Včerejší dlouhé váhání, kam se na to první běžkování v novém roce vypravit, pomalu nemělo konce. Možností bylo samozřejmě několik - s dojezdem od nás na místo od 50 min. do času o hodinu delšího, podle různých předpovědí se vyloučila teplota v místě (všude mělo být mezi -5 až -7°C), vítr vycházel taky jako mírný, takže nakonec rozhodlo, kde by mohlo být nejméně zataženo. A tomu odpovídaly Orlické hory, takže po čtyřech letech návrat do Deštného. Lyže stačilo jen "přelíznout", neb podmínky měly být stejné, jako když jsme je uklízeli v závěru roku po pobytu na Kvildě, příprava věcí taky moc času nezabrala, takže ráno nezbývalo než vyrazit. A když jsme už měli Orlické hory na dohled, vypadalo to, že by to s tím počasím mohlo klapnout. Od východu totiž začala na obloze prosvítat modř, sněhu v okolí také začalo přibývat a teplota zůstala na -5°C. To jsme ale byli ještě patnáct kilometrů od cíle. Když jsme se ale přehoupli přes Plasnici a zamířili do údolí, rázem (až na tu teplotu) se vše změnilo. Přes silnici sněhové jazyky, silný vítr a o nějaké větší viditelnosti už nemohla být ani řeč. Natož o nějaké modré obloze. Z původně plánovaného výstupu na Šerlich nakonec sešlo, a tak jsme vzali za vděk jen stopami vedenými v max. závětří, i když to občas nešlo se větru vyhnout díky různým polomům kolem a vyvýšeninám na trase. A když jsme na Polomském kopci vyhodnotili situaci a poptali se omrzlého "sněhuláka" právě přijíždějícího od Bukačky, jak moc fouká úplně nahoře (stejně blbý dotaz, jako u rybářů berou, berou ?), tak jsme to otočili na Sedloňovský kříž s tím, že by to pro dnešek už mohlo stačit. Úvaha, že nás vítr s ostrými krystaly sněhu bude provázet už jen do první serpentiny dolů, vycházela jen do doby, kdy jsme se objevili pod lesem nad Nároďákem. Po novém sněhu ani památka, v podstatě jen sfoukané zmrzlé plotny z předchozího sněžení a hlavně vítr snad nejsilnější za celý dnešní den. Takže jsme si spíše připadali jako plachetnice na ledě, ale cíle - konce trasy u Nároďáku - se nakonec, byť trošku více ošleháni větrem a s "ne úplně pohyblivými prsty na rukou", nám dosáhnout podařilo. Pak už jen po svých někam rychle do tepla doplnit energii. To už se zdálo snadné, ale co se zdá, bývá většinou sen, tak i těch pár stovek metrů k Hospůdce Na staré cestě, byť po svých a s běžkami v rukou, také nebylo "k zahození". Uvnitř už ale bylo hej nejen nám ale i spoustě podobných - tedy bylo plno. Pochopitelně, když na sjezdovkách v podstatě nikdo nezůstal. A tak jsme doplnili energii a vyrazili k domovu. Jen, co jsme se přehoupli do druhého údolí, bylo po větru a opět se tu a tam začala na obloze objevovat modř. Na jedné straně škoda, na straně druhé - čerstvého vzduchu jsme si užili na týden dopředu - hlavně díky tomu, jak rychle proudil :-) , v místech, kde nefučelo, to až na tu viditelnost nemělo chybu a po čtyřech letech jsme se navíc podívali, co je zde nového. Takže po rozmrznutí konečků prstů - viz i předposlední foto - už jen další zážitek :-)
Včerejší dlouhé váhání, kam se na to první běžkování v novém roce vypravit, pomalu nemělo konce. Možností bylo samozřejmě několik - s dojezdem od nás na místo od 50 min. do času o hodinu delšího, podle různých předpovědí se vyloučila teplota v místě (všude mělo být mezi -5 až -7°C), vítr vycházel taky jako mírný, takže nakonec rozhodlo, kde by mohlo být nejméně zataženo. A tomu odpovídaly Orlické hory, takže po čtyřech letech návrat do Deštného. Lyže stačilo jen "přelíznout", neb podmínky měly být stejné, jako když jsme je uklízeli v závěru roku po pobytu na Kvildě, příprava věcí taky moc času nezabrala, takže ráno nezbývalo než vyrazit. A když jsme už měli Orlické hory na dohled, vypadalo to, že by to s tím počasím mohlo klapnout. Od východu totiž začala na obloze prosvítat modř, sněhu v okolí také začalo přibývat a teplota zůstala na -5°C. To jsme ale byli ještě patnáct kilometrů od cíle. Když jsme se ale přehoupli přes Plasnici a zamířili do údolí, rázem (až na tu teplotu) se vše změnilo. Přes silnici sněhové jazyky, silný vítr a o nějaké větší viditelnosti už nemohla být ani řeč. Natož o nějaké modré obloze. Z původně plánovaného výstupu na Šerlich nakonec sešlo, a tak jsme vzali za vděk jen stopami vedenými v max. závětří, i když to občas nešlo se větru vyhnout díky různým polomům kolem a vyvýšeninám na trase. A když jsme na Polomském kopci vyhodnotili situaci a poptali se omrzlého "sněhuláka" právě přijíždějícího od Bukačky, jak moc fouká úplně nahoře (stejně blbý dotaz, jako u rybářů berou, berou ?), tak jsme to otočili na Sedloňovský kříž s tím, že by to pro dnešek už mohlo stačit. Úvaha, že nás vítr s ostrými krystaly sněhu bude provázet už jen do první serpentiny dolů, vycházela jen do doby, kdy jsme se objevili pod lesem nad Nároďákem. Po novém sněhu ani památka, v podstatě jen sfoukané zmrzlé plotny z předchozího sněžení a hlavně vítr snad nejsilnější za celý dnešní den. Takže jsme si spíše připadali jako plachetnice na ledě, ale cíle - konce trasy u Nároďáku - se nakonec, byť trošku více ošleháni větrem a s "ne úplně pohyblivými prsty na rukou", nám dosáhnout podařilo. Pak už jen po svých někam rychle do tepla doplnit energii. To už se zdálo snadné, ale co se zdá, bývá většinou sen, tak i těch pár stovek metrů k Hospůdce Na staré cestě, byť po svých a s běžkami v rukou, také nebylo "k zahození". Uvnitř už ale bylo hej nejen nám ale i spoustě podobných - tedy bylo plno. Pochopitelně, když na sjezdovkách v podstatě nikdo nezůstal. A tak jsme doplnili energii a vyrazili k domovu. Jen, co jsme se přehoupli do druhého údolí, bylo po větru a opět se tu a tam začala na obloze objevovat modř. Na jedné straně škoda, na straně druhé - čerstvého vzduchu jsme si užili na týden dopředu - hlavně díky tomu, jak rychle proudil :-) , v místech, kde nefučelo, to až na tu viditelnost nemělo chybu a po čtyřech letech jsme se navíc podívali, co je zde nového. Takže po rozmrznutí konečků prstů - viz i předposlední foto - už jen další zážitek :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat