Určitě víc než jsme doufali ...

Dnešnímu dlouho předem plánovanému jednodennímu výletu s běžkami díky hledání shody v kalendářích "účastníků tohoto zájezdu"předcházelo intenzivní sledování předpovědi počasí, aby bylo dostatek informací pro rozhodnutí, kam se nakonec pojede. A jelikož s numerickým modelem počasí mám poměrně dobré zkušenosti, tak jsem dnes vsadil na osvědčené "Jánky" a o tom jsem ráno přesvědčil i zbytek osádky auta. Vše bylo založeno na předpokladu, že dnes se bylo třeba dostat do výšky nad 1000 m n.m. A jak to dopadlo? Téměř vše se naplnilo. Ráno těsně pod nulou a k tomu poměrně slušný sníh, takže vystoupání na Černou horu do míst pod Černou boudu bylo opravdu rychlé,byť dohlednost byla do 50 m, drobně sněžilo a na volných plochách i trošku foukalo. A právě to, že jsme tam byli poměrně rychle, rozhodlo, že na Lučiny, kde jsme plánovali polední občerstvení (kde jinde, než na Lesní boudě), si dojedeme přes Světlou horu a Pěticestí. A právě na této cestě se začaly plně projevovat rozdíly v namazání resp. nenamazání. Do kopce vítězily lyže "těžších vah" s kopce kupodivu téměř nenamazané lyže nejlehčí účastnice zájezdu. Jen na některých místech na tom byli všichni stejně. A to tam, kde byly návěje, čerstvý firn a teplota se pohybovala pod nulou, byť v těchto místech občas vykouklo sluníčko. Ale nakonec ani tady jsme se nějak zvlášť "necourali". A když v poledne pod Václavákem přišla řeč na místo poledního občerstvení, byla to spíše řečnická otázka, neb bylo jasné, že "otočka" bude na Lesní boudě (tj. že bude podle mého:-), kam jsme mířili s tím, že se snad nějak porovnáme s výdejem jídla pro zde ubytovaný lyžařský výcvik. Spousta běžek před boudou naznačovala, že to asi nebude jen o tom. A když jsme vstoupili do restaurace, potvrdilo se to. Všech pět stolů určených pro příchozí bylo téměř obsazeno. A navíc většina zde sedících už byla asi po jídle a "dolaďovali" svou pohodu cigárkem. Což na nás dýchlo opravdu výrazně, až mě začaly pálit oči. A tak jsme demokratickou většinou rozhodli, že se na občerstvení, byť neradi díky proslulosti místní kuchyně, posuneme o pár výškových i délkových metrů, tj. na Lyžařskou boudu. Jedině mizerná viditelnost "na 2 - 3 tyče" nás uchránila od zamítnutí tohoto nápadu, neb podmínky pro stoupání nebyly zrovna nejlepší a navíc náš organismus před Lesní boudou "ometený" od sněhu, odstrojený od zimních doplňků a naladěný na prima jídlo zde, byl znovu uveden do stavu "bojové pohotovosti" s tím, že jídlo a pití nutno hledat o kousek (spíše kus) dále. Byť stoupání bylo poměrně únavné, vidina něčeho dobrého vítězila a chata už musela každou chvilku vykouknout z mlhy. Těch chvilek bylo sice více, teprve až štěkot místního hlídače tuto vidinu zreálnil a pak se vyhlížený objekt skutečně objevil. A dojet sem stálo opravdu za to. Jen se ještě sluší dodat, že zážitek odsud překonal dosavadní zkušenosti s tímto místem. Česnečka skvělá, černé pivo také a místní specialita - bramboráčky se zelím a škvarky -nahrazující oblíbený "Lyžařský bramborák" se zelím a kuřecím masem,taky bez chyby. Kdyby zelí nebylo tepelně upravené, určitě by to bylo ještě chuťově výraznější. Trošku jsme se tam "rozseděli", ale když nadešel čas, kdy bylo nutno vyrazit, abychom dle plánu dorazili k autu ponechaném u Hoffmannových bud v čase, kdy jsme se domluvili, že pojedeme domů, opravdu jsme vszali a vydali se na cestu zpět. Na cestu jsme obdrželi radu prostřednictvím jedné povzbuzující SMS ve znění "Když to nepojede, tak se můžete kutálet", ale věřili jsme, že nebude tak zle, abychom ji museli využít :-) Cesta zpět po seškrábnutí ledového nánosu pod patou se totiž vyvíjela dobře, pouze při sjezdu z Liščí louky měl každý z nás trošku problém nezastavit a trefit se do volného místa uvnitř skupinky pěších turistů stoupajících do míst, která jsme právě opustili. A s přibývajícími kilometry stejný problém jako v poledne - zpomalující se lyže. A tak jsem si tentokrát naplno nevychutnal sjezd nad Černý Důl. Myšlenku, že to bude stejné i ve sjezdu k Vendlovce resp. až na parkoviště, jsem si ale nechtěl připustit. Takže stop, oškrabat sice tentokrát menší ale taky nános z lyží, "dlaňovou" žehličkou (nic moc teplo) "upravit" skluznici a nanést jak to šlo aspoň něco vosku, který prokazatelně na tento typ sněhu nezabírá ale taky "neškodí". A vyšlo to, takže jsem se nakonec parádně projel aniž jsem byl nucen opustit stopu, byť při závěrečném sjezdu po poslední části Černohorské cesty jsem nakonec dojel až na "bronzové" pozici. Ale vím, že to nebylo rozhodující :-) Sice jsme jeli tři, takže logicky na té pomyslné bedně jsme stáli všichni. Ale ne dle toho "pořadí na cílové pásce", ale proto, že se spokojenost, pohoda, celkové rozpoložení a první hodnocení účastníků vyšplhalo na úroveň odpovídající "postavení na této pomyslné bedně". A jelikož je sněhu "hafo", počasí v průběhu března určitě nabídne několik termínů, které se "potkají s našimi kalendáři", nezbývá, než se těšit na další výšlap a zážitky s ním spojené. A určitě to ještě jednou budou Jánky tentokrát s parkováním auta na centrálním parkovišti pod stanicí lanovky a s jízdou nově vybudovaným "tobogánem " přes silnici při návratu k autu.

