Když jsem psal minulý příspěvek o tom, jak byl jeden den krátký, netušil jsem, že dnešek bude "na chlup" podobný, byť toho pracovního, myšleno hlavně přípravy zahrady na zimu, na něj naplánováno moc nebylo. Ani v sobotu nebylo odpolední cappuccino to poslední "venkovní kafe" letošní sezóny, ani růže nenaznačují, že by to měly být poslední letošní květy a i na těch hortenziích je ještě "co sklízet" na domácí výzdobu, prostě sobota až na ten sílící vítr vypadala pomalu jako jeden z víkendů "babího léta". Navíc tentokrát zakončená návštěvou dvakrát odloženého divadelního představení Lakomec v podání souboru Klicperova divadla. Ve srovnání s tím, jaká provedení této Moliérovy hry jsem už viděl (divadlo, TV inscenace, muzikál), toto provedení bylo, byť hlavní motiv, tedy peníze, byl po celou dobu jasně zřetelný, opravdu hodně "moderní". Kontrast jednoduché žluté dekorace a černých kostýmů, výrazné a hodně hlasité projevy i hudba, prostě většina toho až na krajní hranici. Co mne ale trošku zaskočilo, byly předěly mezi jednotlivými dějovými místy. Kombinace pádů, zmatených pohybů, nárazů do žlutých kulis a k tomu zvolený hudební doprovod, to bylo silnou kávou asi nejen pro mne. Al jedině tím asi toto představení režisér posunul do toho moderního formátu. Každopádně to zážitek ale byl a po přestávce, kdyby byla, bych neodešel. Proč toto konstatování? Na konci jsem totiž zaslechl hodnocení jedné divačky, která to zobecnila, "... že kdyby byla pauza, tak by tady asi moc lidí nezůstalo". Nedělní ráno sice přineslo první a očekávaný přízemní mrazík, ale obešlo se to pouze s drobnou jinovatkou na trávníku a přízemní vegetaci, aby po chvíli vše zmizelo a sluneční paprsky a modrá obloha, byť byla celé dopoledne ještě docela zima, otevřely další pěkný den. Okolní svět už hezkých pár hodin řešil výsledky voleb a zdraví prezidenta, u nás bylo ale v plánu užít si v klidu nedělní odpoledne venku s tím, že se jen trošku popracuje ještě na venkovní bráně, u které se vypodloží její spodní uchycení, aby po výměně pohonu byla správně nastavena. Tedy zdánlivě drobný úkon - povolení tří dlouhých šroubů spodního uchycení do betonového základu, vložení distanční podložky, zpětné přišroubování a pak už jen cappuccino a relax. Třeba nad doručenými obrázky z dnešní návštěvy Automobilového a technického muzea v německém Sinsheinu, které mi opět připomenuly, jak ten čas letí, neb má návštěva zde se datuje do doby, kdy letopočet ještě začínal jedničkou :-( Každopádně díky, jsou krásné. Skutečnost nedělního odpoledne ale byla jiná, neb ani jednomu šroubu se nechtělo po těch letech klidu ven, takže to přetahování skončilo jejich přetržením. A pokud člověk chtěl mít bránu zpět, znamenalo to velmi opatrně je včetně hmoždinek všechny tři vysekat, zajet do Hornbachu pro chemickou kotvu, usadit nové hmoždinky, počkat až to zatuhne, a pak teprve udělat, to co bylo v plánu na začátku. Tedy vypodložit a znovu nasadit vrata. Takže nebylo se čemu divit, když se nové šrouby utahovaly s čelovkou na hlavě. Brána je nasazena, zda se tím vypodložením už vše vyřešilo, ukáže zítřek. Jinak to nedělní cappuccino bylo venku, ale jen to mé. V podstatě jen z toho důvodu, že se mi nechtělo převlíkat. A tentokrát už velmi pravděpodobně bylo poslední, u kterého se asi dalo v klidu chvilku posedět venku. P.S. Neodpustím si tu jednu poznámku k fenoménu "červená mikina", který zpočátku fungoval v krizovém štábu covid-19, ale už nezafungoval u právě skončených voleb. Moje červená fleece mikina je už pomalu taky určitý symbol. Donedávna ale spojovaný jen s mými běžkami, turistikou a v případě většího chladna i běháním. Změna přišla ale nedávno, když Clifovi páníčci byli na dovolené, a já si ji na sebe bral, když jsme chodili spolu ven. Prostě reakce Clifa stejně jako když se do ruky vezme obojek, což je znamení, že se jde ven na delší vycházku. Poznal jsem to, když jsem v ní vylezl z auta po návratu z turistiky, a bylo velké zklamání, že červená mikina sice oblečená je, ale tentokrát se ven nikam nejde :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat