Plán připraven, kudy na vrcholy mimo turistické cesty jsem byl přesvědčen, že mám také jasno, budík zvonit nemusel (asi jsem se tak těšil, že jsem se probudil bez jeho zvonění), takže po lehké snídani nebránilo nic tomu vyrazit ještě za tmy do Horní Malé Úpy, abych tam z parkoviště u státní hranice vyrazil na okruh se zbývající pěticí vrcholů. Trošku mne cestou překvapila hustota dopravy, ale za Jaroměří už se to rozdělilo a většina pokračovala na Náchod, takže pak už to jelo. Na některých místech sice byla v dolíku mlha, ale se stoupající nadmořskou výškou mizela a s vycházejícím Sluncem se objevovala naprosto čistá obloha. Takže předpoklad pěkného počasí splněn a nic nebránilo vyrazit. Vše probíhalo podle plánů až do odbočky pod Pěnkavčím vrchem, kdy bylo třeba nalézt lesní stezku a po ní se dostat na tento vrchol. První pokus sice úplně nevyšel, ale zpět se mi nechtělo, takže trošku komplikovaným terénem jsem vrchol nakonec našel. Tu správnou cestu nahoru odbočením z Pěnkavčí cesty jsem, bohužel, trefil až v půlce sestupu, protože bylo nutno se po ní vrátit zpět přes Spálený Mlýn. Odtud to bylo opravdu prudkým stoupákem opět lesní neznačenou cestou, místy s koleny "pomalu až u brady" k předposlední tisícovce, na Jelení horu. To kufrování na Pěnkavčím vrchu ale stálo docela dost sil. A to jsem netušil, jak budu "kufrovat" v lese cestou k vrcholu Jelení hory z cyklostezky nad Šímovými chalupami, kam jsem se vyškrábal od Spáleného Mlýna. Místy to bylo snad lidmi nedotčeným lesem. Tady jsem tu doporučovanou cestičku k vrcholu po odbočení z cyklostezky prostě nenašel, ale opět jsem si poradil. Tím mělo být veškeré hledání u konce, pak už měl následovat jen delší pochod k vrcholu Haidy, kde značení mělo být umístěno těsně pod ním na pasece u běžecké stopy. Té s výhledy na Sněžku a Rotterovy boudy. Stopu jsem našel, zdolal jsem i skoro stometrový rozbahněný úsek plný vody, kde jsem si místy připadal jako "Král Šumavy", abych dorazil na tu správnou paseku a doplnil do sbírky i ten poslední vrchol - Haidu. Vrchol jsem sice nalezl (je uvnitř lesa), ale označení pro lovce tisícovek se najít nedařilo. Když jsem to tam dal v rámci usilovného hledání značkovacího sloupku ještě jednou dokola, prozkoumal i další místa kolem, byť nerad, udělal jsem si aspoň obrázek, ze všech tří míst, další hledání vzdal a zamířil k autu. Trošku jsem si tím kufrováním dnešní trasu protáhl, takže mi to malinko zamíchalo i s plány na odpoledne. Abych aspoň stihl čas plánovaného návratu domů, bylo tentokrát doplnění energie až doma. Každopádně ale parádní zážitek, byť do sbírky chybí obrázek označení desátého vrcholu resp. jeho značícího bodu. P.S. Vše se nakonec ale vysvětlilo tak, že to určité zklamání z nekompletní sbírky je pryč. Z místního infocentra jsem se totiž dozvěděl, že značící bod někdo ukradl a obnovovat jej budou na jaře před novou letní turistickou sezónou. Vlastně nějaké zklamání přece jen zůstalo. Ale jen z toho, že nějaký ubožák zkazil zážitky těm ostatním.
Plán připraven, kudy na vrcholy mimo turistické cesty jsem byl přesvědčen, že mám také jasno, budík zvonit nemusel (asi jsem se tak těšil, že jsem se probudil bez jeho zvonění), takže po lehké snídani nebránilo nic tomu vyrazit ještě za tmy do Horní Malé Úpy, abych tam z parkoviště u státní hranice vyrazil na okruh se zbývající pěticí vrcholů. Trošku mne cestou překvapila hustota dopravy, ale za Jaroměří už se to rozdělilo a většina pokračovala na Náchod, takže pak už to jelo. Na některých místech sice byla v dolíku mlha, ale se stoupající nadmořskou výškou mizela a s vycházejícím Sluncem se objevovala naprosto čistá obloha. Takže předpoklad pěkného počasí splněn a nic nebránilo vyrazit. Vše probíhalo podle plánů až do odbočky pod Pěnkavčím vrchem, kdy bylo třeba nalézt lesní stezku a po ní se dostat na tento vrchol. První pokus sice úplně nevyšel, ale zpět se mi nechtělo, takže trošku komplikovaným terénem jsem vrchol nakonec našel. Tu správnou cestu nahoru odbočením z Pěnkavčí cesty jsem, bohužel, trefil až v půlce sestupu, protože bylo nutno se po ní vrátit zpět přes Spálený Mlýn. Odtud to bylo opravdu prudkým stoupákem opět lesní neznačenou cestou, místy s koleny "pomalu až u brady" k předposlední tisícovce, na Jelení horu. To kufrování na Pěnkavčím vrchu ale stálo docela dost sil. A to jsem netušil, jak budu "kufrovat" v lese cestou k vrcholu Jelení hory z cyklostezky nad Šímovými chalupami, kam jsem se vyškrábal od Spáleného Mlýna. Místy to bylo snad lidmi nedotčeným lesem. Tady jsem tu doporučovanou cestičku k vrcholu po odbočení z cyklostezky prostě nenašel, ale opět jsem si poradil. Tím mělo být veškeré hledání u konce, pak už měl následovat jen delší pochod k vrcholu Haidy, kde značení mělo být umístěno těsně pod ním na pasece u běžecké stopy. Té s výhledy na Sněžku a Rotterovy boudy. Stopu jsem našel, zdolal jsem i skoro stometrový rozbahněný úsek plný vody, kde jsem si místy připadal jako "Král Šumavy", abych dorazil na tu správnou paseku a doplnil do sbírky i ten poslední vrchol - Haidu. Vrchol jsem sice nalezl (je uvnitř lesa), ale označení pro lovce tisícovek se najít nedařilo. Když jsem to tam dal v rámci usilovného hledání značkovacího sloupku ještě jednou dokola, prozkoumal i další místa kolem, byť nerad, udělal jsem si aspoň obrázek, ze všech tří míst, další hledání vzdal a zamířil k autu. Trošku jsem si tím kufrováním dnešní trasu protáhl, takže mi to malinko zamíchalo i s plány na odpoledne. Abych aspoň stihl čas plánovaného návratu domů, bylo tentokrát doplnění energie až doma. Každopádně ale parádní zážitek, byť do sbírky chybí obrázek označení desátého vrcholu resp. jeho značícího bodu. P.S. Vše se nakonec ale vysvětlilo tak, že to určité zklamání z nekompletní sbírky je pryč. Z místního infocentra jsem se totiž dozvěděl, že značící bod někdo ukradl a obnovovat jej budou na jaře před novou letní turistickou sezónou. Vlastně nějaké zklamání přece jen zůstalo. Ale jen z toho, že nějaký ubožák zkazil zážitky těm ostatním.
Žádné komentáře:
Okomentovat