Sám doma ve 2+1

Tak už mi to samostatné bydlení ve 2+1, byť jedna místnost pro tyto dny zůstala "třináctou komnatou", končí. Pravda, byl jsem se podívat i vedle,ale když tam normálně nesmím resp. jen pod dohledem mých "páníčků", tak nevím, co bych tam déle pohledával. Zvláště když jsem byl pořád pod dohledem,kam jsem se jen vrtnul. To víte, taky tam mají zajímavé věci, ale na rozdíl od nás většinu z nich volně přístupných, což platilo jenom chvíli, neb ty, co mě zaujaly, byly hned uklizeny z mého dosahu. Zvyk je ale zvyk, holt jsem svůj kocourek, takže když bylo možno dát mručením u dveří najevo, že bych šel, tak mi nikdo nebránil a já byl zase "ve svém". Samozřejmě s nezbytným servisem i některými nadstandardními službami. Prostě není nad to, když si se mnou přišel párkrát za den někdo zablbnout a pohladit. To já rád. Sice to někdy vypadá, že se chci prát, ale ono to je jen takové kočkování, byť prý občas zabolí a končí nějakým tím drobným škrábancem na památku. Teď si ještě chvilku pospím na křesle, abych byl čilý, až se večer po několika dnech na cestách objeví "páníčci" a ukázal jim, jak statečný kocourek jsem. Hlavně že jsem se sám doma vůbec nebál a že jsem tady také nic nevyvedl. A že se mi stýskalo? To je snad samo s sebou, zvláště když jsem sám tak dlouho ještě nebyl. Určitě se "na oko" budu tvářit trošku naštvaně, neb musím dát najevo, že jsem to zvládl jen se sebezapřením, ale vzápětí to mnohokrát překoná radost z opětovného shledání, neb "páníčci jsou páníčci". A jelikož už mám docela i hlad (něco k snědku prý už podle nějakých instrukcí, které dostala místní "pečovatelská služba" , ale prý bude až přijedou domácí), tak se na jejich návrat těším dvakrát :-)

Černobílé běžkování aneb den zrovna barvám nepřál

První únorový čtvrtek měl počasím i podmínkami hodně daleko do posledního lednového týdne, ale kdyby člověk čekal na ideální podmínky, tak by se třeba nemusel dočkat. Navíc když zrovna moc termínů na to vyrazit si do bílé stopy není. Kam to tentokrát bude, nebylo úplně jasné ještě v čase, kdy jsme měli naplánovaný odjezd (v tradičním čase a z tradičního místa :-) směr hory. Nakonec padla volba na Harrachov s tím, že u nádraží necháme auto a odsud přejedeme spojkou na trasy v areálu polských Jakuszyc, kde si určitě zajezdíme. Jak se dostaneme k nádraží, v tom jsem spoléhal na místní značení a byť se to ze začátku moc nezdálo, nakonec ta odbočka byla ta pravá a postupně jsme se nořili do zimního království. Po krátké prohlídce místního nádraží a jeho okolí jsme popadli lyžičky a davaj. Na začátku trasy ještě jsme stihli obdivovat vlakovou soupravu pendlující na trase Harrachov - Jelenia Gora, přičemž její první zastávkou za státní hranicí je areál Jakuszyce (toť hlavně pro ty, kteří si chtějí lyže nazout až na samotném stadiónu). Na nás ale čekala parádně upravená trasa ke státní hranici a odtud na stadión. Vše za "sedmičky pod nulou", poměrně zatažené oblohy a drobného mrholení, které stačilo jen částečně mrznout, takže nic moc. Ale náladu to rozhodně nezkazilo, poježděníčko s modrou mázou bylo parádní a když i přes velký nával turistů v příjemně vytopené "útulně" v Orle (nebylo se čemu divit, vždyť bylo poledne) na nás vybylo místo u stolu a vystáli jsme si i frontu, na jejímž konci čekalo místní kyselo - žurek, nebylo ten den lépe. A abychom zpět nejeli větší část stejnou trasou, posunuli jsme se až na trasu vedoucí kousek nad korytem Jizery (tedy i státní hranice) a po příjemně zvlněném terénu dokončili dnešní pětadvacítku. Příjemně unaveni jsme se "přivítali" s čekajícím autem a hurá domů se slibem, že v dalším možném společném termínu se ještě pokusíme doplnit naši výpravu, "aby nás bylo ještě víc a nebáli se vlka nic":-)