Vstát do dnešního dne nakonec šlo i bez budíku, přestože už trošku začíná být ta "dovolenková únava" z toho místního relaxu znát. A přiznávám, že toho časového posunu se asi nelze úplně za těch pár dní zbavit. To by asi chtělo vypít ještě více rumu :-) Zážitky byly hned od brzkého rána. Vždyť už ta ranní procházka ztichlým a ztemnělým resortem bylo zase něco nového. Autobus dorazil sice včas, ale hned na odjezdu jsme, řečeno slangem cestujících naší domácí železnicí, "chytli skoro půlhodinovou sekeru". Na vině nebylo zaspání, ale pozdní příchod jednoho páru, za který ale mohl jen jeden, pochopitelně manžel, který si prý odjezd v mysli nastavil na 7:15 hod. a na pokoji čekali, až bude čas jít na sraz. Takže stačil telefon a za pár minut dorazili. "Ukamenování" pohledy ostatních, jak by to asi dopadlo na výletu s německou klientelou, zůstali ale ušetřeni, spíše to trošku "prolomilo ledy" v autobuse. Počasí opět naplnilo předpověď, tedy že při odjezdu i ještě pár kilometrů za Punta Cana drobně pršelo. Ale dále už bylo slunečno, přesně podle předpovědi na území o necelých 150 km západně. A vydrželo to až do večerního návratu, kdy jsme se do deště vrátili na poslední zastávce asi hodinu cesty do resortu. Takže by se dalo říci, že jsme na dnešek vyrazili za sluncem jinam, když u nás nemělo být. A taky nebylo. Snídaně stylová v autobuse včetně kávového servisu, takže nic už nechybělo k tomu, aby se prostor uvolnil pro zážitky. První zastávkou bylo parkoviště pod vrcholem hory Montaña Redonda, odkud nás na vrchol vyvezli turistickým náklaďákem, jak se ten dopravní prostředek zde nazývá. Už cesta nahoru byla menším adrenalinovým zážitkem konkurujícím mnohým "jeep safari". Z vrcholu nejen parádní výhledy do krajiny, ale i jízda po "ZIP line" do údolí na druhou stranu hory s návratem zpět na vrchol. To už po svých po dřevěném schodišti. Vše doplněno pár místy pro pořízení zajímavých fotografií čehož jsme až na "létající koště" využili. Ještě větší adrenalin ale následoval při jízdě náklaďákem dolů. U nás by sedícím na těch posledních sedadlech (to jsme byli my dva) vzadu určitě dali bezpečnostní pás a přilbu:-) Další zastávkou bylo Las Cañitas, když jsme si cestou sem stihli z okna autobusu prohlédnout i jiná místa a od naší skvělé průvodkyně načerpat spoustu zajímavých informací o životě zde. Pár minut "po svých" od autobusu k přístavnímu molu za dohledu loudících tří místních psů přišlo vhod, neb pak nás v podstatě čekalo celkem něco přes 2,5 hodiny plavby v opravdu rychlém katamaranu s občasným slaným "osvěžením", když jsme se potkali s větší vlnou. A taky se dvěma zastávkami. První po vyhlídkové části plavby kolem nedalekého Ptačího ostrova a mnoha dalších ostrůvků v přírodní rezervaci Los Haitises s právě se tu pářícími fregatkami (a pak kdo tomu světu tady vládne, když "fregaťák" musí málem prasknout, aby si ho všimla fregatka :-)). Ta druhá byla u Mangrovníkové jeskyně, abychom se na chvilku vrátili do časů daleké historie zde žijících indiánských předků. Další v pořadí čekala po další hodině plavby na ostrůvku Cayo Levantado. Tam už na nás v místní restauraci čekal i oběd. Mimochodem tu smaženou yuccu jsem si šel přidat, opravdu se jim povedla. A po něm odpočinek a koupání na místní vyhlášené pláži. Po těch několika rumících na lodi jsme už ale odolali návštěvě místního plážového baru, na památku na pobytu zde bude tak jen to jeho foto. Mimochodem právě zde prý natočili reklamu na Bacardi rum, od kterého získal ostrov pojmenování Bacardi Island. Když se čas nachýlil, nezbylo než překrásnou pláž opustit, nalodit se na katamaran a povzbuzeni dalším rumíkem s colou vyrazit přes záliv zpět. Tentokrát díky plavbě "po vlnách", tedy i rychleji, si slaného "osvěžení užila druhá strana katamaranu. Myšleno toho od mořské vody, po němž jedna cestovatelka oděná do bílého trička mohla jít od minuty do soutěže Miss mokré tričko a ostatní kolem si zahrát na vodníka, kterému kape ze šosu. Ale plavba s pláštěnkou na sobě, to prostě není ten pravý zážitek, takže tak. Do Las Cañitas, kde už čekal autobus, jsme připluli, když začalo být znát, že den pomalu končí. I nám se dnešní výlet také chýlil ke konci. Už zbývala jen návštěva posledního místa, místní farmy s tropickými rostlinami. Ta už ale byla v oblasti, kterou ten den zřejmě neodpustil déšť. A když se k tomu přidala tma, musela ke slovu přijít i troška improvizace, aby z toho nakonec byl očekávaný zážitek. A nejen z toho, jak se třeba kakao může ručně s použitím jednoduché mechanizace, která už občas i stávkuje, vyrábět, jak je to tady s "pracovní morálkou", "produktivitou" a všemi těmi po našem měřitelnými parametry, ale hlavně jaké chutě jsou spojeny i s každou fází jeho výroby. Třešničkou na "dortu" dnešního ochutnávání byla domácí teplá čokoláda. Netřeba asi zdůrazňovat, že jsme si i něco z místní produkce zakoupili. Pak už jen cesta za tmy do hotelu následovaná rychlou sprchou, abychom nejedli v čase, kdy už se u nás doma snídá. Psát tu, že to byla další "barvami hýřící" večeře, už by bylo mlácením prázdné slámy. Cestou z ní ale ani dnes nešlo nechat bez povšimnutí bar, abychom si ten dnešní prima zážitek "potvrdili":-) V takovém případě je tu ale potřeba u č. 19 nezapomenout odbočit vlevo P.S. Nezapomněli jsme a navíc, v baru se už nějaký časový posun přeci neřeší:-))
Žádné komentáře:
Okomentovat