Pod okny Vltava, za ní Pražský hrad

Jak již nadpis napovídá, tentokrát by to mělo být o zážitku dále než za humny. A tak po snídani a ranní "kontrole" toho, co dalšího má na zahradě do květu nebo rozkvete, nezbylo, než sednout do auta a v pohodě sobotního provozu na D11 vyrazit do Prahy. Vzhledem k tomu, že hlavní cíl byl v samotném centru, a čekal na nás až v podvečerních hodinách, dostalo se i na nějaké ty "dárečky". Nejprve se v mycím centru u IKEA dostalo na auto, potom dopadlo i na pár drobností v nedalekém CČM pro nás. Tam už jsme nechali auto odpočívat a pro cestu do centra využili metro. Nápad vystoupit už na Náměstí Republiky místo na Karlově náměstí a kousek cesty se "cournout" Prahou měl něco do sebe. Vlastně to bylo spíš něco "na sebe", což se podařilo si opatřit v nedalekém Palladiu. Poté už následovala ta pěší procházka, na jejímž konci měl být Tančící dům. A jelikož bylo dost času, tak se nemuselo spěchat. Ono to vlastně ani moc nešlo, neb od Obecního domu, přes Královskou cestu, Staroměstské náměstí až na Karlův most to místy bylo o prodírání se davem návštěvníků města. Dost k tomu přispělo i to, že ve stejný čas dorazil na Staroměstské náměstí protestní průvod účastníků demonstrace Rusů žijících v Česku proti Putinovi. Z několika stovek účastníků akce na jejím začátku, tj. "pod koněm" na Václavském náměstí,  jich na Staroměstské náměstí dorazily tak tři tisícovky, jak k tomu psali v článku na netu. Karlův most už byl zase tím Karlovým mostem před covid-19, tedy plným lidí, malířů, muzikantů, prodejců a hlavně turistů. Krátké zastavení pro pár obrázků stačilo, aby se ve mně projevilo to, že to nejlepší je se dostat co nejrychleji odsud pryč. Rychle to sice moc nebylo, ale ok. Druhá část procházky už byla "klidnější" po nábřeží až k Mánesu, abychom se na chvíli vrátili "do víru života" na vltavské náplavce. A to až před Železniční most, kde se "zavelelo" k návratu a po nábřežním chodníku to už bylo k cíli, tedy k Tančícímu domu, kam jsme zamířili po pár minutách "odpočinku". Přesněji do její restaurace Ginger & Fred v jejím 7. patře. Tam už nás čekal ten avizovaný zážitek, na jehož uskutečnění jsme si museli počkat až do letošního léta po skončení všech těch opatření ke Covid-19. A dočkali jsme se, skvělý zážitek od příchodu do restaurace, přes rezervovaný stůl u okna, za nímž, jak už napověděl nadpis, byla Vltava a Pražský hrad, dále všechny části 5-ti chodového degustačního menu. až po celkovou atmosféru, na které měla hlavní podíl i příjemná a perfektní obsluha. Prostě nebyl to jen gurmánský zážitek. Navíc ty jednotlivé chody nebyly až zas tak malé, takže "druhá večeře" na rozdíl od jedné podobné akce v Německu, která měla 7 chodů, nebylo třeba "druhé večeře:-). Bohužel, obrázky ještě nejsou tak dokonalé, aby přenesly i ty skvělé chutě , neb se nejedlo jen očima. Zpět už to bylo jen o pár krocích na metro na Karlovo náměstí a odtud na konečnou zpět do CČM, kde jsme se ještě před cestou domů stavili v místním Globusu. A že jsme pro těch několik věcí do lednice toho zde ale docela dost s nákupním vozíkem najezdili :-). Cesta zpět po D11 zážitek nezměnila, tak se mohlo téměř plynule přejít k tomu dalšímu, tedy změně času. Tu už sice po několikáté již neřeším na cestě do práce, takže  je mi to v podstatě ještě více jedno, ale aby se to neměnilo a zvolil se už jeden čas, to bych přivítal. Ten letní má to pozitivum, že člověk tu změnu vnímá skokově s prodloužením dne. Na druhou stranu bychom si ale museli zvyknout, že Slunce v čase poledním ještě nebude v polovině svého denního putování. A aby to víkendové povídání bylo úplné, tak i něco k dnešku. Ten ale byl spíše jen takovou obhlídkou všeho  a přípravou na příští týden, aby se v čase, kdy bude ještě hezky, stihlo pár věcí, které mají rády, když je sucho. Resp. které se dají dělat nebo je to tak lepší :-)

