takže cesta ze Sněžky po státní hranici byla v podstatě s pravým ramenem v mlze a s levým na osluněné části hřebenu. Ale mraky nelenily, dohnaly mne před Výrovkou a daly o sobě hned vědět malou sprchou, což mne donutilo přijmout na schodech pod střechou "krátký azyl". Krátký proto, že déšť se změnil v drobné mrholení a jelikož další bouda, tj. Chalupa Na rozcestí, měla být místem polední pauzy, rozhodl jsem se pokračovat. Až do vzdálenosti cca 300 metrů před plánovanou zastávkou to šlo. Pak se drobné mrholení změnilo v něco úplně opačného, takže jsem pod střechu dorazil (nemaje s sebou pláštěnku) docela "navlhlý". A druhé překvapení mne čekalo uvnitř, kde nebylo jediné místo, navíc spousta stojících, stejně jako já čekajících na zlepšení počasí. Takže z jídla zde nic nebylo a když po půlhodině déšť ustal (párkrát i slušně zahřmělo), rozhodl jsem se pokračovat po červené. Tentokrát už to vyšlo, byť jsem až na Liščí louku měl mraky a v nich občas i blesky v zádech. Druhá zastávka, Lesní bouda, už vyšla, navíc produkty z místní biofarmy nezklamaly, takže jsem nakonec nelitoval. Pak už následoval návrat do Pece, a to cestou plnou vzpomínek na místa rodinných dovolených, když byl ještě člověk ve věku školou povinném. Sice jsou všude velké změny, ale přesto tam něco z toho ještě zůstalo v téměř nezměněné podobě, takže si člověk obrázek mohl udělat i po těch letech. To ale už není možno říci o centru Pece pod Sněžkou, kde těch "záchytných" bodů s historií už moc není. Ale i tady bylo prima, takže parádní výlet s necelými 24 kilometry v nohách. Navíc okořeněný dosažením krásného času vlastního výstupu na Sněžku z parkoviště, tedy 1:47 hod., a jednou vyslechnutou konverzací nějakého mladíka na rozcestí u Výrovky, který se snažil oblažit svými zeměpisnými znalostmi s ním jdoucí slečnu, aby při pohledu do údolí zvolal : "Ty vole, von je vidět Praděd!" (koukal se na vysílač na vrcholu Černé hory) :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat