Když se řekne "dvanáctka", není to vždy jedno a to samé

Ano, jednou to může znamenat délku pracovní směny, podruhé zase označení pro jeden nápoj a jindy ještě úplně něco jiného. Pro dnešní den ale plně stačí ty první dva významy, ke kterým stačilo k tomu z těch "denních nestandardů" už jen doplnit, aby den byl kompletní,  nakrmení dravé zvěře po krátké procházce kolem Botiče a příležitostnému doplnění energie,  a pak už jen klasika - auto a za chvíli zavřít na pár hodin oči. Na to, že jsou za dveřmi Velikonoce, tedy první svátky jara, počasí je spíš o tom, jako by zima cosi zapomněla a musela se proto vrátit.P.S. Venku bylo docela nevlídno.

První kontakt s létem o víkendu před Velikonocemi

Byť jen zatím jen s označením užívaným pro aktuální čas, když počasí je spíše podzimní, ale to je už vedlejší a hlavně pro poslední březnový víkend už hezkou řádku let normální. Takže jsme si od dnešního rána posunuli hodinky dopředu, což sice znamená, že ještě pár dní bude ranní cesta do Prahy zase ve tmě, ale doma to bude vždy už za světla, aby si člověk těch přibývajících barviček mohl užít u přes týden :-) A víkend? Díky počasí hodně stavební (jeden komín za druhým), čtenářský a kreslící :-) Venku jsme sice také byli, ale žádný zázrak, neb to počasí opravdu za nic nestálo.Ale i tam se něco povedlo, takže jedle a švestka dostaly nový tj. již letní "kukuč" a aby bylo letos zase více sekání trávníku, tak i ten dostal svou porci výživy. A hlavně přibyla velikonoční výzdoba a abychom nezůstali jen u zrakových vjemů, nezapomnělo se i na chuť :-) Pokračování bude příští víkend, snad počasí se polepší, aby o velikonoční pondělí prodloužený víkend vše už definitivně překlopil do jasnějších barev.
P.S. Změna času dokonce prý způsobuje ... http://jdvorak.blog.idnes.cz/c/455889/zmena-casu-zpusobuje-manzelske-krize.html

Trocha nostalgie jednoho sobotního rána

Že je sobotní ráno, to je fakt. Že to ranní zamyšlení představuje jakýsi stesk po něčem minulém, zašlém či ztraceném, jak se lze dočíst u významu slova nostalgie, asi nebude to úplně pravé, ale daleko od toho nebude, když jsem se po dnešním brzkém vstávání vrátil až na začátek tohoto blogu a připomenul si některé zážitky z uplynulých let. Chytré knížky o psychologii uvádějí, že důvodem může být ztráta životních jistot, osobní otřes anebo i prosté stárnutí. Nevím, zda by se doslova něco z toho dalo vůbec použít, spíše to bylo takové malé ohlédnutí se za příchodem jara a srovnáním s předchozími roky. A zjištění? Nic nového, každý rok je jiný a něčím zajímavý. Vlastně přece jen něco, toto jaro bude tím, které zase po delší době trošku více zamíchá kartami, takže nezbývá doufat, že mi padne dobrý list a povede se uhrát dobrý výsledek. 

Zapomeňte na zimu, jaro je tady a teď

Vlastně za několik hodin, ale venku už to bylo vyloženě o něm, byť zpočátku se ještě nevyhneme ranním mrazíkům.Zejména když je nad námi, jako tomu bylo dnes, vymetená obloha. Po částečném zatmění Slunce, několika slušných "zatměních" něčeho jiného v průběhu dne přišlo poslední zimní odpoledne, které však už válcovalo jarní počasí. Sice o víkendu by nemělo být nic moc počasí, ale věřte meteorologům, třeba bude všechno jinak. Vůbec by to nebylo od věci, neb víkendová kombinace "výlet+zahrada" by si to zasloužila, zejména když tu zase máme vzácnou návštěvu a celý víkend být doma, stavět komíny, prohlížet knížky a přebírat hračky, to by asi nebylo to pravé ořechové :-)

Dvacítka na ledě

A ty zbylé tři, co ji doplnily na něčem, co leželo na něm a před dvěma dny se nazývalo tak centimetrovou vrstvou nového sněhu. Díky mrazu zvanému prašanem. O čem že to je? O dnešním rozloučení se se zimou a posledních kilometrech letošní zimy na běžkách. A že to bylo! Ale od začátku. Včera večer, když jsem se rozhodoval, zda vůbec (předpověď počasí nic moc, spíše nic) a pokud ano, tak kam. Padlo, že ano a aby to za něco stálo, tak hodně vysoko, kam ještě odpolední tepla z posledních dnů neměla šanci dosáhnout. Mělo sice být po většinu dne zataženo (vyšlo na 100%), mráz na hřebeni Krkonoš kolem - 4°C (opět vyšlo, u Luční boudy nás dostihlo -5°C), vítr do 10 m/s (tady to mezi 9-11 hodinou neuhodli, neb chvilku foukalo i 25 m/s, takže pocitová teplota klesala hodně dolů) a navíc slušná mlha. Až do poledne bylo vidět tak na 5 tyčí. Takže ze Špindlerovy boudy, kam jsme se nechali vyvézt busem (mezi 5 cestujícími jsme byli sami s běžkami v rukou a docela by mne zajímalo, co si asi řidič myslel, když jsme nastupovali. Asi něco jako, co tam ti .... hodlají dělat?), kolem Šišáku, po zimní cestě na Luční boudu, přes Výrovku až před Rozcestí, kde se objevila polojasná obloha, to stálo opravdu za to. Prý to místy nemělo daleko do podmínek, kdy závodil Hanč a Vrbata :-) Stoupání po trase ještě šla, ale jakýkoli byť i malý sjezd, to byl očistec. Jestli mne po únorové jízdě po trase Jizerské 25 na firnu bolely ruce, tak po dnešní ledové krustě to jsou nohy. Přesněji kolena a kotníky. Bouda Na Rozcestí ale včas nabídla příjemný azyl. Tam, kde bývá obvykle narváno a sedí se i venku, si dnes člověk mohl vybrat, ke kterému stolu se posadí, neb kromě jednoho byly všechny volné. Praskající polena v krbu a odtud se linoucí teplo, krkonošské kyselo a malý rychnovský 10° Zilvar, to byla polední pauza, při které bylo možno pozorovat, jak se venku vše zklidňuje a vyjasňuje se (myšleno, že zmizela mlha, zklidnil se vítr na očekávanou hodnotu, zlepšila se viditelnost a teplota se s klesající nadmořskou výškou začala blížit k nule). Ale nějaký významnější vliv na kvalitu povrchu pod lyžemi to nemělo a změna byla patrná jen při přejezdech sjezdovek a příjezdu do Sv. Petru, kde díky tomu, že se po cestě pohybují i sjezdaři, byl povrch doplněn technickým sněhem. A tak když jsme absolvovali i poslední metry zde a ve zdraví se nám povedlo dojet do Špindlu až k mostku, bylo možno konstatovat, že jsme si letošní zimu nakonec užili ve všech jejich podobách. A jaký by to byl odjezd ze Špindlu, kdybychom se nezastavili ve Vrchlabí v místním Pivovarském dvoře a nezkontrolovali kvalitu místního guláše od pana sládka. P.S. Poprvé nebudu muset dělat větší údržbu na lyžích, jako bylo obvyklé po posledním jarním běžkování. Tedy odstraňovat starý vosk, klistr, nalepené jehličí apod., neb více už skluznice vyčistit nelze:-)

 

Ani víkend nezůstal oproti pátku se zážitky pozadu

Pravda, už to nebylo s běžkami na nohou, ale i na něco se vztahem k pátku došlo. Sice jen to, že v pátek ráno před odjezdem hledané rukavice se dnes našly v garáži na polici, ale i to potěší, zejména, když je vidina ještě jednoho běžkování v příštím týdnu přede mnou a tyto rukavice mám nejraději. V sobotu to také bylo o "procházce", byť jen po svých v Praze kolem Botiče, ale opět s doplněním energie. Tentokrát hned  kousek od něj, v Magické zahradě. A poté i o pár bábovičkách, skluzavce, kolotoči na dětském hřišti a svezení se na dětském odrážedle v hlavní roli s naší Ali. Dnes se k tomu přidala po vyhotovení přiznání k dani ze mzdy za loňský rok (to mi to trvalo) i chvilka na zahradě, kde už blížící se jaro je znát nejvíce, a troška pasivního sportu u telky - biatlon a tenis, přičemž u toho druhého jsem ale dlouho nevydržel a asi jsem nebyl sám. Příští víkend bude na delší dobu poslední bez nějakých větších plánů, což znamená, že je zároveň tím, ve kterém se musí stihnout vše, aby plány bylo možno začít naplňovat. Koření pro první jarní grilování už dorazilo a pro první jarní odpolední kávu/čaj venku, které by měly postupně vystřídat večerní horký punč, je už doma také vše :-)

 

Za zimou do kilometru nad mořem

S poměrně špatnou předpovědí počasí v zádech jsme nakonec páteční dovolenou po krátké diskusi věnovali běžkám. Nelehká volba, kam to bude, byla rozřešena až těsně před odjezdem. Volba padla, mj. díky očekávání, že  bychom se mohli dostat nad mraky, na stopy kolem Černé hory. A vyšlo to na 200%, tedy v podstatě chyběly (nám ale ne) i ty mraky. A když se k tomu přidal před polednem ještě výstup na rozhlednu na Hnědém vrchu a poté tradiční česká kuchyně na Lyžařské boudě, opustit stopy na Lisčí hoře a začít se vracet k autu se nám moc nechtělo. Setkat se v tomto čase s prašanem, lehkým mrazíkem a modrou oblohou v jednom čase a na jednom místě lze v této zimě považovat za takový malý zázrak. Ale jako všechno, i pobyt tam měl svůj konec a k němu navíc zbývalo ještě 12 km. A ty dva od Vendlovky poslední tři po Černohorské silnici díky teplotě a sjezdu o několik set výškových metrů níže bylo proti ježdění nahoře  pravým opakem a pro nohy docela očistec. V podstatě jízda po ledovém struhadle. Nakonec ale i to jsme bez újmy zvládli, takže nic se nezměnilo na tom, že zase po delším čase to byl jeden vydařený den v zimním čase, byť jsme za ním museli vyrazit o více než tisícovku metrů nahoru.