Na úvod ještě pár slov k tomu, co včerejšímu zážitku předcházelo. Vlastně to bylo v podstatě již takové opakování v naší bublině pomalu "osvědčeného" konceptu založeném na voucheru na něco, co si člověk, aby ten zážitek vůbec měl, musel řádně "odpracovat". Prvním takovým byl předloňský narozeninový voucher na ČEZ Jizerskou 50. A když se "ujal", nic nebránilo, tentokrát loňskému Ježíškovi, aby to zopakoval. Sice u těch běžek zůstal, jen ubral na kilometrech, ale k těm pár, co zůstalo, ještě přidal malorážku s plnými zásobníky, jejichž počet byl větší než prsty na obou rukou. Tím dnem "D", vlastně "B", když to byl biatlon, byl ten v předchozím příspěvku "opomenutý" čtvrtek. A místem konání byla Jilemnice a její areál Hraběnka nad městem. Tentokrát jsem vyměnil obvyklou trasu přes Hořice, Úlibice, Novou Paku a Studenec, za cestu až na konec nového úseku D11. Poté přes Dvůr Králové po různých okreskách až přímo do Studence, odkud už nešlo zabloudit. Po pár kilometrech rovně, uprostřed města a následně pod kopcem na kruháku po odbočení vlevo nebylo pochyb, že jsem na místě. Do času domluveného srazu na střelnici s instruktorkou jsem si to tu obhlédl ještě pěšky a stihnul i zaběhnout, samozřejmě opět pěšky, do centra Jilemnice udělat si pár obrázků z náměstí. Tam díky letošním sněhovým podmínkám ale nestála socha Krakonoše ze sněhu, takže jsem musel spokojit jen s tím dřevěným v podloubí. Ale chyběl nejen Krakonoš ze sněhu, i v samotném areálu byla místa, kde už chyběl sníh resp. kde to bylo nesjízdné. Navíc modrá obloha, sluneční paprsky a teplota dost nad nulou se podepsaly i na místech, kde toho sněhu bylo více. Jelikož se ale chci podívat s běžkami v nejbližších dnech někam do vyšší nadmořské výšky, kde by měl být lepší sníh, tak jsem pro biatlon nechal na běžkách jen základní mázu s tím, že si to tam nějak odbruslím. Klistrem si "zalepit" lyže se mi prostě nechtělo. A že to amatérské bruslení bude bolet, bylo jasné už při cestě na střelnici. Tam už čekala instruktorka připravená se vším potřebným vybavením, aby mne v rámci dopoledního programu provedla taji biatlonu. Přiznám se, že jsem tam rozhodně nepřijel s představou, že to je jen nějaké běhání na běžkách s flintou na zádech a hlavně že vím, že televize taky hodně zkresluje. Ale i s přesvědčením, že i když to asi nebude žádná sláva, tak by to měl být silný zážitek, pro který udělám maximum. Po všeobecné instruktáži, hlavně abych si nebo někomu jinému nějak neublížil při manipulaci s malorážkou, to přišlo. Nácvik práce se zbraní, dostat ji rychle na záda a pak zase sundat, byla docela gymnastika. Poté první střelba vleže, což byl jen takový předkrm. Už tehdy jsem ale přišel na to, že to bude muset být bez brýlí na dálku, neb ty mi docela při míření překážely. A když jsem si před první střelbou po seznámení se s terči pro sebe vytvořil novou jednotku vzdálenosti, tedy nekonečno představující těch 50 metrů od místa střelby k terčům, říkal jsem si jen, že snad to "kolečko" v dáli se mi aspoň jedním z té padesátky nábojů povede trefit. Ale hned po nástřelu se konalo překvapení. Přesněji řečeno údiv nad výsledkem. Většina toho byla v terči, něco v papíru a hlavně nic mimo. To mne sice na jednu stranu potěšilo, ale na druhou stranu i trošku zneklidnilo. Přeci platí, že "první vyhrání z kapsy vyhání". A že ten výsledek byl více než slušný, brzy došlo i na běžky, zásobníky s 5 náboji a biatlonové terče. Nejprve "ležka" na ty větší "díry", tedy na ten celý černý terč o průměru 115 mm. Pak se k tomu přidal jeden krátký okruh na stadionu a znova střelba, aby pak se ten okruh zvětšil (mimochodem v jeho závěru jsem s sebou ještě před příjezdem na střelnici parádně plácnul), takže jsem přijel nejen slušně zadýchaný, ale i s lehce "naklepaný". I tak jsem se divil, že byť více terčů zůstalo netrefených než trefených, že ani jednou nezůstaly netrefené všechny, takže opět nadšení. Ale jak se říká, s jídlem roste chuť. Takže další střelba už byla na ty "vnitřky", na ty terče, co se používají pro "ležku". Tedy na průměr 45 mm. Tady už to bylo sice s "klidnější rukou a dechem", ale i když se mi v další sérii povedlo jednou trefit na 50 metrů to kolečko o průměru necelých 5 cm, vrátil jsem se při další střelbě už k těm větším terčům. S těmi přišla změna, střelba ve stoje. Opět s "gymnastikou" připomínající spíše rehabilitační cvičení, neb správně si srovnat tělo pro střelbu a k tomu správně dýchat vyžaduje docela úsilí. Takže to byla další výzva, aby se z toho narodil aspoň jeden zásah. Nebylo se tedy čemu divit, že se ty větší terče pro střelbu ve stoje ani nebály. Byť několik ran šlo tentokrát i někam do boxu mimo terče, jedna se nakonec přece jen "urodila". A to nebylo třeba se ani nějak unavit. Když jsem měl na závěr poslední dva zásobníky, padla volba pochopitelně na "ležku". Nejprve na ty správné terče, tam se podařilo trefit jednou, BINGO, a pak i na ty větší. Tady k velkému překvapení padal zprava jeden po druhém, až zůstal netrefený jen ten poslední. Takže jsem si i já ověřil, byť v mém případě to zní hodně nadneseně, z biatlonu známé, že "poslední ránu nedává jen blbec". To by mohl být jeden výklad, pro mne to ale představuje parádní zážitek se závěrečnou tečkou, která už možná snese nějaké měřítko. Poznání? Že biatlon není pro "slečinky", to jsem věděl. Ale že aby z toho byly výsledky, které nám prezentuje televize zejména z těch top závodů, je to taková řehole, to si člověk uvědomí, až si to zkusí na vlastní kůži. Ale když k tomu skvělou instruktorku, ze které přímo čiší láska k tomuto sportu, a která dokáže najít cestu, jak z toho "nemehla" za to dopoledne stvořit někoho, kdo si to užije po všech stránkách a odnese si zároveň představu, jak to má vypadat v tom vrcholovém provedení, nemůže si člověk i tak odnést nic jiného než skvělý zážitek. A proč se za ten výkon hned neodměnit? Cukrárna kousek od náměstí sice už nějaký větší výběr neměla, ale to nebylo na závadu, neb tiramisu v nabídce ještě bylo a cappuccino k němu také. A pak už nezbývalo než se vrátit do nížiny a podělit se s dárci voucheru o svůj zážitek. P.S. Mimochodem až při placení jsem zjistil, proč tak omezený výběr. Cukrárnu s tradicí od r. 1884 (!) dostihl covid, takže dnes měla po všech těch letech skončit.
Žádné komentáře:
Okomentovat