Už samotný titulek tohoto článku naznačuje, že to dnes bylo trošku, vlastně docela dost, jinak, než s tím počítaly včerejší večerní plány. Způsobila to jediná "maličkost", která vlastně ovlivnila průběh větší části dnešního dne. Přesněji po dobu mého pobytu mimo dům. A abych na tento den nezapomněl, dovolím si zde z něj stvořit příspěvek obsahující tentokrát o něco více řádek. Samotný začátek všeho patří ale do včerejšího večera, kdy jsem si připravil na dnešní výlet do hor vše potřebné, aby ráno se stačilo jen nasnídat, obléci a cca 20 min. před odjezdem busu z hradeckého terminálu vyrazit do města. Ale abych byl úplně přesný, nepřipravil jsem si úplně vše, neb u trekových bot jsem jako obvykle předpokládal, že při odchodu z domu stačí sáhnout do botníku, obout se a vyrazit do města na autobus. Vše klapalo až do toho času, kdy zbývalo už jen se obout a vyrazit. Ale ouha, boty na obvyklém místě nebyly a ani opakované hledání neslavilo úspěch. Navíc čas běžel, takže dilema s krátkým časem na rozhodování. Buď ten dnešní výlet "zabalit" nebo si vzít boty na běhán a rychle vyeazit vyrazit na autobus. Pak se uvidí, co z těch dnešních plánů dopadne, neb boty s hladkou, ohebnou a poměrně tenkou podrážkou nejsou úplně tím, s čím by člověk měl vyrazit na některá místa Krkonoš. To se ukázalo hned při prvním kontaktu s lesním úsekem stoupání nad stanicí lanovky na Růžovou horu. Takže první úprava dnešní trasy znamenala, že na Sněžku to dnes nepůjde. Nahoru by se to asi ještě nějak dalo, ale dolů "po řetězech" a kamenitém poměrně hladkém a navíc ve stínu chodníku bych to nechtěl riskovat, když jít dolů po silnici na polské straně jsem předem zavrhl. Což znamenalo dojít po silnici na konec Obřího dolu a pak s maximální opatrností nahoru na hřeben, o čemž jsem ale rozhodl až na odbočce vedoucí o žluté na rozcestí do Modrého dolu. Vše nakonec dopadlo dobře, byť musím konstatovat, že nepamatuji, kdy jsem se cestou nahoru po většinu cesty díval tak pečlivě pod nohy. Zejména na vodou rozmáčených místech a vlhkých kamenech. Na hřebeni trošku foukalo, takže přišla ke slovu až po začátek klesání k Výrovce čepice. Sice jsem se chtěl na chvilku zastavit na Luční boudě, ale nakonec jsem si to rozmyslel, stejně jako tu cestu odsud dolů do Špindlu po Kozích hřbetech. Takže zbyla už jen jediná možnost návratu, tj. odjet z Pece pod Sněžkou autobusem deset minut po jedné, když jsem i druhý plán, tedy sejít do Špindlerova Mlýna až od Výrovky a odtud se vrátit odpoledním busem s odjezdem kolem druhé hodiny, také opustil. Ne, že by se to nedalo stihnout, ale s běžeckými botami bych tuto zpočátku hodně kamenitou a na řadě míst mokrou trasu také nechtěl riskovat. Takže opravdu "zbyl" jen ten návrat na bus do Pece. Před vyhlídkou nad Výrovkou to i letos bylo o setkání se sněhem. Ale tentokrát jen o jeho zbytcích, neb ten zbytek původní závěje dnes už dosahoval jen výšky pánského kola. Proč toto měřítko? Protože fotku z toho místa se mi podařilo pořídit až poté, až si jej nějaký turista-cyklista na elektrokole odvedl, takže tak. A tak si setkání se sněhem, tedy naprosto neplánovaně, užily běžecké boty. Dalším místem "rozhodování" o pokračování trasy byly Richtrovky, kdy do odjezdu busu zbývala ještě hodina a půl. Tam mi to ale nedalo a místo strávit zbytek cesty do Pece chůzí po asfaltu, jsem se pustil dolů po červené přes Modrý důl, aby si nohy v běžeckých botách ještě něco užily :-) A ten sešup na rozcestí opravdu stál za to, neb jestli jsem se cestou nahoru Obřím dolem pečlivě díval pod nohy, tak tady to bylo dvakrát. Ale abych měl pro tu dnešní obuv také něco do plusu, tak po asfaltu, který sice moc nevyhledávám, ale dnes jsem jej, když byla možnost, raději využil, jsem toto obutí nakonec ocenil. Klenby na chodidlech si však budou ještě chvíli pamatovat ty kamenité úseky. . Zbylých dvacet minut do odjezdu busu už bylo jen o doplnění pár obrázků kolem Kapličky a chvilce čekání na autobusovém nádraží, abych se přes Hořice dostal do Hradce a stihnul i "čtyřku" bus domů. Co ještě dodat? Byla úvaha se při zpáteční cestě zastavit na poslední štaci v Obřím dole a dát si krkonošské kyselo a k tomu rychlé pivko, ale po příchodu na rozcestí v Modrém dole jsem zhodnotil, že než pokračovat po žluté až dolů k vodě stejným terénem, tak do Pece už raději s postupným klesáním po asfaltu. A tak to klasické doplnění energie čekalo až na doma, pominu-li pár energetických doplňků z batohu. Doma pak čekalo zjištění, že na nalezení trekových bot by ráno stačilo mít ještě pět minut času navíc a na tu Sněžku se dnes mohlo dojít. Ale co, zážitek to byl každopádně a na tu Sněžku určitě letos nějaké to parádní počasí ještě vyjde, byť už to bude beze sněhu :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat