Λαγανάς

Tak už nás dotazy typu, kdy a kam letos pojedete na dovolenou, nezaskočí. Můžete třikrát hádat, kam to letos bude. Člověk neznalý by si povzdech se slovy :"No co, zase Řecko :-( ". Člověk znalý by to podal slovy :"Jedeme zase do Řecka :-))" Hned na poprvé a obě správně - jedeme Řecko. A jelikož je to země "naší krevní skupiny" a pořád je tam co poznávat, tak po společné shodě při výběru jeho části, kdy volba padla na ostrov Zakynthos, jsme jako pobytové místo zvolili městečko Laganas, kdy transkripce jeho jména je použita současně jako název tohoto příspěvku. A co nás na ostrově Zakynthos, neboli Zante či Levanta, který je třetím největším ostrovem Jónského souostroví a leží pouhých 16 kilometrů od pobřeží Peloponésu, čeká? Nádherné přírodní scenérie s plážemi pozvolně klesajícími do křišťálového moře, unikátní pláž Navaggio, kde se bílý písek dotýká azurového moře a celkovou scenérii doplňuje starý vrak vévodící pláži, mořské jeskyně u Keri či tzv. Modrá jeskyně, vzácné středomořské želvy Carety obecné (Caretta - Caretta). To všechno spolu s historickou částí hlavního města jsou lákadla, která by spolu s báječnou řeckou kuchyní doplněnou neodmyslitelnou frappé jako třešničkou na dortu poledního menu (když toto očekávání resp. těšení se zazní z úst čajomila, tak ta káva musí být opravdu dobrá) a tradičně skvělou atmosférou měla zpříjemnit náš pobyt v nejživějším letovisku na ostrově. Ale do té doby, než tam dorazíme, tak tu ještě zvládneme pár akcí, které budou určitě stát za to, aby se o nich zde utrousilo nějaké to slůvko.
P.S. A tyto ilustrační fotografie určitě vyměníme za vlastní a hezčí :-)

Opravdu si dejte pozor na kapra Václava!

Ale kde, u kterého rybníka? Samá voda, pozor si třeba dát v libčanském Bonsai centru, neboť Václav má nejraději řemínky či popruhy od fotoaparátů téměř dotýkající se hladiny, když si jej návštěvníci fotí. To brzy následuje jedno rychlé trhnutí a pokud fotograf nedrží ten svůj přístroj opravdu pevně, tak pokud jej chce zpět, musí si jej vylovit z jezírka, kde přebývá kapr Václav. Ale Bonsai centrum není hlavně o kaprech, byť místní chov Koi kaprů je proslavený. Vystavené výpěstky potěší snad všechny - od těch úplných laiků resp. začátečníků až po ty, kteří patří mezi opravdové znalce. Přehlídka bonsají od těch nejmladších až po ty, na nichž jejich věk je opravdu již patrný, což je mj. vyjádřeno i jejich cenou, za kterou se však skrývá spousta péče potřebné k tomu, aby se bonsai mohla představit ve své plné kráse. Však z těch pár obrázků můžete posoudit sami. A pokud by to nestačilo,pak více shlédnete prostřednictvím svého počítače na http://www.bonsaicentrum.cz/ či nejlépe při návštěvě přímo na místě. Opravdu to za to stojí. A pokud byste si chtěli něco koupit a nechcete se zvednout od svého počítače, tak i na to jsou připraveni svým e-shopem na http://www.e-bonsai.cz/. My jsme se však dnes od počítače zvedli, Bonsai centrum za krásného odpoledne několikrát prošli (to víte, nevybírá se tu snadno :-) a nakonec zase o něco rozšířili naši malou sbírku venkovních bonsaí. Tak ať se těm dvěma novým přírůstkům u nás daří.

Cinknutí bylo slyšet skoro 1000 mil daleko

Tradice letošních domácích oslav letos velí absolvovat v příslušný den "aspoň" malý přípiteček, neb na větší slavení zatím nevycházel čas. Teď sice už všechno doháníme, ale jelikož s časem na tom jsou podobně i ostatní kolem nás, nalézt vhodný termín pro oslavu mých abrahámovin byl opravdový kumšt. A to jsem je rozdělil do čtyř akcí. Všem ale předcházel "ve správném čase" příslušného dne rodinný přípitek, který odstartoval čtrnáctidenní období, do kterého jsem "vtěsnal" to ohlédnutí se za uplynulým půlstoletím. Jelikož domácí oslava bude až tou "třešničkou na dortu", tedy poslední akcí, řekli jsme si, že si aspoň na dálku přiťukneme s některými našimi blízkými. A tak jsme mailem požádali delegátku cestovní kanceláře Monatour na řeckém ostrově Korfu, aby nám doporučila pro naše zde pobývající "švagříky" nějakou prima restauraci, aby si ze svého pobytu v letovisku Kassiopi odvezli o jeden zážitek navíc. Po menší mailové korespondenci a vyhotovení pozvánky už bylo vše na ní. Samozřejmě se to tajilo do poslední chvíle. Ale nešlo to do nekonečna, neb bylo potřeba sdělit, že po návratu od moře do vily nemají řešit večeři a třeba vyčkat schůzky s delegátkou, která jim řekne více. SMS byla sice odeslána včas, ale jelikož mobily zůstaly ve vile a dlouho nepřicházelo potvrzení o doručení,nevydržel jsem a začal prozváněním upozorňovat na poslanou SMS. Kýženého výsledku bylo dosaženo v čase, kdy do začátku připravené zbývaly necelé dvě hodiny. Co se pak tam odehrávalo do doby, než se objevila delegátka a vše vysvětlila, si asi dovedeme představit. Ale tím to ještě neskončilo, neb jsme se ještě domluvili, že k večeři zavoláme, abychom k tomu ještě něco dodali. A tak když nastal domluvený čas a po pár zazvoněních se v telefonu ozval poměrně udivený hlas mé švagrové, stačilo jen pozdravit, cinknout skleničkami před sluchátkem telefonu, přidat k tomu "Na zdraví" a "Dobrou chuť" a zavěsit, abychom je nechali vychutnávat si při pohledu na osvětlený záliv s výhledem na břehy Albánie připravený kulinářský zážitek. A že překvapení vyšlo na 100%, nám potvrdila nejen půlnoční SMS od nich, ale i zpráva od delegátky Martiny, která vše na místě perfektně zařídila. A jak nám připsala, bylo ji potěšením, neb sama ráda překvapení připravuje. A zařizovat takové "na dálku" (a já dodávám, pro jí naprosto neznámého člověka) ji prý zatím ještě nepotkalo, tak o to více ji to těšilo. My ji na tomto místě ještě jednou děkujeme, neb i pro nás to byl zážitek, se kterým je (a určitě ještě dlouho bude) spojená velká radost. A aby nezůstalo jen u ní, včerejší oslava - tentokrát s mými pražskými spolupracovníky - to už byla radost "v přímém přenosu". Bowling bar U Viktorky nezklamal. A tak k opravdu dobrému jídlu a pití jsme si trošku zakouleli (nejen očima), s bývalými kolegy si oživili léta minulá, se současnými se prokousali aktuálními zážitky a ukázali jsme se i v jiném světle než se jen známe z práce. A tak po pondělní radosti hlavně pro druhé, ve středu radost hlavně pro mě. A to nejen díky opravdu vydařené akci. Pozn. Za většinu fotek tento článek vděčí zdrojům na Internetu.

Beskyde, Beskyde, kdo .....

Den první
S vidinou nevalného počasí v zádech a s odhodláním jej překonat jsme v pátek ráno vyrazili směr Beskydy. A to do Trojanovic, obce pod vrcholem Radhoště. Přecházející frontu jsme o chvilku předhonili, a tak cesta ke vstupu do Javoříčských jeskyní a návrat zpět k autu ještě proběhly za občas z mraků vykukujícího sluníčka doprovázeného poměrně teplým mírným větrem. Vlastní prohlídka jeskyní, toť jeden velký zážitek z téměř kilometrového labyrintu chodeb s překrásnou krápníkovou výzdobou, která vrcholí v Dómu Gigantů.Mě navíc zaujalo, že jsem konečně zjistil, jakým směrem se dát, aby se člověk konečně dostal do té černé díry, o které člověk slýchá zejména ve spojitosti s vesmírem. Zde mi to bylo jasné, před východem z jeskyně odbočit chodbou doprava a po překonání pár stupňů přistaveného žebříku jste tam. Ale bacha, návrat by se díky přítomnosti oxidu uhličitého nemusel vydařit! Návštěva zde a následný oběd na Prachárně u Olomouce (tradičně dobrá kuchyně ale tentokrát opravdu mizerné cappuccino) nakonec zůstaly jedinými "položkami", které jsme dodrželi z původního plánu na tento prodloužený víkend. Neb během oběda nás dostihla fronta a pak už počasí mělo většinou navrch a my byli ti, kteří se mu přizpůsobovali. A tak místo návštěvy venkovního areálů Valašského muzea v přírodě přišly na řadu Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou s přehlídkou aragonitové výzdoby v různých jeskynních útvarech celého komplexu. Cestu z parkoviště ke vstupu do jeskyní i zpět k autu sice provázel déšť různé intenzity, ale byli jsme již na cestu poměrně dobře oblečení turisté, takže žádný velký problém. Po skončení opravdu povedené prohlídky s opravdu fundovaným výkladem opravdu znalého průvodce jsme už ale raději zamířili do našeho pobytového místa během tohoto prodlouženého víkendu - do části obce Trojanovice - Ráztoky do stejnojmenného hotelu na jejím konci. Závěr cesty byl v páteční odpolední špičce, takže cestu přes Valašské Meziříčí i Rožnov pod Radhoštěm jsme si opravdu vychutnali v poměrně slušné koloně už dorazili na místo. Když jsme dorazili na místo, parkoviště na konci údolí bylo téměř prázdné, živáčka abys pohledal a když se recepční podivovala, že jsme rezervaci nezrušili, bylo jasné, že to s tím počasím tu asi nebude nic moc. Nás to ale nezastavilo a tak jsme zahájili místní pobyt ochutnávkou místní kuchyně doplněné plzeňským Masterem, abychom po krátkém odpočinku uzavřeli jeho první den kláním v bowlingu, kde striky střídaly "žlábky i celé hry bez bodu". Ale to nebylo na závadu, neb hru jsme si tu všichni opravdu užili. Nakonec vždyť v podstatě o nic nešlo, vždyť jsem vyhrál všechny tři hry :-)

Den druhý

Při pohledu z okna resp. ze zvuků za ním jsme ráno pochopili, že se situace nemění a nějaká větší turistika ani tento den v podstatě nemá cenu. A tak se posunula na poslední den pobytu a my pro sobotu zvolili "náhradní" program. Jeho zahájení v technickém muzeu v Kopřivnici bylo opravdu stylové, neb téma veteránů je v našem příbuzenstvu hodně zmiňováno a tak jsme se nejen ochytřili ve značce Tatra, ale pořídili i k tomu slušnou fotodokumentaci. V muzeu bylo opravdu živo, neb stejný nápad dostala spousta dalších lidí, A jelikož venku "už jen" mrholilo, přišla na řadu návštěva Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ale ještě před tím nebylo možné vynechat Štramberk. Nejen pro místní specialitu - Štramberské uši - ale zdolali jsme k tomu i pár desítek schodů z náměstí ke vstupu na Trúbu, abychom se prodrali davem členů Klubu českých turistů, kteří zde měli zrovna akci stejně tak jako celé město ten den pod hradem na náměstí slavilo 650 let od svého vzniku, a vystoupali po schodech na vrchol, odkud jsme se konečně pořádně rozhlédli po krajině. Bohužel, viděli jsme jen tak daleko, co nám dovolilo počasí. A poté již s plnou krabicí Štamberských uší v kufru směr Rožnov. To už si ale naše "schránky" začaly říkat o nějakou energii, tak po menším pátrání byl vybrán místní nově otevřený gril, abychom si zde v to objednané maso sami u stolu upekli, okořenili a spolu s bagetou samozřejmě i snědli. A když k tomu přibylo i skvělé cappuccino, tak to, že venku začalo opět pršet a my v tom měli jít za historií, nikomu už nějak nevadilo. Prohlídka Mlýnské doliny, Dřevěného městečka i Valašské dědiny, byť za deště, opět stála za to. A když jsem v pozdním odpoledni opouštěli areál, bylo jasné, že sobota byla hlavně o vlastivědné náplni doplněná trochou té místní gastronomie. A jelikož vlastivědy byla převaha a nic se nemá přehánět, doplnili jsme ji ještě o jeden gastronomický zážitek z místní koliby, kde jsme ochutnali něco specialit z krbu doplněných místní zelňačkou (výborná) a červeným vínem (prý bylo také výborné). A na samý závěr ještě překvapení v podobě pomalu rozjasňující se oblohy se zapadajícím sluníčkem, což vzbuzovalo naděje pro nedělní dopoledne. A k úplnosti už chybělo jen ještě zdolat "ze dva kalíšky slivky", aby se dobře spalo :-)

Den poslední

S tím spaním to vyšlo, počasí se však přes noc zase stihlo zkazit. Jelikož ale v horách není špatného počasí ale jen špatně oblečení turisté, nemohli jsme odjet domů bez hřebenové tůry. Tedy přesněji,když jsme s ohledem na počasí využili pro cestu nahoru lanovku, hřebenové procházky se závěrečným poměrně prudkým sestupem. Na hřebeni téměř ani noha, u sochy Radegasta, jehož fotku nelze pořídit bez toho, aby na ní visel hrozen turistů, tentokrát ani noha. Také těšení se, že u něj popijeme stejnojmennou dvanáctku taky vzalo za své (stánek byl pochopitelně zavřený). A tak po venkovní obhlídce kaple na Radhošti už zbývalo "jen dva prstíčky si ohřát" u čaje resp. bačova grogu v horském hotelu Radegast a pak hurá dolů. Přitom jsme si zavzpomínali, že jsme před více než čtvrtstoletím(!!) právě někde v těchto místech a mimo značenou cestu, aby to bylo co nejkratší, s koleny téměř u brady a v "zeleném pralese" téměř po ramena stoupali na hřeben na Pustevny. A nebyl by to úplný turistický výlet, abychom si aspoň jednou někde nezkrátili cestu, byť to opět nebyla ani kratší ani lepší cesta. A navíc, tu opravdovou zkratku směřující přímo na parkoviště k autu, jsme nakonec minuli :-( A tím pro nás skončili letošní červnové Beskydy. Potom již jen poměrně pohodová cesta domů a jelikož v tuto dobu jsme po několik předchozích let jezdili do Tater a vozili slovenské sýry, aby nám to letos nebylo líto, tak jsme podobný nákup udělali tentokrát téměř doma - na Kolibě před Hradcem Králové, kam vozí pravé slovenské sýry ze Zázrivé. A hodnocení nakonec? Bylo tam krásně, škoda jen, že takové nebylo i počasí.

Tak jak je to s tím raděním ?

Člověk(Homo) je rod z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří i člověk moudrý (Homo sapiens). Odhaduje se, že je asi 2,3 milionu let starý a všechny jeho druhy, vyjma člověka moudrého, již vyhynuly. Tak praví moudrá encyklopedie. A jelikož je i tvorem společenským, se svou mírou moudrosti má většinou zájem se i nějak podělit, tedy mj.i radit. Dříve se k tomu velmi často používalo sdělení: Neraď, není ti padesát a nebyl jsi v Moskvě. Pokud bych to vzal doslova, tak v mém případě smůla, neboť v Moskvě jsem nebyl a ani se tam nějak nechystám. Přehodnotíme-li však celkový vývoj kolem nás (zejména změnu orientace ekonomiky) a budeme-li se důsledně vnímat jako občané Evropské unie (EU), tak by šlo první část podmínky nahradit jinými městy. Co třeba taková sídla sídla EU - Brusel či Štrasburk? Nebo Berlín, Londýn či taková Paříž, jako hlavní města nejvlivnějších států EU? Záměrně se neposouvám za velkou louži, neb s tím asi bych neprošel. A proč taky, vždyť naši evropští sousedé i ti vedle nich nám jsou přeci bližší! Pokud s náhradou Moskvy je souhlas, tak první část podmínky mám splněnu již několik let. A co se týká té požadované seniority resp. dosaženi abrahámovin? Nikoho nepřekvapí, jak ta léta utíkají. A tak to právě teď dostihlo i mě, čímž se splnila i ta druhá část podmínky. Sice by z toho mohlo přímo plynout, že bych tedy eventuálně mohl snad i radit, ale nějak vám mě nenapadá, komu bych tak měl činit. Ti, co mi naslouchali až doteď, určitě nezkoumali "mé kvalifikační předpoklady" a věřím, že mi svou přízeň zachovají i nadále. A Ti, kterým mých rad třeba nebylo? Určitě u toho zůstanou i dále. Přesto, jak ukládá duch doby, třeba o sobě dávat stále vědět. A tak těmito řádky vysílám do světa sdělení, že pokud by se přece jen našel někdo takový, poptávající radu, tak sice toho stále ještě vím hodně málo, abych se pasoval do této role, ale pokud budu vědět, tak radou pomohu - "mandát" k tomu už mám, počítač vlastním a v nejhorším případě je přeci k dispozici Internet! A pokud ne? Nezoufat, nějaký jiný Homo sapiens nakonec určitě pomůže :-)

Místní božstvo začátku léta nepřálo

Prodloužený víkend strávený v samém srdci Beskyd pod vrcholem Radhoště měl být zakončen přivítáním se s létem. Pravda, předpověď počasí nebyla nic moc, páteční přívalový déšť, který nás zastihl na cestě při obědě v Olomouci, v mírnějších podobách i jeho pokračování až do sobotního večera a k tomu stále klesající teplota blížící léto rozhodně nepřipomínaly. Ale víra, že se to jednou musí zlomit, byla pevná a chvilkové vyjasnění s trochu sluníčka v sobotu před setměním nás v tom ještě více utvrdilo. A tak po improvizacích v předchozích dvou dnech jsme si řekli, že ráno bude už lépe a nelze připustit návrat domů bez návštěvy Pusteven, setkání s místně uctívaným božstvem Radegastem (pivo jsme zvládli dole, tak zbývalo "jen"se poklonit jeho soše na hřebeni) a bez dobytí vrcholu Radhoště. První pohled okna po probuzení těsně před okamžikem letního slunovratu jsme však konstatovali, že astronomické léto sice v 6:54:31 hod. nastalo, ale co do počasí to pomalu vypadá, jako by byl už podzim na krku. A tak v čase, kdy mnozí známí a někteří příbuzní si nahřívají své kosti v teplých krajích a stále teplejších vodách, jsme s vírou, že nahoře na hřebeni by nad nízkými mraky už mohlo být vysněné sluníčko, vyrazili nahoru. A zjištění? Vlhkost určitě 100%, viditelnost tak na 50-70 m, později u kaple téměř až na dvě desítky metrů (moc nescházelo a Cyril neviděl na Metoděje) a k tomu slušný vítr, takže se nelze divit, že jsme si jen splnili cíl a po horkém čaji či bačově grogu jsme s vítáním léta skončili a odjeli čekat na skutečné léto domů. Prodloužený víkend se sice dle bezprostředních dojmů vydařil na 100% (ale o tom až někdy příště), ale těch 10-25% navíc, na které jsme si zvykli na našich domácích expedicích v posledních letech, tentokrát scházelo. Počasí bylo opravdu špatné.

Sice v mlze, ale přece ...

Konečně se Jára Cimrman, jeden z mohykánů rakouského mocnářství dle jedněch či zneuznaný génius té doby dle druhých, dočkal. Byť jako postava smyšlená, v historickém kontextu uplynulé doby plnící nejrůznější role vztahující se ať k historickým událostem či jejich současným paralelám, bude mít nakonec svou sochu. A kde to bude ? No přeci v Tanvaldu, městě, vedle kterého chtěl vyrábět jeden ze svých objevů - první bezšňůrový zdroj světla. Socha, jejímž autorem je jablonecký grafik Petr Šuta, bude za rok v těchto dnech umístěna na podstavci na balkóně tanvaldského kina a bude zahalená v mlze. Odhalený model představuje jakousi vitrínu, do které umístil postavu s kufrem a jejíž skla nechal předtím opískovat. Velikán je díky tomu tedy trvale skryt v mlze. A aby se vše zdařilo i v patřičné velikosti, kasička na příspěvky čeká v tanvaldském kině na příspěvky od jeho příznivců.

Pozn. foto: O.Bartovský, MF DNES.

Teď je řada na ty koláče

Jak praví jedno z českých přísloví, "bez práce nejsou koláče". A tak jsme státnicky rozhodli, že, už té práce bylo tolik, že čas na ty koláče už opravdu nastal. S přispěním opravdu téměř letního počasí jsme v již uklizené pergole konečně vybalili své nádobíčko a v klidu a pohodě se odměňovali za množství vykonané práce na našem "dománku" v uplynulých dvou měsících. K tomu nám dělala milou společnost část našeho příbuzenstva spolu s kníračkami Besinkou a Olinkou. Ty po počáteční revizi zahrady a poštěkání si přes plot se sousedovic Aidou většinu času věnovaly sledování díry od krtka a hledání malé ještěrky, která se do jejich příchodu na kameni v květinové zahrádce vůbec necítila nějak ohrožena. Nelze ani zapomenout na sousedovic hrdinného kohouta, který jim dal jasně najevo, že dál ani krok. A tak po provedení "hloubkové kontroly" celé parcely i ony pochopily, že tento víkend netřeba se nějak honit. A mimo parcelu chodit, to už vůbec ne! Naopak, že třeba si užívat dobrot, tepla a klidu. S příchodem večera přišla sice troška chladu, ale v pergole díky rozehřátému krbu bylo příjemně. A to nejen v sobotu, kdy jsme jej za úplné tmy opouštěli, ale i v neděli. Jelikož krb nebyl ještě vyhaslý, tak jsme pokračovali v "odměňování se" i v neděli v podvečer. Mezi všemi řečmi kolem bylo tentokrát jako hlavní téma letošní dovolená. A to jak již absolvovaná (Radek s Jitkou), tak skoro "nastupovaná" (Mirek se Zdeňkou) či ještě nezařízená (i2M - tj. domácí). Že nejvíce bude všechny zajímat naše zatím nevybraná ani nezařízená dovolená, to jsem nečekal. Ale potvrdilo se jen to, že jsme si na počátku roku předsevzali, že nebudeme nic dalšího plánovat do skončení té menší domácí rekonstrukce. Teď už je tomu ale jinak, termíny se postupně začínají zaplňovat a tak již tento pátek vyrážíme za prvními většími letošními zážitky - a to na prodloužený víkend do Beskyd, jehož součástí budou na cestě tam ještě Javoříčské jeskyně a Rožnovský skansen a na cestě zpět zřejmě návštěva historické části Olomouce. A mezi ? Hlavní hřeben Beskyd s vrcholy Tanečnice a Radhoště, cesty kolem, koliba a spousta dobrého jídla a pití servírovaná s tradiční moravskou pohostinností. Tak ať nám vyjde počasí. Předpovědí na víkend je už tolik, že by bylo třeba mít "hlavu se zobákem", aby se v nich jeden vyznal. Zejména když je téměř každá jiná. My však víme, že o víkendu bude dobře a pěkné počasí to může jen vylepšit :-)

Fexír korteš a holtra

Přiznám se rovnou, že poezii zrovna moc neholduji, ale pokud člověk natrefí na nějaký zajímavý veršík (aniž by jej sám nějak vyhledával), tak ale většinou na něm ulpí svým pohledem. Ale oprvdu jen na chvilku. Což se ale nepotvrdilo ve druhé půlce tohoto týdne, když jsem v odpoledních hodinách zase po delší době v rámci urychlení přesunů po Praze využil v pozdním odpoledni metro. Po nástupu do vozu jsem se octnul před reklamní plochou hned vedle dveří, z níž jsem až do vystoupení své oči již nespustil. Zpočátku, stojíce od ní cca dva metry, jsem své pochybnosti o správnosti čtení přičítal tomu, že mé brýle na dálku mám v tašce. Stačilo však dojet na další zastávku a dav mě posunul tak, že už jsem neměl potřebu řešit něco z nějaké dálky, neb jsem se k tabuli dostal na takovou vzdálenost, že bych si asi brýle již jen ztěží nasadil :-) . A jelikož na blízko vidím zatím dobře (nutno zaklepa) , tak písmenka byla jak vystřižená. Slabší to bylo s pochopením většiny těch slov i složenin v 1. a 3. sloce, neb jediné slovo, jehož význam jsem během jízdy snad věděl, bylo PERPENTYKL. Při něm jsem krátce pookřál, neb jsem se zase mohl projevit jako opravdový materialista, přičítající všemu nějaký fyzikální základ. A co že se za ním skrývá? Označení pro hodinové kyvadlo, vzniklé z pojmu PERPETUM MOBILE. Ale jak praví lidová moudrost "První vyhrání, z kapsy vyhání", význam ostatních mi už zůstal utajen stejně tak jako celková pointa tohoto díla. A tak jediným výsledkem (možná pozitivním) bylo, že během těch dvaceti minut jízdy, kdy jsem se v podstatě soustředil na zkoumání tohoto dílka, jsem zapomněl polovinu toho, co jsem si chtěl "v hlavě urovnat" po právě skončeném jednání. Místo v v mé hlavě, kde to mělo být "uloženo", obsadily šprosrlíček, křtalt, kopna a další nové pojmy k rozluštění. A pak že poezie v jakékoli formě a podobě nedokáže zaujmout :-)