Poslední dny přinesly poměrně dost náhledů do minulosti při hledání odpovědí hlavně na otázky typu "proč je to teď takto". A mohu říci, že těch otázek bylo poměrně dost. Navíc neubývají, byť s řadou odpovědí by člověk mohl být i přes tu dezinformační válku kolem, která mj. nebývá stále větších rozměrů. Trošku z nich sice vybočil na druhou stranu zeměkoule včerejší dotaz "Tak jaké bylo to právě končící léto", ale i ten nakonec přinesl ve své odpovědi něco k poznání toho, jak se to všechno kolem nás za tu zimu, a vlastně nejen za ni, neb třeba to "soužití s covid-19 už trvá více než dva roky, změnilo. Když ale pominu to nelidské, co se děje kolem, a nechám stranou i to ekonomické, které ve své většině z toho nelidského vyplývá, tak se to zase "smrskne" na zdánlivě přízemní úvahy, za které by nevím co dali ti, kteří se dostali do dvou výše zmíněných situací. Ne že by "sytý hladovému nevěřil", jak praví jedno z českých přísloví, ale pokud se nejedná o přímo útok na podstatu žití, pořád je to o něčem, co už buď v lepším přispívá k tomu existenčnímu základu nebo už je projevem určité rozmařilosti, pohodlnosti atd.. A otázky právě s tím spojené, navíc doplněné i různé projevy lidské solidarity, už nějaký ten týden jsou asi na pozadí všech současných úvah a plánů většiny z nás. Ale proč tyto úvahy zde a právě teď? Protože jedna z otázek se ptala na další pokračování tohoto blogu, postupně se přesouvajícího do pozice deníčku domácího dění. A odpověď na ni? Bude se v blogu pokračovat, i na nadále jeho řádky nebudou hledat odpovědi na otázky k dění kolem, ale budou v podstatě "jen" oznamovat, jak tím daným časem "proplouváme", jaká je na palubě nálada, jak se daří držet kurs a v případě dosažení nějakého cíle připojit i nějaký zážitek. Že z toho ale nebude někdy a někde aspoň trošku cítit to dění kolem, to už teď slíbit nelze. Vždyť většinou to je tak, že člověk na něco reaguje, té tzv. "zelené louky" je v tomto světě už pomálu. A teď už k tomu jaru, které si s sebou už nese nejen trochu více toho sluníčka, ale už i první barvy, takže už to není o nich jen za oknem resp. na talíři, byť jsou zatím jen na parapetech oken. Marných dnů nakonec nebylo více a minulý čtvrtek to zlomil, tak tu je to pomalu, že zase člověk pomalu neví, co dříve, aby stačil tomu tempu, které letošní jaro zvolilo. A aby nemusel vše popisovat, tak řada obrázků mluví a i dále zde bude mluvit sama o sobě. P.S. A že jsem to jaro tentokrát opravdu přivítal, o tom neubezpečuji jen zde, ale i ty, se kterými jsme si tuto zimu dali pauzu, když se to tak semlelo a nevyšly žádné běžky. Tak to na jaře určitě napravíme, povídat bude o čem i bez těch zážitků v bílé stopě.
Žádné komentáře:
Okomentovat