Sluneční paprsky probudily všechno kolem

Takže netřeba dodávat, že barvou, která asi v posledních pár dnech vítězí, je modrá. A že jí bylo nad hlavou docela dost, projevilo se to i na všem kolem. Povyskočil nejen sloupec rtuti na stařičkém teploměru v dílně, ale první jarní vegetace. Asi ne u všeho to je příznivá zpráva, neboť například meruňka vypadá, že už zítra rozkvete, což při očekávaném ochlazení a snad prý i sněžení dokonce v nížinách by mohlo znamenat, že v lepším případě bude letošní úroda spočítatelná na prstech jedné ruky. Ale nepředbíhejme, třeba se budeme divit a všechno bude jinak. Nebo se tomu nějak pomůže, aby něco z květů zůstalo pro včely, až se zase oteplí a do květnových zmrzlých", i něco stihlo narůst. Když už jsme u toho růstu, tak ten loňský nárůst biomasy díky příznivým podmínkám má resp. měl i své dopady do začátku letošního roku, neb díky "rychlejší" podzimní údržbě trávníku toho na jaro k vyhrabání zbylo docela dost, vlastně snad i rekord, neb si marně vzpomínám, že by někdy toho bylo tolik. Však taky dnes hodinky napočítaly tolik kroků, jako bych podnikl menší turistický výlet. Takže teď už jen nějaká zálivka shora nebo v příštím týdnu lehké zavlažení, a domácí "hřiště" je zase v kondici. A že mi u toho asistoval Clif, asi netřeba zdůrazňovat. Zejména tím, že hlídal kabel od sekačky tak důsledně , že  jej občas někde i pro jistotu zalehnul :-). Čtvrtek byl opět cestovním dnem s pomalu již tradiční procházkou centrem města zakončenou vegetariánskou tečkou na plechovém tácu, pátek, tedy údržbový den trávníku měl svou tečku v podvečerním cappuccinu (letos prvním venkovním). Pod dohledem Clifa, neb k němu byla tvarohová buchta. Takže nejen "na stojáka", ale i taková rychlovka, aby to nakonec nebylo jen o vylitém cappuccinu a sežrané buchtě :-). P.S. Trošku přeháním, poslouchá a ví, že nesmí, takže byl za to i po zásluze odměněn. Lahůdkou pro něj, tedy uzeným kravským uchem.

Jaro je tu, tak do něj pravou nohou :-)

