Den zdravého spaní - tentokrát na běžkách

Jaký je dnes den (kromě toho že je sobota), byla první informace, kterou jsem dnes ráno zaslechl z rádia cestou na jedny z posledních běžek letošní opravdu vydařené sezóny. A hned jsem si pomyslel, že jsem tomu spaní dnes zatím moc nedal, když už v osm ráno jsem stoupal s běžkami na nohou po černohorské cestě pod vrchol Černé hory. O počasí jsem psal v předchozím článku, tak teď to ostatní, když to hlavní už bylo popsáno - dobré počasí a slušný sníh. Nahoru to šlo parádně, máza nezklamala a tak jsem se velmi brzy dostal přes Velký okruh ČH na Lučiny, kde jsem zamýšlel se dle podmínek rozhodnout, kam to bude dnes. A jelikož jsem ráno nevěděl, zda ve správný čas potkám někde něco, kde by bylo zajímavé něco "zakousnout", tak pro případ nezdaru byla v batohu nejen termoska s čajem a nezbytná tatranka, ale tentokrát i slušná svačinka. Lesní boudu jsem minul, než vůbec stačili otevříta tak po posledních zkušenostech dalším tipem byla Lyžařská. Ale tam se těsně přede mnou nahrnulo tolik lidí, že jsem se smířil s tím, že to tedy bude o svačince z vlastních zdrojů a uvidíme, co nabídne další část trasy. Stoupání na vrchol Liščí hory dnes nemělo chybu. Díky počasí a hlavně počtu turistů to ale připomínalo spíše "procesí k panence". A nejen tam, takže bylo možné potkat od svátečních turistů, přes nás "absolventy několika lekcí" až po závodní týmy či samostatně trénující špičkové jedince. Zde se ale ve vrcholových partiích projevil čerstvý sníh v kombinaci se slušným mrazem, takže se mi začaly lyže nabalovat. Nakonec se to však ukázalo jako "užitečné", neb cesta z vrcholu na rozcestí byla "nahoru a dolů" přes poměrně velké návěje. A tak jsem byl rád, že to dolů moc nejelo. Všechno to za parádního výhledu na Sněžku, na jejímž vrcholu bylo patrné, jak dopadla bouda na polské části, u které se minulý týden utrhla část prostředního "disku". A jelikož na rozcestí zrovna "odbilo" poledne, nechtěl-li jsem se k autu vracet za slunce "zalézajícího" za okolní kopce, bylo třeba pomalu pomýšlet na zpáteční trasu. Volba padla směr Zadní Rennerovky, Lahrovy boudy a přes odbočku na Hříběcí zpět na jižní svah Liščí hory a na Lučiny a odtud tradičně po jižním svahu Černé hory k Vendlovce a k autu. Odhad byl dojet zpět k autu do 15:30 hod. . Podotýkám, že jak na cestě sem tak i zpět jsem pilně "fotodokumenoval" s vírou, že se poveden nějaký opravdu "superzáběr". Ale než se to tak skutečně povedlo, udály se na cestě ještě velmi "zajímavé věci". Cesta od Lahrových bud dolů připomínala díky provozu roleb a skútrů tankodrom, takže jízda dolů k Hříběcím boudám opravdu nic moc. Ale jako bych tuto zkušenost z dřívějška už neměl. A tak jsem cca po 2 km začal přemýšlet, jak dřívě zatočit vlevo do těch míst, kde by už konečně měla být ta cesta, na kterou se potřebuji dostat, abych nemusel sjet o další výškové metry dolů až na křížení nad Strážným. A navíc jet ještě kus po takové mizerné cestě. Nakonec to za mě vyřešili ti, co jeli přede mnou. A tak jsem se s menším odstupem za nimi pustil. Opravdu povedená zkratka. A když v polovině svahu se oba primově natáhli a peřina prašanu je poměrně slušně "pohltila", v tu chvíli jsem pochopil, že sjet dolů bude opravdu něco. Cesta zpět nahoru už prakticky nepřipadala v úvahu a dolů těch zbývajících pár desítek metrů připomínalo poměrně slušnou a navíc neupravenou sjezdovku, což pro tenké běžky bez hran není to pravé ořechové. A taky že jo. Opravdu předpisový "tygr" mezi špičky, navíc s přilehnutím foťáku tak, že mi to připomenulo, že mám žebra, na sebe nenechal dlouho čekat. Prašan se mi dostal prostě všude. Ale něco šlo dolů "ometením se", něco slunkem nebo teplotou těla roztálo, takže nakonec to bylo takové "osvěžení" :-) Navíc na svahu po nás zůstaly poměrně slušně namalované obloučky :-) ukončené pěknými "lavóry". Ještě že ze bylo nad nulou. Cesta kolem Lišky v pohodě, a tak se tu zase vynořila oblíbená Lesní bouda. Zde jsem však poprvé na cestě zpět osvědčil "svou mentální sílu" a pokračoval dále, neb k autu zbývalo ještě kus cesty a už jsem se nějak smířil s tím, že "gastro zážitek" dnes nebude a posuneme jej na neděli, kdy zase nebudou běžky. Vzhledem k tomu, že kilometrů nebylo dnes rozhodně málo (nakonec jen pár jich chybělo do čtyřicítky), trošku jsem se obával posledního velkého stoupání na svahu Černé hory před sjezdem k Vendlovce, kterému stále nemohu "přijít na chuť". Ale žádná jiné cesta z tohoto směru dolů prostě nevede, takže volba žádná. Drobná krize ale nenastala a tak nezbývalo, než to konečně "pustit" dolů. A musím říci, že dnešní sjezd stál opravdu za to. Sice se většinu cesty muselo jet mimo stopu - udržet lyže v "ledovém korýtku" v přiměřené rychlosti se mi nějak nedařilo. Tam to sice o tolik pomaleji nejelo, ale dalo se aspoň brzdit. Příjezd k Vendlovce byl opět zkouškou vůle, neb "mezičas" byl lepší než plánovaný a borůvkové palačinky a cappuccino lákavé. Ale i zde jsem odolal a pustil se do úplně posledního krátkého stoupání, spíše stoupáníčka, s převýšením mezi 10 až 20 m, které zase nemají rádi jiní. A netušil jsem, že ta největší zkouška teprve přijde. Doslova po pár metrech - hned za chalupou, kde mají pod cestou venkovní posezení - můj nos ucítil vůni roztopeného grilu a na něm připravovaných klobásek. Tady přišla ta skutečná krize, neb projít těch pár metrů kolem vyžadovalo silné přemáhání :-) Ale i to nakonec dopadlo a po poslední části sjezdu tu bylo už parkoviště. To se z ranních zmrazků na uklouzaném povrchu změnilo na bahniště se spoustou kaluží. Proto jak boty tak auto budou potřebovat menší očistu. Ale stálo to dnes opravdu za to, tak co by člověk pro to neobětoval. A teď nezbývá než dokončit dnešní oslavu a dospat jak dluhy na dnešek tak i z celého téměř uplynulého týdne.