Změna je atributem současnosti

Dnešní den byl sice všedním z pohledu pracovního kalendáře, ale rozhodně nevšedním z pohledu dění. Pravda, začal s takovou "neslanou či nemastnou náladou", jak tomu občas bývá, když se mi z domu nikam nechce. A to dodávám, že dnes jsem nemusel do Prahy. Ale pak jakoby "mávnutím kouzelného proutku" se mi začalo nějak podezřele dařit. Náměty, k nimž jsem v práci v posledních týdnech obtížně hledal cestu, se mi najednou začaly z hlediska jejich možných řešení či dalších kroků jevit jako téměř jasné, navíc vyvolaly i další. A k tomu ještě i to, do čeho se člověku na konci měsíce občas nechce, dnes nebyl žádný problém a jak ten dnešek utekl, to vše by mohlo být téma na samostatný článek. Ale s tím by nějak nešel dohromady nadpis tohoto článku. Tak zpátky k tématu. Po práci jsem byl totiž pozván na narozeninovou oslavu svého spolužáka z gymnázia, kolegy ze studií na VŠ, podřízeného z předchozího zaměstnání, kolegy v rámci našeho současného zaměstnání a kamaráda v jedné osobě. A jelikož jsem usoudil, že z práce půjdu rovnou tam, tak mi do začátku akce zbyla chvilka, kterou jsem se rozhodl využít zase po delší době na krátkou procházku po historické části města (za denního světla!) s cílem "zkontrolovat mé záchytné body". A tady už to o té změně je, byť ne všechna místa byla změnami dotčena. Některá "prokoukla" stavebními úpravami, některá změnou majitele či předmětu podnikání, kolem bývalého pivovaru se v podstatě změnilo všechno, u některých se zase na druhou stranu více projevil zub času. Co se ale nezměnilo, naopak spíše stále zřetelněji vystupuje do popředí, je většinou velmi citlivě řešené sepětí toho moderního s historií (aspoň v nejbližších částech Velkého náměstí), což možno posoudit i z přiložených obrázků, většinou míst nějak souvisejících s dobrým jídlem a pitím, aby dnešní odpolední "inspekce" nebyla jen procházkou :-) A něco úplně (nedávno?) nové? V jedné z uliček je obchůdek se 150 druhy českých a 30 druhy zahraničních piv s příznačným názvem "Pivoňka", byť to asi bude příjmení jeho majitele, kde ti, co holdují tomuto moku a v rámci toho objevují jeho různé chutě si určitě přijdou na své. Stejně tak, jako si přišli na své milovníci piva na dnešní narozeninové oslavě, neb prý to tam s pivem (Gambrinus a Plzeň) umí. Prý je zde proto, neb mou osobu tento nápoj většinou míjí resp. patřím spíše mezi ty jeho zvědavé občasné konzumenty, takže u mě to dnes "bylo o bílém vínku z Valtic." A pro ty, co chtějí jít ještě dál, tam mají připraveno řadu dalších výrobků, jejichž základem je pivo - od pivní pálenky až po pivní sprchový gel ale jen k zevnímu použití :-) A odtud je už jen malý krůček k využití piva ve "wellness průmyslu". Nebo že by impulsem pro oprášení pivní koupele byla jen zmínka "Dnes s odstupem času s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem a když nás všechny spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třinácku" v povídce Šimka a Grossmanna "Jak jsem se učil plavat"?

Lyže nás dnes nepodržely

Věta, která dnes zazněla vícekrát. A to nejen v našem podání. Vše v souvislosti s kvalitou sněhu a díky kolísavému počasí od ranních mrazíků přes polední nulu až po dnešní podvečerní déšť se sněhem při trojce nad nulou. Zase se nám totiž vrátila díky přívalu sněhu z počátku tohoto týdne možnost otevřít domovní dveře, sejít po schodech do zahrady, nasadit běžky a vyrazit do okolí. Ale aby toho bylo možno patřičně využít, čekalo mě poměrně náročné prošlapávání stopy, o kterou jsme se v průběhu víkendu v nejbližším okolí "přetahovali" s místními pejskaři, na poli a u lesa se stádem srnek a myslivci kontrolujícími revír či s nějakým zoufalcem nadšeně brázdícím zasněžené pole ve svém asi novém terénním voze. Takže si (zejména včera) člověk spíše připadal jako rolba. Sobotní běžky ještě šly, neb teplota nepřelezla nulu a máza nebyla takový problém. Ale neděle, to byl opravdový nářez. Po zkušenostech ze soboty jsem namazal "přiměřeně", hlavně v očekávání dalšího oteplení. V neděli ráno to ještě šlo, pouze v místech, kde vítr do stopy nafoukal čerstvý prašan, se to docela lepilo a téměř to nejelo. Ale těch míst bylo méně než více, takže očekávání, že když se to ještě trochu přemázne, že bude i "odpolko" OK, mi vydrželo až do momentu, kdy se odpoledne stopa "narovnala". V tu chvíli bylo nad slunce jasné, že takhle jsem dlouho nepromazal. Kdybychom byli na horách, tak se zastaví, z báglu se vytáhne nádobíčko a napraví se to. Ale napadlo by někoho brát vosky na běžkování " při běžkování za humny"? Sice jsem v první chvíli uvažoval se těch pár stovek metrů vrátit domů a napravit to, ale lenost a víra na bezpracné zlepšení zvítězily. Za chvilku ale bylo jasné, že pokud nepojedeme po rovině, tak to bude styl "dva kroky vpřed a jeden zpátky" nebo "hůlky - naše poslední šance". Nakonec nebylo ani žádné nebo. Prostě kombinací obou dvou stylů jsme za stejný čas absolvovali poloviční trasu než v sobotu, přičemž unaveni jsme byli dvakrát více. Tomu se říká nepřímá úměrnost v praxi. Po návratu domů zazněla ještě jedna glosa, a to že "jsem zvědavá, zda vůbec udržím hrnek s kafem". Takže tušíte, že to vypadalo, jako že se dnes něco nepovedlo. Naštěstí v TV běžel přenos z Liberce, kde mluvil Lukáš Bauer o svém dnešním nic moc výsledku ve skiatlonu a mezi vším zazněla i věta, že jej dnes lyže nepodržely a dnešek že se mu moc nevydařil (byl 25.). Za chvíli mluvil další závodník, z jehož úst zaznělo něco podobného, tj. že na dnešní počasí a dnešní sníh to chtělo mít štěstí s mázou, neb normálně se prý namazat nedalo. A když i komentátor za chvíli v komentáři nad dnešními výsledky našich si také na toto téma povzdechl, hned jsme pookřáli a zařadili se do kategorie "jedněch z mnoha". Vždyť nadmořská výška místa konání těchto závodů je jen o něco málo vyšší než naše vesnice. Ale na rozdíl od Lukáše Bauera jsem já s promazanými lyžemi " protnul pomyslnou cílovou pásku" v cílové rovince "dnešního závodu" před naší zahradní pergolou na "stříbrné pozici" :-)) Další zkušenost pro to, aby se příště (tj. ve čtvrtek 26.2.) při plánovaném jednodenním výletu, tentokrát do hor, máza povedla lépe. Že to bude zase oříšek, svědčí první předpověď počasí a obrázky na jeho modelu.

Staré někde ustupuje novému, jinde zdobí

Na počátku všeho byla skutečnost, že jsem od poloviny roku 2007 začal většinu svého pracovního času trávit v Praze Michli. A když jednou na to přišla doma řeč, spojilo se to s informací, že moje mamka v těchto končinách trávila několik let ze svého mládí, neb můj děda s babičkou tam někde poblíž Kačerova bydleli v činžovním domě. Zvědavost zvítězila, zejména když se mi s tím začalo potkávat okolí budovy mého současného zaměstnavatele. A tak jsem jednou vzal foťák, prošel okolní ulice a v místech dle "nápovědy" našel školu a michelské schody a zdokumentoval okolí. Jaké bylo překvapení, když tím domem byl jeden z posledních činžovních domů, na který jsem se z okna kanceláře ještě nedávno díval. Proč nedávno? Protože i ten musel ustoupit dalšímu objektu budovaného BB centra v Praze Michli. A tak k tomu všemu v Praze za oknem sleduji, jak na pozemku přes cestu, v jehož levém horním rohu tento dům stál, roste další administrativní budova v tomto areálu - budova FILADELFIE, která nabídne svým nájemcům plochu o téměř 30 000 m2 kancelářských ploch v sedmnácti nadzemních podlažích a téměř 1000 parkovacích míst v podzemních garážích, která se právě staví a jejíž dokončení je plánováno na příští rok. Tím z původního výhledu na jih a jihovýchod Prahy pro nás zůstane jen úzký pruh směrem jihovýchodním. Sledování výstavby této budovy bylo téměř tím jediným, co k téměř každodennímu cestování po Jižní spojce resp. okolními ulicemi v případě dopravních problémů s Prahou pro mě nějak souviselo. Ale aby u toho nezůstalo a člověk si zase trošku oživil vzpomínky na svoje dvě studování zde, kdy jsem zde toho dost nachodil pěšky. Proto jsem využil možnosti a "zkontroloval si", jak to vypadá mezi Pražským hradem a Staroměstským náměstím. A vězte, že i přesto, že člověk občas něco někde vidí a slyší a umí si představit, co "s sebou nese" tato lokalita, skutečně hodně se toho od posledka změnilo. Na mysl mi vypluly vzpomínky na posezení U dvou slunců v Nerudovce (zřejmě po rekonstrukci) či v Malostranské kavárně (nyní provozovna nadnárodního řetězce Coffee Starbuck), na nákupy koření U Salvátora (nyní zřejmě penzion), procházky po Karlově mostě (nyní v rekonstrukci) či v uličkách Starého města pražského, kde je nyní opravdu všechno směrováno na turistický ruch. Počasí ale nebylo nic moc, přesto to stálo zato si připomenout tato místa, byť by to chtělo více času a lepší počasí. A to určitě letos bude, takže námět na jeden z letošních výletů. Byť představa, že by člověk v podstatě po týdnu pobytu v Praze se tam chtěl ještě o víkendu podívat, může na někoho působit divně. A tak to bude muset být výlet doslova překypující zážitky, na jehož konci i foťák bude chtít zase chvilku pauzu.

Kalamitky, aneb nepřítel silničářů

Probuzení do dnešního rána bylo jako vstup do zimního království. Až na to, že na dvoře bylo něco málo přes "desítku" čerstvého prašanu, tam někde pod sněhem bylo Lukášovo auto a Octavia na svou cestu do Prahy čekala v garáži, až se trošku "prohážeme" k vratům a na místní silnici. Po dvacetiminutové ranní rozcvičce na dvou místech květinové zahrady vyrostly hromady o výšce cca 1.5 metru a cesta byla volná. První část cesty po místní spojce na hlavní silnici na Prahu byla hodně opatrná a doprovázená téměř nezhasínající signalizací toho, že přilnavost kol k silnici není nic moc, kousek po pražské E11 už to bylo lepší, byť rozježděný sníh nahradila jen rozsolená sněhová kaše a zbylá část po dobřenické spojce na dálnici opět rozježděný zatím neshrabaný sníh. A vlastní dálnice? Klobouk dolů před silničáři. Do Chlumce bylo sice vidět, že tu pluh byl už před delší dobou, ale od Chlumce stále lepší a před Prahou už téměř suchý povrch, což dovolilo ručičce na tachometru se posunout do své obvyklé polohy. Dnešní jízda sice byla díky začátku pomalejší, ale co by za tu pomalost dali ti, co na řadě míst vůbec se svými auty na silnici nevyjeli nebo s ní po chvilce nezaviněně sjeli. A v Praze, ve srovnání s tím pohoda, byť na většině míst Prahy napadlé tři cm sněhu působily větší problémy než několikrát více sněhu na místech mimo Prahu. A tam až to zvládnou, nebo už se tak stalo, mohou díky množství připadlého sněhu počítat ještě dlouho s dobrými podmínkami pro zimní radovánky. Prostě letošní zima se bude o svou krásu zase dělit s více z nás a člověk v následujících dnech jí nebude muset jít naproti až do tisíce metrů nadmořské výšky.

Nápověda do křížovky : kalamitka = sněhová vložka ležící na silnici

Nové zážitky či už jen vzpomínky ?

Přiznám se, že jsem se na tomto blogu důsledně vyhýbal psaní o práci, ale pro tentokrát se tomu již vyhnout nepůjde. Proč? Protože dnešní téma je právě s mou prací spojeno. Když pominu řadu pracovních informací z dřívější doby, vše odstartovala až tato zpráva z posledních dnů.

Sakarya Elektrik Dagitim Şirketindeki (Adapazari,Kocaeli,Bolu,Düzce illeri Elektrik Dagitim Şirketi) kamu hisseleri Özelleştirme Yüksek Kurulunun 19 Eylül 2008 tarihli karari dogrultusunda en yüksek teklifi veren AKCEZ Ortakligina 11.01.2009 günü devredildi.

Pokud umíte "po turecky", přesný překlad je pro vás hračka. Pro nás ostatní se musíme spokojit s tím, že autor této zprávy sděluje, že bylo Skupinami ČEZ a Akkök ve strategickém partnerství dokončeno převzetí turecké distribuční společnosti Sedaş, jednoho z lídrů v tureckém energetickém sektoru působícího v průmyslovém srdci Turecka poměrně blízko Istanbulu v oblasti měst Sakarya, Bolu, Düzce a Kocaeli. A právě tato zpráva oživila mé vzpomínky na řadu výběrových řízení v Makedonii, Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Slovensku a Ukrajině a převzetí společností Bulharsku, Rumunsku, které jsou spojeny se Skupinou ČEZ, mým zaměstnavatelem, a kterých jsem se zúčastnil. Právě v těchto zemích jsem působil v týmu skvělých lidí při připravě nabídek do těchto výběrových řízení resp. při zjišťování skutečného stavu ve společnostech po jejich převzetí. S touto činností se pojí řada vzpomínek i spousta získaných zkušeností, zejména při srovnání podmínek s těmi našimi "domácími". A to nejen po pracovní stránce ale i po té lidské, neb jsme občas zavítali až do míst, kde pomalu i ti, co nás provázeli, byli s námi poprvé a sami byli překvapeni, jak složitý je v těchto místech život. A od té doby v některých "domácích" situacích občas přijde na mysl i připomenutí toho, jak to je jinde. Vězte, že to rozhodně nezaškodí. K této zprávě navíc "přišel i mail" od mého bývalého kolegy s informací, že si zítra "balí kufr" na cestu do Turecka k prvnímu seznámení o situaci, na což v průběhu několika následujících týdnů prý naváže zjišťování skutečného stavu, známé spíše pod pojmem "due dilligence". A stejné jsem se dozvěděl od mého současného kolegy a mého šéfa, navíc s dovětkem, že se zřejmě spolu nějak podělíme o zastoupení jak v tomto týmu, tak i v připravovaném týmu pro Albánii, kde již bylo také dokončeno převzetí místní distribuční společnosti. K tomu ale v místním jazyce informaci pro tento příspěvek nemám :-) Takže uvidíme, zda a když ano, tak co nás tam všechno čeká. A jelikož se svět stále více propojuje, v takovém případě lze očekávat v čase večerním i "zvýšenou aktivitu" na tomto blogu, neb vždy se najde něco, s čím by se člověk chtěl podělit hned, jako tomu bylo (ale mailem), když jsem v roce 2006 působil dva týdny na Ukrajině v Kijevě, Chersonu, Jaltě, Sevastopolu a Oděse.


Cesta na Ukrajinu (12.6.2006)
Na letiště se nám podařilo dostat přes obvyklou zácpu a doslova po přískocích přes celou Prahu poměrně včas. Po odbavení jsme si si počkali na zpožděný odlet způsobený pozdním příletem letadla (Airbus A320) do Kijeva. Čekání nám zpestřila velmi důkladná osobní prohlídka a navíc potom mezi nás přivedli retrívra, který očuchal všem příruční zavazadla, kousek ode mě objevil zavazadlo zřejmě s nějakou drogou a tak začal na tu dámu docela slušně dotírat. Evidentně byl rád, dostal odměnu a z paní se nakonec vyklubala figurantka, takže cvičení na letišti . Opožděné přistání znamenalo i delší rolování, než se pro naše letadlo našlo nějaké místo na ploše. Při výstupu z letadla počasí nic moc, mrholilo a 17 st.C, což nás pak provázelo až do hotelu Fregat v Chersonu. Ale postupně – nejprve setkání s pasovou kontrolou, kde jsme strávili s vyplněnou přistávací kartou 60 – 80 minut ve frontě na vstup. Každému se věnovali opravdu důkladně. Od 2 do 10 minut. Potom jsme šli k pásu pro kufry - můj v tom zbytku kufrů na něm samozřejmě nebyl, ale jelikož jsme viděli popadané kufry mimo pás a pobíhající obsluhu, tak jsem šel za ním a "oprášenou" ruštinou jsem se dožadoval svých zavazadel. Nakonec se můj kufr objevil. Sice shora poměrně dost namočený,že asi chvilku někde stál venkovní ploše, ale hlavně že byl na světě. Potom překvapivě rychlý průchod zelenou zónou (pod dohledem asi 8 celníků s pravděpodobností 50% na prohlídku, když nemáš jen normální kufr a nevypadáš podle jejich představ). A tak po cca 2 hodinách po příletu konečně odjíždí celý tým pohromadě minibusem do hotelu. Věděli jsme ale, že to bude 8 - 10 hodin jízdy dle situace na silnici. Počátek cesty (asi 250 km) byl pořád rovně po dálnici. Byl svátek, takže spousta bouraček v kolonách a samé zdržování se. Potom první větší zatáčka, odbočení na křižovatce vlevo a cesta zbývajících 330 km po okreskách. Čím blíže k místu pobytu, tím horší cesta. Do místního hotelu (kvalita jako trošku horší Alessandria v HK) jsme dorazili ve 2.30 hod. ráno, jedině díky cestovce jsme měli poměrně bleskové ubytování. A zhruba o půl čtvrté jsem se dostal do postele. Díky pozdnímu příjezdu byl začátek prvního pracovního dne posunut na 9.00 hod.. A jelikož jsem toho moc nenaspal, tak v rámci možností vzniklo i těchto pár řádek s dojmy z příjezdu na Ukrajinu.

