Hornbach cestou z hor

Jak jsem uvedl v předchozím příspěvku, shoda pěkného počasí, dobrého času, dosud neřešená venkovní výzdoba domu a hlavně i nějaké to volné místo v autě zapříčinily, že místo odbočení z D11 u Hradce vpravo se odbočilo vlevo a po pár kilometrech se objevil cíl pro dnešní polední hodiny. Ale nejen pro nás, neb z toho, že bylo potřeba projet celé parkoviště až na jeho konec a teprve tam objevit snad už jediné volné místo v tom čase. Takže se málem čekalo i na vozík. Naštěstí tam jeden osamocený postával. Uvnitř to málem vypadalo, jakoby se tam člověk zařadil do proudu vozíků a nechal se jím unášet uličkami mezi regály. Nakonec jsme projeli jen ty pro nás zajímavé a tak jsme po zaplacení s plným vozíkem poměrně rychle opustili market. Ale teprve u auta nastala ta správná výzva. Vše k věcem, co jsme měli s sebou na hory, umístit do auta a žádnou z rostlin pokud možno "nezlikvidovat". Sice to chvilku trvalo, ale povedlo se, bez újmy je to už i venku z auta a balkónové muškáty dokonce i v truhlících. P.S. Ono to vypadá, že těch dobrot po celý víkend bylo asi málo, takže tou pomyslnou tečkou za víkendovým "obžerstvím" byl až cheescake z místní cukrárny :-)

Dolní Malá Úpa aneb ani občasný déšť nebyl na překážku

Odpolední cesta autem na konec D11 a poté až nad Spálený Mlýn načasovaná po páteční dopravní špičce pomalu vypadala, jak bychom byli my ti poslední, co se v pátek někam vydali autem. Poslední jsme určitě nebyli, neb na chatu jsme dorazili předposlední, tak po nás určitě ještě někdo stejnou cestou jel :-) Na chatě už probíhala "rozcvička" před startem oslavy bratrova životního jubilea, takže jsme se rychle zapojili a když dorazili ti poslední, mohlo to pravé slavení začít. A taky že začalo a v podstatě to pokračovalo až do nedělního dopoledne, kdy jsme společnou rukou uvedli chatu do stavu k předání a vypravili se do svých domovů. Nebylo to ale jen o slavení, konzumaci nejrůznějších dobrot a odpočinku. Ke slovu se dostaly i trekové boty a patřičný turistický ohoz. Ve vzduchu sice létal nápad jít v sobotu na Sněžku, ale díky pátečnímu večernímu dešti a rannímu pokračování v sobotu jsme zvolili "jen" krátký výšlap na Růžohorky Pěnkavčí cestou a stejnou cestou i zpět. Zejména když jsme se první vrstvou mraků "prokousali" kolem Portášek. Déšť nás sice také dvakrát potkal, stejně jako druhou výpravu nahoru na Pomezky, ale my jsme pláštěnky nakonec ani nevytahovali a ti druzí je zase neměli. Zato měli po cestě v příslušný čas po ruce hospodu, kde se mohli ihned schovat. My jsme jednu takovou, ale až na Růžohorkách, také využili. Shodou okolností také začalo zase pršet, takže to bylo nejen o doplnění energie (a to řádného :-), ale i o poledním azylu pod střechou Děčínské boudy. Komu nestačil jeden výšlap, tak si to ještě po odpolední kávě/čaji dal ještě nahoru ke kostelu, což bylo tam tak 1,5 km. Tam však před poměrně silným, ale krátkým deštěm, zafungovala jediná ochrana. Pod stříškou zavřeného hostince Sokolí boudy. Jelikož obloha ale nenasvědčovala tomu, že by déšť měl skončit, tak pokud tam člověk nechtěl strávit zbytek odpoledne, bylo nutno si vyčíhnout "díru" v mracích a co nejrychleji se vrátit. Povedlo se nejen s poměrně suchým oblečením, ale i v poměrně "rekordním" čase.  Řeklo by se, že by to mělo být normál, když je to cesta s poměrně slušným klesáním. Ale ono to  tak samozřejmé, zejména když je asfalt mokrý a na nohou jsou trekové boty, nebylo. Tím "hnacím" motorem ale byly ty blížící se černé mraky, ze kterých už hlavně moje záda nechtěly nic "ochutnat". Co říci na závěr? Užili jsme si prima víkend a byli jsme rádi, že jsme tam mohli být. P.S. Při odjezdu sice dělal určité problémy "Herr Alzheimer", ale s jednou otočkou na cestě za Spáleným Mlýnem a návratem nahoru k chatě pro dvě věci jsme i ten odjezd nakonec zvládli. A jelikož jsme se na kraji Hradce objevili v dobrém čase a hlavně v autě bylo ještě nějaké místo na nějaký ten nákup, protáhli jsme si cestu domů o návštěvu Hornbachu. Ale to už se do tohoto příspěvku nevejde :-)

"Průzkum" stavu lesních cest před odjezdem do zimy

Nedalo mi to, abych využil poledního otevření se oblohy a aspoň na chvilku nevypadl ven. A proč rovnou nespojit příjemné s užitečným a aspoň na chvíli opustit při naplňování poslední třetiny tréninkového plánu asfalt a zkusit lesní cesty. A vyšlo mi to po všech stránkách. Tedy nejen co do splnění dalšího cíle, tj. podle plánu inscenovaná "pětka", navíc stále ještě indiánským během, i když se zase prodlouženými časy běhu, se povedla a navíc se mi přitom shodou okolností už povedlo prolomit moji další metu, tedy pětku pod půl hodiny. Byla to klika asi po všech stránkách, neb teď už je obloha zase zatažená, vítr zesiluje a moc bych se nedivil, že když za chvíli vyrazíme, tak si přijdou na své i stěrače. Ale nepředbíhejme. P.S. A pokud nepřijde zase nějaký přívalový déšť, tak lesní cesty už jsou v kondici :-)

Že by ještě jedno připomenutí zimy?

Samozřejmě když nebudu brát v úvahu několik "zmrzlých" květnových rán, která nakonec ani nemusí nastat, a budu věřit, že už nic podobného nás toto jaro nečeká. Ale jistotu při takto chladném počasí, že tento víkend bude opravdu téměř zimní, dává to, že jej strávíme o pár desítek kilometrů severněji a o pár stovek metrů nadmořské výšky výše. Ale než si na to sbalíme ty správné věci, neb není špatného počasí, jen špatně oblečený turista, tak ještě malé ohlédnutí se za uplynulou "pracovní částí" tohoto týdne. K němu tentokrát postačí přiložené obrázky a konstatování, že Clif už je po zimě opět ve formě. Neboť až na jedno "zatmění před očima", přičemž se nejednalo ani o nějaký z lékařského pohledu růstový problém ani o problém s rovnováhou, to k tomuto příspěvku tentokrát postačí. Vlastně ona to byla jakási ztráta rovnováhy. Hlavně té duševní, neb v příštím měsíci jsem čekal další pokračovací termín mého již téměř končícího projektu a co se nestalo. Telefonát, když už jsem včera byl jako doprovod na cestě do pardubické nemocnice, že prý kde jsem, když na mne mají rezervováno téměř celé dopoledne. Že jsem zprvu měl problém i popadnout dech, o tom asi žádná. A když na můj dotaz, že o žádném termínu nevím, následovala odpověď, že mi jej nejen při posledním výkonu měl někdo předat, ale já prý jej dokonce měl i potvrdit, tak to už bylo i o té rovnováze. Zejména když v mém kalendáři již půl roku byl včerejšek obsazeným dnem. Na druhou stranu už není žádná nejasnost v kalendáři na příští tři měsíce, neb ten další termín nebude dříve. Takže můžeme naplánovat letní dovolenou a další akce kolem, do kterých jsem se zatím nechtěl pouštět, než v tom bude jasno, abych tomu dal přednost.  P.S. Jen blbou útěchou může být, jak by asi probíhal ten blížící se víkend po tom, kdybych to včera absolvoval, když už jsem mohl vědět, kdy bude už ten poslední termín. Na toto sdělení si ale musím počkat ještě tři měsíce. 

Na pár dní s Ryanair v Belgii

Uplynulých pár dnů bylo také o krátké návštěvě Belgie. A stejně jako v u té naší pražské, i zde bylo co ochutnávat. Že ten návrat domů byl o hodinu zpožděný? I to se zvládlo a osazenstvo domu je zase na chvilku kompletní. Vlastně do zítřka, kdy je na programu celý den v Pardubicích. P.S. Moc díky za krásné obrázky.

Polední zastávka v Poděbradech

Počasí dnešního rána už nenabídlo to, co včera odpoledne. Tak další procházku po Praze, když včera byla úvaha, že v případě pěkného počasí by to i přes ten očekávaný příval návštěvníků po zrušení většiny policejních opatření mohl být Pražský hrad, jsme si odpustili a "vyměnili" jsme ji cestou zpět hned na kraji Prahy za návštěvu IKEA a poté v čase poledním i za zastávku na oběd v Poděbradech. Byť to tam o nějakém větším chození nebylo, neb z parkoviště u místního zámku k restauraci V pivovaře na konci náměstí to je opravdu jen pár kroků. Přesto jsem si připomenul to hlavní z mého ročního pobytu zde. Ať na samotném náměstí, tak i cestou z něj po výpadovce na Hradec Králové až po dopravní značku "Konec obce". A aby i "do třetice" přišla ke slovu peněženka, a hlavně bylo nejen něco k odpolední kávě, tak poslední zastávkou byl na výjezdu z dálnice hradecký Albert. Pak už jen přivítání a "předání nemovitosti" naším hlídačem, aby si ten po jejím víkendovém hlídání šel zaslouženě na chvilku "dáchnout". My jej asi budeme následovat, abychom se "naladili" na třídenní "kemp" se Štěpánkou. Sice zatím jen v domácím prostředí, ale i to by se mělo v létě změnit, neb plán už na to je v přípravě :-) P.S. I přes to dnešní "lenošení" byl to zážitkový týden tentokrát i pro naše nohy :-) Bohužel se do něj přece jen něco "nevešlo", ale termín už je domluvený a počasí by dokonce mohlo být i lepší.

Nakonec všeho bylo dnes tak akorát

I přes ten pozdější odjezd doplněný poté menší kolonou na Jižní spojce se nakonec podařilo dorazit do Prahy tak, aby před večeří došlo nejen na vltavskou náplavku, ale i na svezení se "přes půl Prahy" tramvají č. 22 ze Zahradního města k Národnímu divadlu. Proč je tu zrovna zmínka o tramvaji č. 22? Proto, že po dobu mých studií patřila k nejčastěji využívanému spoji v Praze. A poté, když se chtěl člověk při občasných návštěvách Prahy chvilku projít skrz v té době ještě těmi zábranami a policejními kontrolami nedotčeným Pražským hradem a odtud přes Karlův most, tak s ní to byla taková vyhlídková jízda k doplnění.  Vlastně tak to i zůstává pro řadu turistů v Praze. Takže se nebylo čemu divit, když už z Karlova náměstí byla poměrně plná. A plná byla nejen tramvaj ale i celé nábřeží, neb těch akcí tam dnes bylo od Žofína až za Železniční most opravdu dost. U Vltavy se odpoledne snad sešla půlka Prahy a většina jejich návštěvníků. Jen to obvyklé posedávání na hraně náplavky dnes nešlo, pokud si člověk nechtěl namočit nohy. Voda ve Vltavě byla totiž v nejnižším bodě náplavky zároveň s břehem a při sebemenší vlnce se přes něj přelévala. Přestože jsme náplavku jen prošli, neb času nebylo nazbyt a "občerstvení" čekalo kousek za vyšehradským tunelem, i tak to byl prima zážitek.  Nohám dalo "odpočinout" pak krátké svezení tramvají k Podolské vodárně, odkud už ro bylo pár minut do restaurace, kde čekal hlavní zážitek víkendového pobytu v Praze. A vydařil se po všech stránkách, takže byť trošku "zmoženi" jsme  zvládli i "doběhnout" právě přijíždějící tramvaj, která nás pak vysadila na nočním Václavském náměstí, odkud už to bylo jen pár stanic metrem a kousek busem, abychom dnešek "uzavřeli" v již nám známém místě kousek od Záběhlického zámečku. Jinak na tom obrázku s jídlem opravdu není vyfoceno to všechno, co "přistálo" k večeři na našem stole pro dva, ale jen to, co čekalo na každého z nás dvou.  Ale jak je již v titulku tohoto článku psáno, i to se nakonec podařilo zvládnout a každý z těch chodů si spolu se sklenicí vína patřičně užít. 

Před odjezdem ještě něco barev a kilometrů

Dnešní odjezd se nakonec posouvá do odpoledních hodin, takže bylo škoda to dopoledne jen "pročekat" na odjezd. Zvláště když se venku udělalo tak hezky. A tak přišel ke slovu nejen tradiční vycházkový okruh s Clifem, ale proti plánu i jedno "testovací" kolo ke zjištění, jak je to s tím navracením se do kondice odpovídající rodnému číslu. Vlastně k té o trošku lepší. A byť jsem to první otestování plánoval až na začátek května, "zvědavost" zvítězila a šlo se na to i přes skutečnost, že na těch otevřených úsecích to trošku ztěžoval i poměrně slušný vítr. Ale je to "pod dvacet", takže nejen že dobrý, ale možno ten "okruh" maličko začít "nafukovat", aby se tu v nejbližší době opět objevily obrázky ze zámeckého parku Hrádku u Nechanic. Dnes sice ještě čeká Praha, ale s ohledem na čas, tak většina přesunů už bude městskou hromadnou dopravou. Ta plánovaná procházka o vltavské náplavce mezi Národním divadlem a Výtoní ale stále platí, byť už bude jen takovou třešničkou před večeří pod Vyšehradem na Podolském nábřeží. P.S. Díky počasí tam asi bude hlava na hlavě :-) Zejména když ještě před pár dny byla náplavka z důvodu protipovodňových opatření uzavřena.