Venkovní teplota opět atakující nulu a čerství vítr byly pádnými argumenty k tomu, abych si na ranní vyvětrání v lese vzal aspoň čelenku a s odstupem času musí říci, že to bylo dobré rozhodnutí. Zejména když dnešní trasa trošku více využívala otevřený terén. Ale jako obvykle, člověk míní, život mění, tak když jsem dorazil ke skladu ovoce v Libčanech, tak volba padla na třetí, tu zatím neprozkoumanou lesní cestu. Když už se mi zdálo, že by bylo třeba někde odbočit nebo se vrátit, objevila se vpravo další lesní cesta, která ale, jak jsem později zjistil, končila u nedávno zoraného pole před Radíkovicemi. A stejnou cestou zpět? No to určitě nééééé. Takže nejprve po kraji zoraného pole, pak pěšinkou kolem sadu, aby po dvou stech metrech byla další volba. Pokračovat po ní až do Radíkovic, nebo proběhnout sadem a napojit se na silnici od Libčan? Volba byla jasná, neb se mi dnešní trasu nechtělo zbytečně protahovat. Vše se potkalo - až na jedno. Silnici od sadu odděloval plot a v něm zamčená kovová brána. Ale scénář bylo třeba naplnit, takže jsem si po těch letech zase ověřil, že ani plot, přesněji vrata, nemusí být překážkou. Pak už jen obvyklá trasa lesem domů, tentokrát ukončená už na břehu rybníka. P.S. Vrata jsem ani nepodlezl, ani nepřeskočil. Prostě jen přelezl!
Žádné komentáře:
Okomentovat