Tak už mi to samostatné bydlení ve 2+1, byť jedna místnost pro tyto dny zůstala "třináctou komnatou", končí.
Pravda, byl jsem se podívat i vedle,ale když tam
normálně nesmím resp. jen pod dohledem mých "páníčků", tak nevím, co bych tam déle pohledával. Zvláště když jsem byl pořád pod dohledem,kam jsem se jen
vrtnul. To víte, taky tam mají zajímavé věci, ale na rozdíl od nás většinu z nich volně přístupných, což platilo jenom chvíli, neb ty, co mě zaujaly, byly hned uklizeny z mého dosahu. Zvyk je ale zvyk,
holt jsem svůj kocourek, takže když bylo možno dát mručením u dveří najevo, že bych šel, tak mi nikdo nebránil a já
byl zase "ve svém". Samozřejmě s nezbytným
servisem i některými
nadstandardními službami. Prostě není nad to, když si se mnou přišel párkrát za den někdo zablbnout a pohladit. To já rád. Sice to někdy vypadá, že se chci prát, ale ono to je jen takové
kočkování, byť prý občas zabolí a končí nějakým tím drobným škrábancem na památku. Teď si ještě chvilku pospím na křesle, abych byl čilý, až se večer po několika dnech na cestách objeví "páníčci" a ukázal jim, jak statečný kocourek jsem. Hlavně že
jsem se sám doma vůbec nebál a že jsem tady
také nic nevyvedl. A že se mi stýskalo? To je snad samo s sebou, zvláště když jsem sám tak dlouho ještě nebyl. Určitě se "na oko" budu tvářit trošku naštvaně, neb musím dát najevo, že jsem to zvládl jen se sebezapřením, ale vzápětí to mnohokrát překoná radost z opětovného shledání, neb "páníčci jsou páníčci". A jelikož už mám docela i hlad (něco k snědku prý už podle nějakých instrukcí, které dostala místní "
pečovatelská služba" , ale prý bude až přijedou domácí), tak se na jejich návrat těším dvakrát :-)
Pravda, byl jsem se podívat i vedle,ale když tam 
normálně nesmím resp. jen pod dohledem mých "páníčků", tak nevím, co bych tam déle pohledával. Zvláště když jsem byl pořád pod dohledem,kam jsem se jen vrtnul. To víte, taky tam mají zajímavé věci, ale na rozdíl od nás většinu z nich volně přístupných, což platilo jenom chvíli, neb ty, co mě zaujaly, byly hned uklizeny z mého dosahu. Zvyk je ale zvyk, holt jsem svůj kocourek, takže když bylo možno dát mručením u dveří najevo, že bych šel, tak mi nikdo nebránil a já 
byl zase "ve svém". Samozřejmě s nezbytným 
servisem i některými nadstandardními službami. Prostě není nad to, když si se mnou přišel párkrát za den někdo zablbnout a pohladit. To já rád. Sice to někdy vypadá, že se chci prát, ale ono to je jen takové kočkování, byť prý občas zabolí a končí nějakým tím drobným škrábancem na památku. Teď si ještě chvilku pospím na křesle, abych byl čilý, až se večer po několika dnech na cestách objeví "páníčci" a ukázal jim, jak statečný kocourek jsem. Hlavně že
jsem se sám doma vůbec nebál a že jsem tady 
také nic nevyvedl. A že se mi stýskalo? To je snad samo s sebou, zvláště když jsem sám tak dlouho ještě nebyl. Určitě se "na oko" budu tvářit trošku naštvaně, neb musím dát najevo, že jsem to zvládl jen se sebezapřením, ale vzápětí to mnohokrát překoná radost z opětovného shledání, neb "páníčci jsou páníčci". A jelikož už mám docela i hlad (něco k snědku prý už podle nějakých instrukcí, které dostala místní "pečovatelská služba" , ale prý bude až přijedou domácí), tak se na jejich návrat těším dvakrát :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat