Zde je to slíbené ohlédnutí se za nedělí 9.2.2020, přesněji řečeno dnem, kdy mé běžky měly zvládnout v jednom “zápřahu” vzdálenost 50 kilometrů. A to na trase s poměrně členitým profilem. Vždyť celkové převýšení trasy je 937 m, nejdelší stoupání s převýšením 187 m měří 3,1 km, max. klesání na trase je 10,1% a stoupání je 13,4%. Pečlivá příprava v posledních dnech sice dostala “menší trhlinu” v podobě od úterý naraženého levého ramene a špatného spaní na neděli, ale všechno ostatní už tomu šlo na ruku, takže po improvizované vlastnoručně připravené lehké snídani na pokoji penzionu Volt, neboť snídaně se zde totiž podávají až od 8.00 hod., tj. v čase, kdy už jsme stejně jako ti ostatní zde tu noc ubytovaní mířili do Bedřichova (takže v neděli asi zde snídaně asi nakonec ani nepodávali :-), jsme vyrazili směr Bedřichov. Jelikož se startovné zařizovalo s velkým předstihem, byla k tomu i parkovací karta na parkoviště Maliník, takže po krátké procházce z něj už čekal jen stadion. Malým zpestřením v rámci předstartovní nervozity bylo společné foto s kolegy a kolegyněmi z naší firmy. A pak už jen u servismanů Swix okouknout, čím se dnes u nich maže (základ jsem trefil předem a stoupací vosk V50 domáznul sám na místě) a potvrdit si svou mázu s vírou, že mne na aspoň až k Jizerce podrží. Pak ještě jedno “selfie” poslané Messengerem zbytku domácích fanoušků (foto by mohlo mít titulek ”Na popravu se vztyčenou hlavou” :-)), postavit se před startovní koridor pro 8. vlnu a čekat startovní výstřel určený pro její start. Před ním jich ale zaznělo ještě sedm, pro vlny od těch nejlepších až po ty o chlup lepší než ti z 8. vlny, kam patří i nováčci. Na stadionu už byl docela šrumec, neb přítomnost více než 5500 účastníků a diváků 53. ročníku ČEZ Jizerské 50 na tak malém prostoru byla znát. A pak už nezbývalo než si počkat v tisícihlavé skupině na povel, aby se i tato poslední vlna dala do pohybu. Ještě předtím samozřejmě proběhlo doplnění energie. Žádný párek v rohlíku a čaj, ale 2x gel zalitý iontovým nápojem. S blížícím se startem trošku vzrůstala nervozita, neb vidina, jak se ta tisícovka běžkařů po pár set metrech začne skládat do tří stop a jak se v tom davu pojede až pod Šámalovu chatu, ta mne trošku děsila. Ale na to, abych za plotem stojícímu divákovi nabídnul zdarma své startovní číslo spolu i s běžkami to ale fakt nebylo :-). A tak se startovním výstřelem vše nějak opadlo a všechny obavy se ukázaly jako zbytečné, neb se mi povedlo nejen se včas dostat do stopy bez nějakých větších strkanic, ale hlavně si to své putování “Jiz50kou” rozjet v mém tempu. Proti plánu “na dojetí” jsem byl o chvilku dříve na Knejpě, což bylo od stadionu stále do kopce, zato odtud na Jizerku mi to, byť to bylo už málo členité a závěr se slušným klesáním, moc nejelo. Na Jizerce se dostalo “první pomoci” i běžkám, na místy už rozbředlý sníh nefungovalo už totiž nic jiného, než klistr. Po větším občerstvení se zde pokračovala trasa s počátečním stoupáním pak už relativně po rovině, aby si člověk závěr před Smědavou užil a slušně se i svezl až pod samý začátek toho pověstného 3,1 km dlouhého stoupání. Když se mi povedlo i jej v pohodě zvládnout, začalo to vypadat dokonce na celkový čas těsně pod 6 hodin. Ale to jsem se přepočítal. Od Hřebínku už to totiž bylo v průsecích a na volném terénu dost proti větru a když se k tomu přidaly už umydlené a rozbité stopy po průjezdu několika tisíc závodníků, kdy běžky občas místo vpřed zamířily do boku, má druhá očekávka nakonec nedopadla. Ale v cíli jsem byl stále o půl hodiny dříve, než jsem si původně naplánoval dojezd. Takže maximální spokojenost, úžasný zážitek a hlavně klobouk dolů před pořadateli, jak se jim to všechno podařilo zvládnout. Vždyť ještě v úterý to vypadalo na zkrácený závod na náhradní trase a v podstatě na zkrácených okruzích, navíc za tmy. Tedy s čelovkou. Navíc tu hned večer po skončení závodu převzal vládu sílící vítr orkánu Simone doplněný deštěm se sněhem. Takže to i časově bylo tip ťop. A nakonec i díky všem, kteří mi věřili a fandili. Narozeninový dárek jsem si opravdu užil. A byl i někdo, kdo si pro oslavu narozenin zřejmě zvolil přímo “Jiz50ku” (viz poslední foto). P.S. Co k tomu dodat na závěr? Když jsem startovné dostal jako dárek k narozeninám, pocity kolem toho byly spíše smíšené. Ale nesouvisely s dárkem samým, ale s tím, abych dárce nezklamal, neb jeho smysl byl, že mi věřili, že to, byť jako ”hobík nováček”, zvládnu. Byť jsem na trase už o tom nezapochyboval, byly chvilky, kdy to bylo fakt trošku i o té psychice. Tělo sice nepatří mezi ty úplně netrénované, ale takový zápřah mockrát nezažilo. Když se k tomu přidaly občas podkluzující běžky, místa, kde to mělo jet samo, ale člověk musel pro to “píchat jako o život” a ten vítr v závěru, asi nebylo čemu se divit. Ale když si k tomu člověk přidal na druhou misku vah, že cílem je si to užít, to motivovalo. Kdyby to nestačilo, tak tu byla v záloze ještě úžasná atmosféru tohoto závodu a hlavně připomenutí toho, proč tu jsem. A tak se “kyvadlo” definitivně přemístilo na tu stranu označenou PLUS. To, že se to s průběhem závodu měnilo (tím pozitivním směrem), od prvotní motivace závod jen dojet, přes dojet a užít si jej až po dokázat si navíc i to, že má tělesná schránka ještě něco vydrží (nejen fyzicky, ale i psychicky) je snad pochopitelné. Prostě jsem si říkal, že když zvládnu toto, tak určitě budou ještě i jiné situace v životě, kdy si na to vzpomenu a zvládnu i je nakonec také. Stejně jako “Jiz50ku”, když ještě před koncem loňského roku jsem o tom ještě nebyl úplně přesvědčen. Tak Skol! a jak se říká, že pachatel se vrací na místo činu, tak příští víkend “dovi” pod Královkou. Tentokrát nejen ve stopách kolem ale i ve wellnessu a navíc už bez gelů a ionťáku :-)
Zde je to slíbené ohlédnutí se za nedělí 9.2.2020, přesněji řečeno dnem, kdy mé běžky měly zvládnout v jednom “zápřahu” vzdálenost 50 kilometrů. A to na trase s poměrně členitým profilem. Vždyť celkové převýšení trasy je 937 m, nejdelší stoupání s převýšením 187 m měří 3,1 km, max. klesání na trase je 10,1% a stoupání je 13,4%. Pečlivá příprava v posledních dnech sice dostala “menší trhlinu” v podobě od úterý naraženého levého ramene a špatného spaní na neděli, ale všechno ostatní už tomu šlo na ruku, takže po improvizované vlastnoručně připravené lehké snídani na pokoji penzionu Volt, neboť snídaně se zde totiž podávají až od 8.00 hod., tj. v čase, kdy už jsme stejně jako ti ostatní zde tu noc ubytovaní mířili do Bedřichova (takže v neděli asi zde snídaně asi nakonec ani nepodávali :-), jsme vyrazili směr Bedřichov. Jelikož se startovné zařizovalo s velkým předstihem, byla k tomu i parkovací karta na parkoviště Maliník, takže po krátké procházce z něj už čekal jen stadion. Malým zpestřením v rámci předstartovní nervozity bylo společné foto s kolegy a kolegyněmi z naší firmy. A pak už jen u servismanů Swix okouknout, čím se dnes u nich maže (základ jsem trefil předem a stoupací vosk V50 domáznul sám na místě) a potvrdit si svou mázu s vírou, že mne na aspoň až k Jizerce podrží. Pak ještě jedno “selfie” poslané Messengerem zbytku domácích fanoušků (foto by mohlo mít titulek ”Na popravu se vztyčenou hlavou” :-)), postavit se před startovní koridor pro 8. vlnu a čekat startovní výstřel určený pro její start. Před ním jich ale zaznělo ještě sedm, pro vlny od těch nejlepších až po ty o chlup lepší než ti z 8. vlny, kam patří i nováčci. Na stadionu už byl docela šrumec, neb přítomnost více než 5500 účastníků a diváků 53. ročníku ČEZ Jizerské 50 na tak malém prostoru byla znát. A pak už nezbývalo než si počkat v tisícihlavé skupině na povel, aby se i tato poslední vlna dala do pohybu. Ještě předtím samozřejmě proběhlo doplnění energie. Žádný párek v rohlíku a čaj, ale 2x gel zalitý iontovým nápojem. S blížícím se startem trošku vzrůstala nervozita, neb vidina, jak se ta tisícovka běžkařů po pár set metrech začne skládat do tří stop a jak se v tom davu pojede až pod Šámalovu chatu, ta mne trošku děsila. Ale na to, abych za plotem stojícímu divákovi nabídnul zdarma své startovní číslo spolu i s běžkami to ale fakt nebylo :-). A tak se startovním výstřelem vše nějak opadlo a všechny obavy se ukázaly jako zbytečné, neb se mi povedlo nejen se včas dostat do stopy bez nějakých větších strkanic, ale hlavně si to své putování “Jiz50kou” rozjet v mém tempu. Proti plánu “na dojetí” jsem byl o chvilku dříve na Knejpě, což bylo od stadionu stále do kopce, zato odtud na Jizerku mi to, byť to bylo už málo členité a závěr se slušným klesáním, moc nejelo. Na Jizerce se dostalo “první pomoci” i běžkám, na místy už rozbředlý sníh nefungovalo už totiž nic jiného, než klistr. Po větším občerstvení se zde pokračovala trasa s počátečním stoupáním pak už relativně po rovině, aby si člověk závěr před Smědavou užil a slušně se i svezl až pod samý začátek toho pověstného 3,1 km dlouhého stoupání. Když se mi povedlo i jej v pohodě zvládnout, začalo to vypadat dokonce na celkový čas těsně pod 6 hodin. Ale to jsem se přepočítal. Od Hřebínku už to totiž bylo v průsecích a na volném terénu dost proti větru a když se k tomu přidaly už umydlené a rozbité stopy po průjezdu několika tisíc závodníků, kdy běžky občas místo vpřed zamířily do boku, má druhá očekávka nakonec nedopadla. Ale v cíli jsem byl stále o půl hodiny dříve, než jsem si původně naplánoval dojezd. Takže maximální spokojenost, úžasný zážitek a hlavně klobouk dolů před pořadateli, jak se jim to všechno podařilo zvládnout. Vždyť ještě v úterý to vypadalo na zkrácený závod na náhradní trase a v podstatě na zkrácených okruzích, navíc za tmy. Tedy s čelovkou. Navíc tu hned večer po skončení závodu převzal vládu sílící vítr orkánu Simone doplněný deštěm se sněhem. Takže to i časově bylo tip ťop. A nakonec i díky všem, kteří mi věřili a fandili. Narozeninový dárek jsem si opravdu užil. A byl i někdo, kdo si pro oslavu narozenin zřejmě zvolil přímo “Jiz50ku” (viz poslední foto). P.S. Co k tomu dodat na závěr? Když jsem startovné dostal jako dárek k narozeninám, pocity kolem toho byly spíše smíšené. Ale nesouvisely s dárkem samým, ale s tím, abych dárce nezklamal, neb jeho smysl byl, že mi věřili, že to, byť jako ”hobík nováček”, zvládnu. Byť jsem na trase už o tom nezapochyboval, byly chvilky, kdy to bylo fakt trošku i o té psychice. Tělo sice nepatří mezi ty úplně netrénované, ale takový zápřah mockrát nezažilo. Když se k tomu přidaly občas podkluzující běžky, místa, kde to mělo jet samo, ale člověk musel pro to “píchat jako o život” a ten vítr v závěru, asi nebylo čemu se divit. Ale když si k tomu člověk přidal na druhou misku vah, že cílem je si to užít, to motivovalo. Kdyby to nestačilo, tak tu byla v záloze ještě úžasná atmosféru tohoto závodu a hlavně připomenutí toho, proč tu jsem. A tak se “kyvadlo” definitivně přemístilo na tu stranu označenou PLUS. To, že se to s průběhem závodu měnilo (tím pozitivním směrem), od prvotní motivace závod jen dojet, přes dojet a užít si jej až po dokázat si navíc i to, že má tělesná schránka ještě něco vydrží (nejen fyzicky, ale i psychicky) je snad pochopitelné. Prostě jsem si říkal, že když zvládnu toto, tak určitě budou ještě i jiné situace v životě, kdy si na to vzpomenu a zvládnu i je nakonec také. Stejně jako “Jiz50ku”, když ještě před koncem loňského roku jsem o tom ještě nebyl úplně přesvědčen. Tak Skol! a jak se říká, že pachatel se vrací na místo činu, tak příští víkend “dovi” pod Královkou. Tentokrát nejen ve stopách kolem ale i ve wellnessu a navíc už bez gelů a ionťáku :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat