Odpolední cesta autem na konec D11 a poté až nad Spálený Mlýn načasovaná po páteční dopravní špičce pomalu vypadala, jak bychom byli my ti poslední, co se v pátek někam vydali autem. Poslední jsme určitě nebyli, neb na chatu jsme dorazili předposlední, tak po nás určitě ještě někdo stejnou cestou jel :-) Na chatě už probíhala "rozcvička" před startem oslavy bratrova životního jubilea, takže jsme se rychle zapojili a když dorazili ti poslední, mohlo to pravé slavení začít. A taky že začalo a v podstatě to pokračovalo až do nedělního dopoledne, kdy jsme společnou rukou uvedli chatu do stavu k předání a vypravili se do svých domovů. Nebylo to ale jen o slavení, konzumaci nejrůznějších dobrot a odpočinku. Ke slovu se dostaly i trekové boty a patřičný turistický ohoz. Ve vzduchu sice létal nápad jít v sobotu na Sněžku, ale díky pátečnímu večernímu dešti a rannímu pokračování v sobotu jsme zvolili "jen" krátký výšlap na Růžohorky Pěnkavčí cestou a stejnou cestou i zpět. Zejména když jsme se první vrstvou mraků "prokousali" kolem Portášek. Déšť nás sice také dvakrát potkal, stejně jako druhou výpravu nahoru na Pomezky, ale my jsme pláštěnky nakonec ani nevytahovali a ti druzí je zase neměli. Zato měli po cestě v příslušný čas po ruce hospodu, kde se mohli ihned schovat. My jsme jednu takovou, ale až na Růžohorkách, také využili. Shodou okolností také začalo zase pršet, takže to bylo nejen o doplnění energie (a to řádného :-), ale i o poledním azylu pod střechou Děčínské boudy. Komu nestačil jeden výšlap, tak si to ještě po odpolední kávě/čaji dal ještě nahoru ke kostelu, což bylo tam tak 1,5 km. Tam však před poměrně silným, ale krátkým deštěm, zafungovala jediná ochrana. Pod stříškou zavřeného hostince Sokolí boudy. Jelikož obloha ale nenasvědčovala tomu, že by déšť měl skončit, tak pokud tam člověk nechtěl strávit zbytek odpoledne, bylo nutno si vyčíhnout "díru" v mracích a co nejrychleji se vrátit. Povedlo se nejen s poměrně suchým oblečením, ale i v poměrně "rekordním" čase. Řeklo by se, že by to mělo být normál, když je to cesta s poměrně slušným klesáním. Ale ono to tak samozřejmé, zejména když je asfalt mokrý a na nohou jsou trekové boty, nebylo. Tím "hnacím" motorem ale byly ty blížící se černé mraky, ze kterých už hlavně moje záda nechtěly nic "ochutnat". Co říci na závěr? Užili jsme si prima víkend a byli jsme rádi, že jsme tam mohli být. P.S. Při odjezdu sice dělal určité problémy "Herr Alzheimer", ale s jednou otočkou na cestě za Spáleným Mlýnem a návratem nahoru k chatě pro dvě věci jsme i ten odjezd nakonec zvládli. A jelikož jsme se na kraji Hradce objevili v dobrém čase a hlavně v autě bylo ještě nějaké místo na nějaký ten nákup, protáhli jsme si cestu domů o návštěvu Hornbachu. Ale to už se do tohoto příspěvku nevejde :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat