Ani nevím, kdy jsem se naposledy mohl kochat jiným pohledem na Prahu než tím přes okno v autě za jízdy nebo jen při častém popojíždění či dokonce "parkování za jízdy" po Jižní spojce z Černého Mostu do Michle. Možná tak ještě při občasných cestách metrem na Vinohradskou, ale to je tak asi všechno. Vlastně ne, vždyť podobné úvahy jsem měl (shodou okolností taky v této době) loňského roku a nakonec to dopadlo na jeden víkend strávený v Praze nejen za účelem "odstranění deficitu" v povědomí a oživení si informací tak, aby člověk byl schopen aspoň nějak odpovědět na otázku "Tak jak je v Praze?" a nedostalo se mu hned následného podivení typu "Jak, že nevíš? Vždyť tam děláš?" Či "Seš tam pomalu furt". A tak když se zase po nějaké době potkalo více věcí najednou, které mne "přesvědčily" v Praze zase jednou přespat, aby člověk nepřijel domů pozdě večer a po krátké epizodce s napůl zavřenýma očima opět sedal do auta a vracel se zpět, rozhodl jsem se po skončení pracovní části dne se o půl páté sebrat a před večeří se trošku cournout. A jelikož bylo poměrně slušné počasí a poměrně i světlo, vzal jsem sebou i foťák. Procházka přes Pražský hrad, dolů na Malou Stranu, přes Karlův most, kolem Národního divadla a Tančícího domu až na "Karlák" se ukázala jako to nejlepší řešení před samotným závěrem dne, jehož tématem bylo jedno malé loučení se s dalším člověkem, který se zapsal do kroniky mého (a nejen toho) života, a jehož obsah byl dán nabídkou restaurace U Sedlerů, kam naše kroky vedly letos už podruhé. Byť zvědavost, jak to asi po těch mnoha letech, kdy jsme tam občas během studií v Praze zašli, vypadá kousek vedle - skoro za rohem - U Bubeníčků, byla veliká . A že prima zážitkem nebyla nakonec jen procházka, je patrné i z přiložených obrázků. 
Žádné komentáře:
Okomentovat