... a konečně s těmi nejbližšími. 
Když jsem v dubnu přemýšlel, jak zorganizovat ty své abrahámoviny, napadala mě 
spousta řešení. Všechny měly jedno společné. Nebude to jedna jediná oslava pro všechny, které jsem zamýšlel pozvat. Žádné z nich však ale nepočítalo s tím, že bych se nejdříve věnoval těm "cizím" a teprve na úplný konec si nechal ty "vlastní", tedy nejbližší rodinu. A jak to tak bývá, člověk míní, život mění. A tak na domácí zbyl až ten poslední termín. Na rozdíl od předchozích dvou akcí se tentokrát 
oslava konala venku - a to na naší zahradě se zázemím v pergole, kterého nakonec díky pěknému počasí ani nebylo nutno s výjimkou 
předání té spousty krásných darů i dárků využít. Rozepisovat se k tomu nemá žádný význam, vše lze říci několika slovy. Opravdu zlatý hřeb všeho slavení, moje velké překvapení i radost z toho, jak to pro mě doma připravili, neb jako oslavenci mi nebylo umožněno se nějak zvlášť na přípravě podílet :-) A o to tedy bylo mé překvapení větší a pokud by to šlo, hned bych organizátory navrhl na Českého lva v kategorii režie:-) Přítomnost všech nejbližších, na stole přehlídka domácích specialit, ve skleničkách nejen výborná zlatá slivovička, k tomu prima nálada a parádní počasí. Tak co více si bylo možno přát. Pamatováno bylo i na čtyřnohé přítelkyně, a to jak na ty domácí kníračky Besinku a Citušku, tak i na jezevčici Aidu za plotem. A tak místo nějakého hlídání se už po zbytek dne věnovaly zdolávání vepřových žeber, aby pak unaveny zalehly a do rána nevěděly o světě. To já jsem sice o něm věděl, ale stejně 
když jsem se druhý den ráno probudil, chvilku jsem přemýšlel, zda to celé nebyl jen krásný sen. 
Ale velmi rychle jsem zjistil:-) že to žádný sen nebyl. Takže ještě jednou všem díky, bylo to krásných čtrnáct dnů, ve kterých se mi snad podařilo setkat se s většinou těch, co mě v těch uplynulých deseti "pětiletkách" provázeli. A těm, co jim to nevyšlo nebo těm, se kterými se mi už nikdy nepodaří se potkat, jsem aspoň připil a poděkoval na dálku. A teď už nezbývá nic jiného, než začít naplňovat přání většiny mých gratulantů a vrhnout se do víru dalších let za novými zážitky a zkušenostmi. Na jednu z nich, práci v lese při těžbě dřeva, se už teď těším. Darovaná výbava se nesmí nechat zahálet a zahradní krb si už také říká o nějaké ty zásoby pro další léta.
Když jsem v dubnu přemýšlel, jak zorganizovat ty své abrahámoviny, napadala mě 
spousta řešení. Všechny měly jedno společné. Nebude to jedna jediná oslava pro všechny, které jsem zamýšlel pozvat. Žádné z nich však ale nepočítalo s tím, že bych se nejdříve věnoval těm "cizím" a teprve na úplný konec si nechal ty "vlastní", tedy nejbližší rodinu. A jak to tak bývá, člověk míní, život mění. A tak na domácí zbyl až ten poslední termín. Na rozdíl od předchozích dvou akcí se tentokrát 
oslava konala venku - a to na naší zahradě se zázemím v pergole, kterého nakonec díky pěknému počasí ani nebylo nutno s výjimkou 
předání té spousty krásných darů i dárků využít. Rozepisovat se k tomu nemá žádný význam, vše lze říci několika slovy. Opravdu zlatý hřeb všeho slavení, moje velké překvapení i radost z toho, jak to pro mě doma připravili, neb jako oslavenci mi nebylo umožněno se nějak zvlášť na přípravě podílet :-) A o to tedy bylo mé překvapení větší a pokud by to šlo, hned bych organizátory navrhl na Českého lva v kategorii režie:-) Přítomnost všech nejbližších, na stole přehlídka domácích specialit, ve skleničkách nejen výborná zlatá slivovička, k tomu prima nálada a parádní počasí. Tak co více si bylo možno přát. Pamatováno bylo i na čtyřnohé přítelkyně, a to jak na ty domácí kníračky Besinku a Citušku, tak i na jezevčici Aidu za plotem. A tak místo nějakého hlídání se už po zbytek dne věnovaly zdolávání vepřových žeber, aby pak unaveny zalehly a do rána nevěděly o světě. To já jsem sice o něm věděl, ale stejně 
když jsem se druhý den ráno probudil, chvilku jsem přemýšlel, zda to celé nebyl jen krásný sen. 
Ale velmi rychle jsem zjistil:-) že to žádný sen nebyl. Takže ještě jednou všem díky, bylo to krásných čtrnáct dnů, ve kterých se mi snad podařilo setkat se s většinou těch, co mě v těch uplynulých deseti "pětiletkách" provázeli. A těm, co jim to nevyšlo nebo těm, se kterými se mi už nikdy nepodaří se potkat, jsem aspoň připil a poděkoval na dálku. A teď už nezbývá nic jiného, než začít naplňovat přání většiny mých gratulantů a vrhnout se do víru dalších let za novými zážitky a zkušenostmi. Na jednu z nich, práci v lese při těžbě dřeva, se už teď těším. Darovaná výbava se nesmí nechat zahálet a zahradní krb si už také říká o nějaké ty zásoby pro další léta.
1 komentář:
I nám bylo potěšením. Z+M
Okomentovat