Poslední dny přinesly poměrně dost náhledů do minulosti při hledání odpovědí hlavně na otázky typu "proč je to teď takto". A mohu říci, že těch otázek bylo poměrně dost. Navíc neubývají, byť s řadou odpovědí by člověk mohl být i přes tu dezinformační válku kolem, která mj. nebývá stále větších rozměrů. Trošku z nich sice vybočil na druhou stranu zeměkoule včerejší dotaz "Tak jaké bylo to právě končící léto", ale i ten nakonec přinesl ve své odpovědi něco k poznání toho, jak se to všechno kolem nás za tu zimu, a vlastně nejen za ni, neb třeba to "soužití s covid-19 už trvá více než dva roky, změnilo. Když ale pominu to nelidské, co se děje kolem, a nechám stranou i to ekonomické, které ve své většině z toho nelidského vyplývá, tak se to zase "smrskne" na zdánlivě přízemní úvahy, za které by nevím co dali ti, kteří se dostali do dvou výše zmíněných situací. Ne že by "sytý hladovému nevěřil", jak praví jedno z českých přísloví, ale pokud se nejedná o přímo útok na podstatu žití, pořád je to o něčem, co už buď v lepším přispívá k tomu existenčnímu základu nebo už je projevem určité rozmařilosti, pohodlnosti atd.. A otázky právě s tím spojené, navíc doplněné i různé projevy lidské solidarity, už nějaký ten týden jsou asi na pozadí všech současných úvah a plánů většiny z nás. Ale proč tyto úvahy zde a právě teď? Protože jedna z otázek se ptala na další pokračování tohoto blogu, postupně se přesouvajícího do pozice deníčku domácího dění.  A odpověď na ni?  Bude se v blogu pokračovat, i na nadále jeho řádky nebudou hledat odpovědi na otázky k dění kolem, ale budou v podstatě "jen" oznamovat, jak tím daným časem "proplouváme", jaká je na palubě nálada, jak se daří držet kurs a v případě dosažení nějakého cíle připojit i nějaký zážitek. Že z toho ale nebude někdy a někde aspoň trošku cítit to dění kolem, to už teď slíbit nelze. Vždyť většinou to je tak, že člověk na něco reaguje, té tzv. "zelené louky" je v tomto světě už pomálu. A teď už k tomu jaru, které si s sebou už nese nejen trochu více toho sluníčka, ale už i první barvy, takže už to není o nich jen za oknem resp. na talíři, byť jsou zatím jen na parapetech oken. Marných dnů nakonec nebylo více a minulý čtvrtek to zlomil, tak tu je to pomalu, že zase člověk pomalu neví, co dříve, aby stačil tomu tempu, které letošní jaro zvolilo. A aby nemusel vše popisovat, tak řada obrázků mluví a i dále zde bude mluvit sama o sobě. P.S. A že jsem to jaro tentokrát opravdu přivítal, o tom neubezpečuji jen zde, ale i ty, se kterými jsme si tuto zimu dali pauzu, když se to tak semlelo a nevyšly žádné běžky. Tak to na jaře určitě napravíme, povídat bude o čem i bez těch zážitků v bílé stopě.  

Od víkendu plného nicnedělání k marným dnům

A to téměř doslova, neb těch pár stránek textu stvořeného na notebooku za nějaké zvláštní konání asi považovat nelze. Byť jen zatím, jak doufám, že se brzy stanou základem něčeho většího. Ale zpět k  tomu nadpisu. Když se tentokrát minulá sobota nenesla ve znamení návštěvy příbuzných ani nějaké potřeby většího nakupování, navíc když venku i přes slunečný den vítr moc nezeslábl, tak se nebylo čemu divit, že se sobota "uklidila" pod střechu. A když pokračování toho nicnedělání ani v neděli nezlomil pohled na zahradu, kde už nastupující jaro má tendenci se začít připomínat, že už je pomalu čas na první jarní práce, tak to nicnedělání vydrželo celý víkend. Prostě doba, kdy v čase plného pracovního zapojení bylo skoro tradicí, že víkend byl hektický, plný aktivit, a kdy se pomalu člověk těšil na pracovní týden, ta je už nenávratně pryč. Ale i tak pozor, i to nicnedělání, přesněji řečeno lenošení, má své opodstatnění. Akorát tomu víkendovému nepředcházelo nic, co by jej tentokrát bylo možno považovat za opodstatněné a logické vyústění posledních dnů. Když pondělní předpověď počasí avizovala, že další dva dny už budou hodně jarní, tak nebylo divu, že to v lánech vypadalo, jakoby si člověk chtěl ten víkend "napracovat" a stihnout to navíc s nějakým zážitkem do půlky tohoto týdne. Půlku týdne tu už skoro máme, předpověď počasí vyšla, včerejší odpolední teplota trhala rekordy a zážitek by taky byl. Jen ta činnost nějak nedopadla. Stačila chvilka a od pondělního rána je tím největším zážitkem "domácí wellness", přesněji jeho část zvaná regenerační masáž prováděná v domácích podmínkách na zádech s podporou toho "zlatého krému" a suchého tepla.  Prostě stačila chvilka a otočení hlavou se stalo téměř nedosažitelným pohybem. Proto pro uplynulé tři dny asi není jiného označení, než je v nadpisu tohoto příspěvku. Ale všechno má jednou i svůj konec, takže "návrat", byť postupný, by už mohl začínat zítřkem. P.S. Clifovi vysvětlit, že zrovna když bylo ráno tak hezky, že poslední "pětkou" zůstává zatím ta rekordní z minulého pátku, se každé ráno sice moc nedařilo, ale z toho, jak jsem se ploužil cestou od jeho kotce přes zahradu zpět do domu, asi pochopil :-)