Cíl pro dnešek zůstal nezměněn, tedy řádně si i tento den užít ve stopě i kolem ní, čímž mám na mysli nějaký ten zážitek k tomu spojený se specialitami místní kuchyně. Plán, jak jej dosáhnout, se ale změnil celý, neb do míst, kam jsme ještě ráno plánovali vyjet, proniknou sluneční paprsky (pokud nepočítám lesní úseky) až o chvilku později. A tak se nakonec vybrala trasa co nejvíce pod slunečním paprsky. Tedy ta, které už to má ve svém názvu, Sonnenloipe. A až na kousek stopy před východním koncem údolí, kde mráz dával o sobě docela vědět (hodnota na teploměru u hotelu byla určitě hned po ránu zkreslena pronikajícími slunečními paprsky), vše vyšlo a pocitová teplota vítězila nad tou skutečnou. A tak i k polednímu doplnění energie v Tenne, místní gulášovka s žitným chlebem a čaj, bylo možné využít venkovní sluncem zalité terasy. Po tomto poměrně vydatném obědě se to sice rozjíždělo pomaleji, ale vidina, že se i dnes zkusím poměřit s radarem, poháněla. A jak to dopadlo? Jako včera, prostě je to marný, marný, marný. Tentokrát neukázal nic! A tak jsme si řekli, že asi dost, zejména když dnes to bylo o nějakých pár pádech, které se nám v předchozích dnech vyhýbaly. Sice i ze židle ve Verweilzeit Café se u kávy/čaje dá spadnout, ale pravděpodobnost je menší, takže pokračování bylo tam a poté s lyžemi v ruce už jen návrat do hotelu. Ale jak to tak bývá, Slunce ještě nezapadlo, tak jsem si řekl, že ten radar poškádlím ještě jednou. Sice obnášelo to opět pár kilometrů k těm již dnes po Sonnenloipe ujetým, ale proč ne. Výsledek? Na můj první pokus neukázal nic (asi jsem jel příliš rychle :-)), na druhý 7 km/h, když borci, kterého jsem dojížděl, ukázal 24 km/h, takže jsem konečně pochopil, že jsem asi u něj v nemilosti a další pokusy nemají perspektivu. Ale že mi to trvalo! Na druhou stranu výsledkem byla slušná vzdálenost, kterou jsem na několikrát urazil v maximálním tempu, jakého jsem byl schopen, a také další poctivá desítka najetých kilometrů k těm dnes ujetým. Vlastně možno říci, že jsem si tímto odpoledním snažením výrazně vylepšil bilanci zde najetých kilometrů za uplynulé čtyři dny, takže se povedlo k mé velké radosti nakonec zvládnout v místních stopách
celou stovku kilometrů a možná, že ještě něco málo set metrů nad ní. A to si zaslouží patřičné doplnění energii, což už ale bude jiná část dnešního programu :-) P.S. Místní gastronomii stejně tak místu našeho pobytu, hotelu Knollhof, tady musím aspoň jeden příspěvek určitě věnovat.
Sice to nebylo v takových podmínkách jako v nedávných dnech, což je logické, byť toho smogu ani tu být tolik nemuselo. Mráz nepolevuje, sníh za humny pomalu vymrzá, takže kvalita vyjetých stop se zhoršuje, přesto je to pořád v našich končinách malý zázrak, když se ohlédnu řadu let zpět. A kdyby mi někdo řekl, že kromě těch čtyřech dnů pod Dachsteinem nebudu muset za kilometry na běžkách vytáhnout paty dále než za humna, asi bych se mu vysmál. Ale víkend nebyl jen o běžkách. Ke slovu přišlo i bobování s Ali na zahradě a po patřičném zčervenání tváří po pobytu venku následoval domácí program, takže jsme o víkendu trošku konkurovali školce. P.S. Teď už je ale všemu dovolenkování a víkendovému lenošení pomalu konec, ještě menší "aklimatizace" a zítra už zase do plných. Předpověď počasí pro naše končiny na další dny sice už moc nadějí nedává, ale máme teprve konec ledna, a navíc na horách jsou prý ideální podmínky, tak proč nezkusit zajet někdy i tam, že?
