Beskyde, Beskyde, kdo .....

Den první
S vidinou nevalného počasí v zádech a s odhodláním jej překonat jsme v pátek ráno vyrazili směr Beskydy. A to do Trojanovic, obce pod vrcholem Radhoště. Přecházející frontu jsme o chvilku předhonili, a tak cesta ke vstupu do Javoříčských jeskyní a návrat zpět k autu ještě proběhly za občas z mraků vykukujícího sluníčka doprovázeného poměrně teplým mírným větrem. Vlastní prohlídka jeskyní, toť jeden velký zážitek z téměř kilometrového labyrintu chodeb s překrásnou krápníkovou výzdobou, která vrcholí v Dómu Gigantů.Mě navíc zaujalo, že jsem konečně zjistil, jakým směrem se dát, aby se člověk konečně dostal do té černé díry, o které člověk slýchá zejména ve spojitosti s vesmírem. Zde mi to bylo jasné, před východem z jeskyně odbočit chodbou doprava a po překonání pár stupňů přistaveného žebříku jste tam. Ale bacha, návrat by se díky přítomnosti oxidu uhličitého nemusel vydařit! Návštěva zde a následný oběd na Prachárně u Olomouce (tradičně dobrá kuchyně ale tentokrát opravdu mizerné cappuccino) nakonec zůstaly jedinými "položkami", které jsme dodrželi z původního plánu na tento prodloužený víkend. Neb během oběda nás dostihla fronta a pak už počasí mělo většinou navrch a my byli ti, kteří se mu přizpůsobovali. A tak místo návštěvy venkovního areálů Valašského muzea v přírodě přišly na řadu Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou s přehlídkou aragonitové výzdoby v různých jeskynních útvarech celého komplexu. Cestu z parkoviště ke vstupu do jeskyní i zpět k autu sice provázel déšť různé intenzity, ale byli jsme již na cestu poměrně dobře oblečení turisté, takže žádný velký problém. Po skončení opravdu povedené prohlídky s opravdu fundovaným výkladem opravdu znalého průvodce jsme už ale raději zamířili do našeho pobytového místa během tohoto prodlouženého víkendu - do části obce Trojanovice - Ráztoky do stejnojmenného hotelu na jejím konci. Závěr cesty byl v páteční odpolední špičce, takže cestu přes Valašské Meziříčí i Rožnov pod Radhoštěm jsme si opravdu vychutnali v poměrně slušné koloně už dorazili na místo. Když jsme dorazili na místo, parkoviště na konci údolí bylo téměř prázdné, živáčka abys pohledal a když se recepční podivovala, že jsme rezervaci nezrušili, bylo jasné, že to s tím počasím tu asi nebude nic moc. Nás to ale nezastavilo a tak jsme zahájili místní pobyt ochutnávkou místní kuchyně doplněné plzeňským Masterem, abychom po krátkém odpočinku uzavřeli jeho první den kláním v bowlingu, kde striky střídaly "žlábky i celé hry bez bodu". Ale to nebylo na závadu, neb hru jsme si tu všichni opravdu užili. Nakonec vždyť v podstatě o nic nešlo, vždyť jsem vyhrál všechny tři hry :-)

Den druhý

Při pohledu z okna resp. ze zvuků za ním jsme ráno pochopili, že se situace nemění a nějaká větší turistika ani tento den v podstatě nemá cenu. A tak se posunula na poslední den pobytu a my pro sobotu zvolili "náhradní" program. Jeho zahájení v technickém muzeu v Kopřivnici bylo opravdu stylové, neb téma veteránů je v našem příbuzenstvu hodně zmiňováno a tak jsme se nejen ochytřili ve značce Tatra, ale pořídili i k tomu slušnou fotodokumentaci. V muzeu bylo opravdu živo, neb stejný nápad dostala spousta dalších lidí, A jelikož venku "už jen" mrholilo, přišla na řadu návštěva Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ale ještě před tím nebylo možné vynechat Štramberk. Nejen pro místní specialitu - Štramberské uši - ale zdolali jsme k tomu i pár desítek schodů z náměstí ke vstupu na Trúbu, abychom se prodrali davem členů Klubu českých turistů, kteří zde měli zrovna akci stejně tak jako celé město ten den pod hradem na náměstí slavilo 650 let od svého vzniku, a vystoupali po schodech na vrchol, odkud jsme se konečně pořádně rozhlédli po krajině. Bohužel, viděli jsme jen tak daleko, co nám dovolilo počasí. A poté již s plnou krabicí Štamberských uší v kufru směr Rožnov. To už si ale naše "schránky" začaly říkat o nějakou energii, tak po menším pátrání byl vybrán místní nově otevřený gril, abychom si zde v to objednané maso sami u stolu upekli, okořenili a spolu s bagetou samozřejmě i snědli. A když k tomu přibylo i skvělé cappuccino, tak to, že venku začalo opět pršet a my v tom měli jít za historií, nikomu už nějak nevadilo. Prohlídka Mlýnské doliny, Dřevěného městečka i Valašské dědiny, byť za deště, opět stála za to. A když jsem v pozdním odpoledni opouštěli areál, bylo jasné, že sobota byla hlavně o vlastivědné náplni doplněná trochou té místní gastronomie. A jelikož vlastivědy byla převaha a nic se nemá přehánět, doplnili jsme ji ještě o jeden gastronomický zážitek z místní koliby, kde jsme ochutnali něco specialit z krbu doplněných místní zelňačkou (výborná) a červeným vínem (prý bylo také výborné). A na samý závěr ještě překvapení v podobě pomalu rozjasňující se oblohy se zapadajícím sluníčkem, což vzbuzovalo naděje pro nedělní dopoledne. A k úplnosti už chybělo jen ještě zdolat "ze dva kalíšky slivky", aby se dobře spalo :-)

Den poslední

S tím spaním to vyšlo, počasí se však přes noc zase stihlo zkazit. Jelikož ale v horách není špatného počasí ale jen špatně oblečení turisté, nemohli jsme odjet domů bez hřebenové tůry. Tedy přesněji,když jsme s ohledem na počasí využili pro cestu nahoru lanovku, hřebenové procházky se závěrečným poměrně prudkým sestupem. Na hřebeni téměř ani noha, u sochy Radegasta, jehož fotku nelze pořídit bez toho, aby na ní visel hrozen turistů, tentokrát ani noha. Také těšení se, že u něj popijeme stejnojmennou dvanáctku taky vzalo za své (stánek byl pochopitelně zavřený). A tak po venkovní obhlídce kaple na Radhošti už zbývalo "jen dva prstíčky si ohřát" u čaje resp. bačova grogu v horském hotelu Radegast a pak hurá dolů. Přitom jsme si zavzpomínali, že jsme před více než čtvrtstoletím(!!) právě někde v těchto místech a mimo značenou cestu, aby to bylo co nejkratší, s koleny téměř u brady a v "zeleném pralese" téměř po ramena stoupali na hřeben na Pustevny. A nebyl by to úplný turistický výlet, abychom si aspoň jednou někde nezkrátili cestu, byť to opět nebyla ani kratší ani lepší cesta. A navíc, tu opravdovou zkratku směřující přímo na parkoviště k autu, jsme nakonec minuli :-( A tím pro nás skončili letošní červnové Beskydy. Potom již jen poměrně pohodová cesta domů a jelikož v tuto dobu jsme po několik předchozích let jezdili do Tater a vozili slovenské sýry, aby nám to letos nebylo líto, tak jsme podobný nákup udělali tentokrát téměř doma - na Kolibě před Hradcem Králové, kam vozí pravé slovenské sýry ze Zázrivé. A hodnocení nakonec? Bylo tam krásně, škoda jen, že takové nebylo i počasí.