Když tein, tanin a kofein spolu ladí

Člověk mínil, že pojede o víkendu na běžky, byť jak počasí tak podmínky se nejevily zrovna jako ty nejvhodnější, ale život změnil. A tak místo přívalu sněhu a občasného nárazového větru nastoupil pobyt v teple, v klidu a s několika šálky horkého čaje. Sice to platí s výjimkou - byla jedna cesta autem do Pardubic na návštěvu, ale ani zde horký čaj navíc s maminčinými tradičně skvělými koláčky nechyběl. A tak asi nepřekvapí, že o něm bude i těchto pár řádek. Poměrně často slýchávám otázku, zda mi nabízený čaj vůbec bude chutnat? Určitě jen díky tomu, že se ví, že mám rád dobrý čaj a že jej piji poměrně často. Ale asi se neví, že čaj můžeme vnímat od pouhé tekutiny, kterou do sebe doslova vlijeme s cílem touto formou vůbec nějakou dostat do těla, byť za chvilku její větší část díky vlastnostem čaje tělo opouští, až po lahodný nápoj probouzející při jeho přípravě i popíjení různé vzpomínky či úvahy a bystřící naše smysly. A právě vnímání toho, za jakým účelem se čaj pije, nakonec většinou rozhoduje o tom, jaký ten čaj zanechá po jeho vypití dojem. A pokud splní účel, tak je vyhráno. A abychom nezůstali jen u "známkování" dle dojmů, očekávání a účelu, máme tu také jeho druhové dělení. Laikům postačí dělení na dva druhy - na černý a zelený. Ale zůstat jen u nich, to by byla škoda a člověk by se připravil o spoustu dalších chutí bílých, hnědých, žlutých i ovoněných čajů a čajů, jejichž základem kupodivu nejsou lístky čajovníku. A co vede člověka ochutnat jich co nejvíce? Prostá zvědavost. A tak díky tomu, že i já jsem v této oblasti hodně zvědavý, podařilo se mi toho ochutnat už poměrně dost a výsledek je, že pro "pravidelné pití" nezůstávám jen u jednoho druhu. A že časté ochutnávání má i své stinné stránky, neb zvědavost často předčí reálný odhad, člověk neslyší na zkušenosti jiných a ani nedbá jejich rad, záhy zjistíte u následujícího příkladu, který uvedu otázkou. Uvařili byste si černý čaj, osladili jej a nasypali do něj polévkovou lžíci škvarků? Určitě ne. Ale když se podával pravý tibetský černý čaj s kousky jačího másla, nezaváhal jsem a ochutnal. A ne málo. Co následovalo, tušíte. A kam jsem jej dle výše zmiňovaného "vnímání" zařadil? Do pro takové účely vymyšlené "speciální kategorie" dle toho, co následovalo - a to mezi"hodně rychlé" čaje. A co taková japonská delikatesa doporučovaná jako nápoj po obědě, jejíž jméno je Genmaicha, v překladu znamenající "čaj s neleštěnou rýží". A přitom to je jen standardní čaj, obohacený smícháním s praženou rýží. Touto kombinací získává své lákavé aróma a velmi neobvyklou chuť. Bohužel ani ten u mě nezanechal hlubší dojem. A tak k občasnému ochutnávání a experimentování třeba nezapomenout, že na druhé straně existuje indický vysokohorský Darjeeling, nížinný Assam, pro chvíle přemýšlení doporučovaný nepálský vysokohorský čaj, k očistě těla i ducha nabízená Bílá pivoňka (Bai Mu Dan Cha), pro chvíle samoty jihočínský Dian Hong Cha nebo japonská Matcha. A co ještě ochutnat takový nálev z drceného zeleného listu paraguayské cesmíny, jehož povzbudivé účinky překonají většinu známých nápojů? Právě proto jej doporučují zejména těm, kteří mají před sebou dlouhou noc, kterou je třeba probdít. A nakonec přidám ten bez čajových lístků, jehož obliba v různých provedeních stále stoupá. A to zejména v časech plískanic a kolem se šířících chřipkových virů. Je to čaj zázvorový. A jak na něj? Toto je již léty odzkoušený recept, kdy na jeho jednu porci (O,2 l) k cca 2 cm kousku čerstvého zázvoru oloupaného a nastrouhaného na tenké nudličky přidáme půl čajové lžičky anýzu, 5 hřebíčků, půl hvězdičky badyánu a 2 kolečka citrónu. Vše zalijeme horkou vodou, necháme asi 7 minut louhovat, potom scedíme, osladíme podle chuti medem a nápoj vhodný zejména do plískanic na obranu před nachlazením je na světě. Právě takový, který na jedné straně do sebe v posledních dnech "vlévám" s vírou, že přispěje svou "troškou do mlýna" jak k ochraně před plným rozvinutím se "kašlíku a rýmičky" resp. kolem se šířící chřipkou tak i k "obživnutí" chuťových buněk pro další čaje. A na závěr tradiční věta, že všeho moc někdy škodí. Proto nezatracuji ani další oblíbený nápoj, tentokrát z plodů kávovníku, byť konzumuji jen občas a v podstatě jen v provedení cappuccino nebo latté. A když jsme u tohoto také stále oblíbenějšího nápoje, víte, že minulý týden viděla Praha v Křižíkově pavilonu na veletrhu Top Gastro 2009 světový rekord v jeho přípravě? Do obřího polypropylénového šálku vyrobili účastníci soutěže Mistr kávy celých 2009 litrů cappuccina, na jehož výrobu se spotřebovalo 10 000 porcí espressa a 1709 litrů mléka. Výsledek má být zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Zdali měli účastníci výstavy možnost ochutnat, netuším. Pokud by tomu tak ale bylo, předpokládám však, že nakonec na tom všem byl zajímavý asi jen ten rekord, neb následně z tohoto obřího šálku rozlévanému nápoji se už asi cappuccino říkat nedalo, byť jako cappuccino byl vyroben. Samozřejmě kromě těch, co potřebovali jen doplnit tekutinu či zvýšit hladinu kofeinu v organismu. Prostě i k tomuto nápoji patří něco navíc. Jako tomu bylo i u šálků zde zobrazených, kdy ke každému se vztahuje konkrétní vzpomínka.

Průjezd do pomyslného pátého kola

Projetí čáry v pomyslné cílové rovince do dalšího kola, tedy pátého, se odehrálo dnes v brzkých ranních hodinách za poměrně slušného sněžení na již pro ni tradiční cestě do Prahy. Kdo nebo co je tou "ni" a o jaké kolo se vlastně jedná? Stříbrná Škoda Octavia a jedná se o největší kolo, které lze v podstatě na naší planetě vytvořit. Tj. o cestu kolem zeměkoule po jejím rovníku, jehož délka je, jak všichni ví, 40 000 km. A právě čtyři taková kola v podstatě jen při standardní provozní údržbě a slušném zacházení ze strany řidiče, jehož počet najetých kilometrů v půlce tohoto kola dosáhne 300 000 km, se jí podařilo stihnout doslova v předvečer svých "čtvrtých narozenin". A kam se všude stačila podívat? Nejčastěji do stověžaté Prahy a potom i do Plzně, takže patří ke "znalcům" provozu na pražské Jižní spojce i při přejezdu přes Barrandovský most. V podstatě není kraje v ČR, kam by se nepodívala. A že ani místa "za hranicemi všedních dnů" nebyla nedostupná, svědčí četné cesty na Slovensko do Vysokých a Nízkých Tater, do rakouských Alp a německého pohraničí. A tak nezbývá než doufat, že i toto kolo kolo bude jako ta předchozí, tj. bez nějakého většího škrábnutí pro ni a vždy se šťastným koncem každé z cest pro její osádku v řadě případů putující za dalšími zážitky. A to ať na místa již známá či ta, která budou teprve objevována.