Vivaldianno 2011 - bravóóó

Konec dobrý, všechno dobré? Asi ano, neb po opravdu "povedeném dni" v Praze, jehož hlavním strůjcem byl ten Němec, nóó víte kterej. Jak se sakra jmenuje? ÁÁÁ, jóóó přece Alzheimer! Stačilo nechat doma vstupní kartu do firmy a bylo o zábavu postaráno, neb jak uznáte, s náhradní kartou to není ono. Ale čert to už vem. Domů jsem se dostal OK, něco málo pojedl, přitom kouknul chvilku na hokej a zpět do auta směr Aldis, kde bylo večer na programu Vivaldianno, projekt Jaroslava Svěceného a Michala Dvořáka spojující klasickou a etnickou hudbu podbarvenou "moderními technologiemi", tedy elektronickou hudbou. že nosnou linkou byly melodie A. Vivaldiho, asi zbytečné připomínat, ale objevili se i jiní - W.A.Mozart, J.S. Bach. Auto se podařilo umístit snad na poslední volné místo na parkovišti, usazení se také proběhlo bez problémů a po nepočítaně krát opakující se reklamě na album Vivaldianno a cestopis M.Dvořáka ztemněl sál, na jeviště dorazil první účinkující s domorodým nástrojem didgerodoo a k úvodními tóny (přesněji řečeno docela slušným hukotem) to začal. Pak už to šlo ráz na ráz, jedna skladba střídala druhou, večerem provázel sám Jaroslav Svěcený a byl to parádní zážitek, takže když přišel závěr, nechtělo publikum účinkující ani pustit z jeviště, takže ještě jednou přidali "Bengal Fire" včetně průvodní laserové show, ze které někdy až oči přecházely. Co říci na závěr? Jaroslav Svěcený své housle rozezníval skutečně mistrně, jeho doprovod také neměl chybu, co mi to však trošku kazilo, byla obrazová produkce k jednotlivým skladbám. Už samotné plátno, na které se promítalo, dávalo trošku pocit, že se to tam k té hudební a technické dokonalosti úplně nehodí a videa občas připomínala záběry posílané amatéry do nějakých soutěží. Nevím,jestli to byl záměr, ale jelikož většina záběrů pocházela z jejich cest po Jižní Americe, kdy točili pořad pro ČT, toto mohlo být lepší. Ale kvůli tomu jsme tam nešli, takže samotný koncert neměl chybu a byl to úžasný zážitek, který nejenom "přemazal" ostatní z dnešního dne, ale ukázal, že i ti, kteří si zrovna nelibují v klasické hudbě, k ní mohou nalézt cestu. Pozn. Ilustrační foto P. Petrušky.

Není hřebenovka jako hřebenovka

Ta dnešní na rozdíl od té čtvrteční byla o mnoho kratší, ne tak větrná, méně náročnější na vybavení, byť jsem jej potřeboval taky dost, a vidět do dáli bylo o trošku méně. Ale hlavně na rozdíl od čtvrtečního běžkování to dnes byla "hřebenovka" na  střeše našeho domu, neb s příchodem jara se přihlásila o slovo nezbytná kontrola, neb její stáří už občas přináší nějaký ten problém. A pochopitelně - na domácím "hřebeni" bylo tepleji než  bylo ve čtvrtek či dnes kolem Sněžky. Zážitky však porovnat nelze, dnešní nic moc :-)

Dluhy nemají mít dlouhého trvání

Hlavně ty, co jsou dobře zapamatovatelné :-) Jedním takovým byl čtvrteční dloužek, kdy se báječný den kolem Sněžky nějak nepodařilo završit třešinkou na dortu a celý den byl po stránce doplňování energií jen o tatrance a "energetické tyčce". Dnešek to měl napravit. Sice na rozdíl od čtvrtka nebyl takový výdej energie, ale to nic nezměnilo na rozhodnutí smazat i tento dluh. A jelikož jsme celé dopoledne sháněli inspiraci k zamýšlené rekonstrukci koupelny a za nápady jsme se dostali až do Pardubic, nebylo nic snazšího než vyřešit problém v Keltu. Jóóó, kdyby se všechny resty daly řešit tímto způsobem :-)

Ono to funguje

Těch nedočkavců, co si chtěli ověřit, zda od půlnoci z pátku 25. března na sobotu 26. března bude možné poprvé v historii vyplnit české sčítací formuláře na Internetu, bylo asi dost. I já. Přestože je to poprvé, tak se strana zpracovatelů opravdu dobře připravila a na rozdíl od ostatních činností spojených s letošním sčítáním, tato odstartovala úspěšně. Klobouk dolů!

Okolo Pece přes vrchol Sněžky

Jak jsem se ráno rozhodl, tak i konal. S vírou, že tomu, aby dnešek byl dalším parádním dnem, nemůže přeci nic stát v cestě. Patřičně posilněn a s výbavou i na mnohem horší počasí, než by bylo vůbec možné předpokládat (jak se později ukázalo, tak tady snad zafungovala prozřetelnost :-), směr Pec pod Sněžkou. Příjezd byl načasován akorát na odjezd lanovky na vrchol Sněžky, takže přehodit poslední věci, přezout a vzít vše potřebné na zvládnutí vycházky nad Pecí pod Sněžkou. Vycházky, jejíž větší část byla ve výšce nad 1000 m n.m. Po příchodu na stanici lanovky první změna - pro silný vítr lanovka jezdí jen na Růžovou horu, což nepotěšilo všechny čekající, jen já jsem se však rozhodl pokračovat na vrchol pěšky, ostatní cestu za sněhem na hřeben vzdali a šli zkoušet postupně měknoucí sněhovou krustu na Růžohorkách a pak zřejmě dolů po svých nebo opět lanovkou. Cesta na vrchol proti tomu, co mne čekalo po jeho dosažení, byla jen procházkou "rajskou zahradou", byť už tady se to parádně smekalo a člověk si musel dát pozor, kam a jak šlape při každém kroku. Závěr už byl většinou po kamenech, neb tady na jižním svahu už sněhu moc nebylo. Že jsem už skoro na vrcholu, to mi připomenul prudký větrný poryv a tak zůstalo po celou dobu, než jsem se tam pokochal a nacvakal pár obrázků. Obsluha bufetu naznačovala něco jako, že v nárazech je to až osmdesátka za hodinu! Tam jsem si vlastně uvědomil, že sice jsem na vrcholu byl už mockrát, ale nikdy v zimě. A teprve nyní jsem pochopil, jak užitečné jsou ty řetězy umístěné podél sestupové trasy z vrcholu. V podstatě až na pár výjimek jsem se jich nepustil a mockrát jsem měl co dělat, taky díky prudkému větru, abych i s jejich pomocí udržel rovnováhu. K té mi v druhé ruce  moc nepomáhaly běžky s hůlkami a nechci ani pomyslet, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se mi nepodařilo (zejména v těch nejužších místech) udržet rovnováhu. Vše ale dopadlo dobře a po prvních kamenech zjevivších se mezi ledovou krustou už  to bylo veselejší.Samotný konec až k bývalé Obří boudě byl dokonce po holé silnici a byť jsem si zde významně oddechl, nezůstal jsem jen u toho. Uznávám sice, že člověk nikdy nedělá věci naposledy, ale v tomto případě bych udělal výjimku. Po chvilce kochání se směr Obří důl nastal ten moment, pro který jsem to vlastně podnikl. Za prvním sněhem bylo ale odtud potřeba tlapkat ještě nějakou tu stovku metrů, aby se objevil v podobě aspoň trošku vhodné pro "pohyb s použitím prkýnek".

To je asi přesný výraz pro to, co jsem na trase k Luční boudě, potom nahoru ke Kapličce a na Výrovku předváděl. Na druhou stranu žádná starost s mázou a když se obrátil sklon trasy, zvládnout sjezd k Výrovce v té vrstvě rozměklého sněhu by spíš vyžadovalo si na skluznici napatlanou klistrem doplnit ještě menší vrstvu jehličí. Po krátkém odpočinku na vyhlídce u Výrovky - mj. báječný výhled do Špindlu  - jsem uznal, že je vhodné uvažovat o cestě dolů a pak už nezbývalo než doufat, že zvolená trasa bude končit co nejblíže k Peci. Stalo se, v Peci mimo sjezdovek téměř ani památka po sněhu, takže ještě jedna, tentokrát kratší a klidnější procházka s lyžemi v ruce směr auto. Zbývala ještě třešnička na dortíku - něco jako pozdnější oběd. To ale nevyšlo, byť vše bylo "naplánováno". Holt nějak se mi nechtělo být ve zvolene restauraci sám. A přitom tam prý tak báječně vaří. Zde bych si tedy dovolil udělat výjimku a na rozdíl od toho zážitku z cesty z vrcholu Sněžky bych si vstup do této restaurace chtěl ještě někdy zopakovat. Den to byl báječný i bez této třešničky a že to bylo náročnější, potvrzuje stupeň únavy na úrovni "celého člověka". A byť asi nebylo úplně vhodné absolvovat tuto trasu sám, byť jsem v protisměru občas potkal nějakou spřízněnou duši, bylo to lepší, než aby nás bylo víc. To bych se toho "adrenalinu" z cesty z vrcholu dolů zcela určitě nedožil :-))

A jede se na hory, ...

přesněji řečeno až do jejich nejvyšších partií, neb jinde už se aspoň trošku déle sklouznout či spíše si pochodit  (byť ráno na na kost zmrzlém sněhu - spíše ledu, a přes den to bude zase měkká kaše) je v podstatě nemožné. Nejlépe asi bude se tam dostat lanovkou na Sněžku, opatrně sejít na hřeben, doufat, že odtud po trase Luční bouda, Výrovka, Liščí hora, Lučiny a dolů do Pece to půjde, byť to určitě bude "makačka". Tak sbalit věci, nakrmit sebe a cestou i auto a hurá směr Pec pod Sněžkou. A tentokrát nezapomenout opalovací krém a sluneční brýle, neb slunce by se dnes opravdu mělo předvést. Jen škoda, že si část neschová na víkend. P.S. Po návratu doplněn ještě druhý obrázek a téměř žádný rozdíl, že? Ano, lanovka nejezdila po celý den, neb vítr v nárazech dosahoval během dne rychlosti až 80 km/hod.!

Úplněk - Hvozdnice 19.3.2011 19:25 hod.

Jarní únava by nás neměla zaskočit

Dobré jídlo působí příznivě v jakékoli roční době, dokonce prý může pomoci  také k překonání jarní únavy. A tak "předjarně unaveni", naslouchaje řeči našich těl, co by jim v tomto čase mohlo udělat radost, jsme chvilku zapřemýšleli, kam to bude a byť původní představa byla, že někam, kde jsme ještě nebyli, tak jsme se nakonec rozhodli pro pardubický Grill Restaurant Kelt, se kterým máme ty nejlepší zkušenosti. A ani po dnešku se nic nezměnilo. Dnes to bylo hodně masové, ale zabrousili jsme i do ostatních mňamek, abychom si ověřili, že mlsné jazýčky neztratily nic ze svých schopností - vnímat a rozlišit čtyři hlavní chutě - slanou, sladkou, hořkou a kyselou. Snad jen té kyselé bylo pomálu, ale většinou to bylo o jejich kombinacích. Že bychom nějak výrazně překonali blížící se jarní únavu, o tom nemůže být ani řeči. Přesto, nemělo to chybu a  udělalo to příjemnou tečku za událostmi posledních dnů. Byť jsme k té předjarní únavě přidali ještě trochu té z dnešního poledního hodování, náladu jsme si v samém závěru zimy tímto rozhodně vylepšili . A jelikož den nekončí a obloha se vyjasňuje, měla by do nastávající tmy za chvíli vylézt Luna, na kterou by se nám měl naskytnout pohled neviděný od r. 1993. Tak si přejme, ať co nejvíce uvidíme.



První barvy na obzoru, vlastně na zahradě

Nastal čas, kdy s tou jednou barvou, typickou pro zimu, tedy bílou, můžeme počítat už jen výjimečně (snad, doufejme už aspoň v těch našich končinách). A jelikož jaro není jen výměna "kus za kus", tak k té zpočátku převážně se vykukující zelené už přibývají i další. Sice takové pestrosti, jako u těch za oknem, ještě nedosahují, ale dejme jim ještě nějaký ten čas a určitě to příroda dožene i venku. A jen tak mimochodem - o pondělní půlnoci tu máme jaro :-)

Stačila chvilka a máme tu zase bílo

Slunečný a teplý víkend byl ideální proto, aby trávník na zahradě po pomalu již končící zimě prokouknul. A tak se také po pár hodinách "pojíždění" vertikutátorem stalo. Na jedné straně řádně provzdušněný trávník, na straně druhé hromada staré trávy s trochou zbylého listí, které opustilo jabloně až při jejich letošním prostřihu. Řeklo by se, připraven na jaro, aby se co nejdříve zazelenal. A stačilo málo, změna počasí, a očekávanou zelenou nahradila bílá. Vlastně se ani není čemu divit, vždyť ještě pár dní je tu regulérní zima. A pokud tato nadílka pokryla i ty nejbližší hory, znovu se objevuje úvaha v jednom z předpovídaných slunečních dnů na druhou polovinu příštího týdne vytáhnout prkýnka a ještě jednou si řádně na sněhu protáhnout tělo.

Do večeře času dost

Ani nevím, kdy jsem se naposledy mohl kochat jiným pohledem na Prahu než tím přes okno v autě za jízdy nebo jen při častém popojíždění či dokonce "parkování za jízdy" po Jižní spojce z Černého Mostu do Michle. Možná tak ještě při občasných cestách metrem na Vinohradskou, ale to je tak asi všechno. Vlastně ne, vždyť podobné úvahy jsem měl (shodou okolností taky v této době) loňského roku a nakonec to dopadlo na jeden víkend strávený v Praze nejen za účelem "odstranění deficitu" v povědomí a oživení si informací tak, aby člověk byl schopen aspoň nějak odpovědět na otázku "Tak jak je v Praze?" a nedostalo se mu hned následného podivení typu "Jak, že nevíš? Vždyť tam děláš?" Či "Seš tam pomalu furt". A tak když se zase po nějaké době potkalo více věcí najednou, které mne "přesvědčily" v Praze zase jednou přespat, aby člověk nepřijel domů pozdě večer a po krátké epizodce s napůl zavřenýma očima opět sedal do auta a vracel se zpět, rozhodl jsem se po skončení pracovní části dne se o půl páté sebrat a před večeří se trošku cournout. A jelikož bylo poměrně slušné počasí a poměrně i světlo, vzal jsem sebou i foťák. Procházka přes Pražský hrad, dolů na Malou Stranu, přes Karlův most, kolem Národního divadla a Tančícího domu až na "Karlák" se ukázala jako to nejlepší řešení před samotným závěrem dne, jehož tématem bylo jedno malé loučení se s dalším člověkem, který se zapsal do kroniky mého (a nejen toho) života, a jehož obsah byl dán nabídkou restaurace U Sedlerů, kam naše kroky vedly letos už podruhé. Byť zvědavost, jak to asi po těch mnoha letech, kdy jsme tam občas během studií v Praze zašli, vypadá kousek vedle - skoro za rohem - U Bubeníčků, byla veliká . A že prima zážitkem nebyla nakonec jen procházka, je patrné i z přiložených obrázků.

Kde je slibované daňové přiznání na A4?

Bylo, nebylo, již je tomu pět let, co bylo jedním z předvolebních taháků ODS heslo "Daňové přiznání na A4". A skutek? Nejen že v příslušném volebním období "utek", byť jmenovaná strana volby (sice těsně) vyhrála, ale ani v další vládě to nemá nějakou zvláštní podporu. Nyní tomu prý musí předcházet integrace informačních systémů a když se k tomu podaří odbourat podstatnou část výjimek, je to prý opět reálné a nic prý tomu nebrání. Tenkrát to zřejmě šlo bez toho :-) Vlastně brání tomu prý jen jedno, přesněji jeden - ministr financí Kalousek. Ještě že to aspoň jde na někoho hodit, když se nic jiného k tomu neděje. A že na stávající 4 A4 (bez příloh) přibyl zase nějaký ten řádek, netřeba zdůrazňovat! Aspoň že na finančním úřadě člověk nemusel čekat, byť podle mnoha z nás ještě nenastal ten správný čas k podání :-)

Ani s 50% slevou

Když v r. 1998 do města doputovala z Německa, kde byla vyrobena pro bývalé prominenty NDR, restaurační loď Čechie, byla spousta plánů, co s ní bude. Chvilku sice fungovala jako botel a chvilku poté i jako restaurace, ale pak už to s ní šlo od deseti k pěti. Když původní majitel přestal splácet leasing a loď jen rezivěla, objevil se nový zájemce, zdálo se, že se blýskne na lepší časy a něco z ní nakonec i bude. Ale ani to nevyšlo, navíc tomu trošku pomohla krize, takže se opět objevila nabídka na její prodej. Tentokrát už "jen" za necelé "tři míče". Tak to nekup! Ale ani tato cena ani její následné snížení o celou polovinu nikoho nenalákaly. A tak když si majitel spočítal, že mu stejně vynese její odprodej do šrotu, její osud se včera naplnil a na nábřeží zůstalo už jen její torzo, ze kterého jsou postupně oddělovány poslední kusy, následně převážené do šrotu. P.S. Snad podobný osud nepotká výletní loď Arnošt z Pardubic, která sice ještě nereziví, ale potřebovala by slušnou generálku a taky by neuškodil větší zájem návštěvníků.