Místní linka č. 604 dorazila sice s 15 minutovým
zpožděním, ale jak jsme zpětně konstatovali, možná, že jsme neměli čekat a
raději vyrazit na tento výlet taxíkem
přímo od nás. Mohlo to být nakonec mnohem jednodušší. Ale jak se říká, po boji je každý
generál. Tak pěkně po pořádku.
Zastávkový autobus v sousedním městečku Porto Cervo opustili poslední
cestující a my jsme se až před samotné město Arzachena stali jedinými
cestujícími v něm. První část jízdy po pobřeží i zbytek jízdy do
vnitrozemí byl zajímavým pohledem na místní krajinu. Po příjezdu na konečnou se
objevila první překážka. Žádné taxi v dohledu. Sice tam visela cedule, kam
volat, ale řekl jsem si, že nejlépe bude, když si jej objednáme přes nějakou
restauraci v okolí, kteří v tom mají určitě každodenní praxi. A tady jsem se dnes poprvé (a ne naposledy)
přepočítal, neb majitel pizzerie byl sice velmi ochotný, ale po chvilce
telefonování nám sdělil, že by pro nás muselo přijet taxi až z městečka 10
km za místem našeho pobytu a že to bude „pěkně mastné“. A jelikož prý jsme už
na kraji města, tak když se dáme za křižovatkou rovně dolů, tak bychom
k tomu historickému sídlišti (Nuraghe La Prisgiona) mohli dorazit asi za
dvacet minut. Sice jsem oponoval, že Google říká, že pěšky to tam je přes
hodinu po silnici, ale když mi to zopakoval s tím, že tam budeme skoro
stejně, jako bychom čekali na taxík, tak jsme s vírou, že to je nějaká zkratka, vyrazili. Když uplynulo těch
dvacet minut (chůze po levé straně silnice jen s občasnou možností využít
stínu z nějaké volně rostoucí vegetace), objevila se první upoutávka. Ale
bez uvedení vzdálenosti. Když uplynulo dalších dvacet minut chůze, tak jsme se doptali
místního farmáře, jak to máme ještě daleko. Chvilku přemýšlel a odhadl to ještě
na dvacet minut. V součtu tedy už hodina. Po ní sice byl další ukazatel, ale
na cestu, z níž se žádná odbočka nerýsovala, ani na kopci nebylo nic
z hledaného nuraghu patrné. Dodám ještě, že mi až zde začal fungovat
datový roaming, ze kterého jsem se z mapy v mobilu dozvěděl, že to máme
ještě kilometr a budeme tam! Což se za chvíli stalo a po hodině dvacet (tu
hodinu k těm dvaceti minutám asi majitel pizzerie zapomněl přidatL) jsme dorazili do info
střediska, kde jsme si jednak zakoupili vstupenky, a jednak se hned poptali na
cestu zpět, neb měl jet odsud jeden autobus.
Ale i z toho nás paní rychle vyvedla s tím, že je pondělí a to
nikdy nejezdí, byť jízdní řád jej uvádí. A na náš dotaz jak zpět, tak dodala,
že buď taxi opět zavolané z Porto Cervo za ještě "větší pálku" nebo jak jsme
přišli. S tím a s úvahou, že třeba odsud někdo pojede a vezme nás nebo
že něco stopnu, jsme se šli kochat trochou historie. „Obři“ (Tomba dei Giganti Coddu Vecchju) jsou hned na dohled
od vstupu, nuragh (Complesso nuragico La Prisgiona) ještě 1 km po prašné cestě do mírného kopce. Prohlídka zajímavá, nezbývá, než obdivovat
předky, co, jak a z čeho dokázali postavit. Takže nejen konstatování, že se vyplatilo
se sem podívat, ale taky že by bylo dobré se dostat zase zpět J Úvahy z příchodu
sem vzaly po chvíli za své, takže jsme si až na ten závěr, kdy jsme riskli
cestu z druhé strany, než jsme přišli s tím, že při nejhorším to bude
stejně dlouhé, „zvolili“ zase cestu po svých. A ono to stejně dlouhé nebylo!
Bylo to kupodivu kratší a dokonce s možností „osvěžení“ se v místním
parčíku, který byl v té době pod běžící závlahou, neb ve vzduchu už byl
skoro úžeh z té dlouhé cesty po slunci. Jaké bylo naše překvapení, když
zhruba 700 m od kruhového objezdu, kde jsme se odchýlili od trasy, po které
jsme od autobusu přišli, jsme spatřili známou pizzerii a autobusovou zastávku
vedle ní. On nás vlastně poslal cestou ještě o ¾ km delší! Takže s 12 km
v nohách po silnici a v podstatě v poledním čase jsme se vrátili
do místa, odkud zase fungovaly plány na dnešní výlet, tj. že za ½ hodiny
odjíždí autobus k nám. Rychlé občerstvení jsme ale raději absolvovali ve
snacku kousek vedle, neb v pizzerii by se to asi neobešlo bez nějakého komentáře J Náležitě občerstveni a
osvěženi
jsme pak nastoupili do autobusu, který nás dovezl přes městečko
Cannigione kolem zálivu až k nám. Tam jsme ale nevystoupili a pokračovali rovnou
do Porto Cervo, kde jsme se zastavili na prohlídku jak přístavu, kde kotvila
řada luxusních jachet, tak i jeho okolí.
Navíc zde byl první pokus vylepšit celkový dojem z dneška. Ale
„oříšková s kávovou“ (pro sebe jsem raději zvolil rovnou citrónovou) i pohledy na spoustu zajímavých lodí to ještě „nedokázaly
plně nenarovnat“ J
Zbývala totiž ještě cesta zpět. Zde už ale bylo několik možností, mj. i taxi,
kterých na náměstíčku stálo docela dost. Ale když jsme jej nepoužili po celý
den, dali jsme jim nakonec košem i na těch posledních 10 km cesty zpět do
hotelu. Ne, pěšky už jsme nešli. Přijel
prostě nějaký autobus (asi nějaká sezónní linka), na dotaz, zda jede do Baja
Sardinia, řidič sdělil, že „sí prego“, tak jsme nastoupili a odjeli. Za chvíli, když jsme těch 12 km
kolem nuraghu doplněných ještě o 2 km v Porto Cervo zaokrouhlili cestou
hotel – zastávka – hotel na 15 km jsme už otevírali dveře pokoje č. 320,
abychom se před večeří dali do pořádku a
po svých vyrazili do centra městečka. P.S. A asi nejen já si říkám, že ty dnešní kilometry v pantoflích za pravého poledne a většinou po silnici z paměti už nevymažu :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat