A tak tu ještě o něm nějak šířeji psát už ani nemá cenu. Američan by dodal své „Let it be …“, já ale od toho tak rychle neuteču, byť asi na takové psaní moc nemám. Hlavně z důvodů, že je i pro profesionála někdy složité napsat to tak, aby se prožité správně promítlo do psané podoby. A v takových životních situacích zvláště. Tak si aspoň neodpustím takové zdánlivě nesouvisející přirovnání, na jehož pozadí bude snad nějak cítit ta změna k lepšímu. A jak jinak, než prostřednictvím možná až absurdního srovnání, jehož pozadí mne trošku poznamenalo. Sice nepatřím mezi typy „Forrest Gump“, a byť nežiji někde v paneláku na sídlišti, už to největší omezení pohybu během 2. vlny covid-19, když byl zákaz pohybu mimo katastr obce, jsem zrovna nějak neoceňoval. Stejné by platilo do nedávných dnů i pro dovolenou na Maledivách (samozřejmě při odhlédnutí od nákladů s dovolenou spojených) na některém z jejich 19 korálových atolů, kdy ten nejmenší člověk pomalu obejde, než mu stačí připravit čaj a kde podlaha vodního bungalovu je málem nejvyšším bodem na atolu. Uznáte, že ani to a ani to není nic pro „neposedný“ typ. To vše je ale asi nic proti týdnu pobytu v 3+1 v 1. patře třípatrového domu, kde se sice pár dní tzv. „omezení pohybu“ dá samozřejmě vydržet, ale týden už se projevil. Převýšení nulové a nejdelší „turistická“ trasa z rohu obýváku k domovním dveřím měří 25 nijak zvlášť dlouhých kroků. Jediným zpestřením je to, že má tři pravoúhlé zatáčky a dvakrát se mění její povrch. To byl takový symbol těch prvních dnů. Že se ale to hlavní mění k lepšímu, dokládá to, že dnes už jsem si mohl bez obav protáhnout trasu svého vyvětrání až do několika set metrů vzdáleného Kauflandu a jak to tak vypadá, zítřkem se už i mé já začne „zotavovat“, a bude to moci být pravidlem, kdy Kaufland nebude jediným možným cílem. To "zotavování" je myšleno nejen co do návratu do neklidu, ale i co do určité větší pohody na duši. Možná, že to ale bude trochu i tím, že jsem si v tom všem našel nějakou lepší cestu k dosažení našeho cíle a když bude našim plánům přáno, tak už se o nedostatek pohybu i o společnost určitě bát nemusím. Sice mám samotu a klid většinou docela rád, ale jen když je to nějak dobrovolné a není to dohromady. P.S. Od dnešní odpolední cesty vlakem z Pardubic jsem si po včerejší reportáži o otevření trati a těch 17 minutách rekordní jízdy sliboval velký zážitek. Ale to snad až někdy příště, neb začátek cesty byl náhradní přepravou, tedy autobusem, auty přecpanou východní částí Pardubic do Rosic, pak dlouhá procházka kolem staveniště přes nově otevřené podchody k vlaku, abychom do Hradce dorazili o pár minut později, než je v jízdním řádu. A taky se zastavením na všech zastávkách. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že na ten zážitek (možná) jsem měl použít vlak s odjezdem o 20 minut později. Tedy ten spěšný a ne ten "courák". Ale kdo ví, zda i ten zůstal ušetřen toho "náhradního" začátku, tedy busu do Rosic. Další zážitková jízda je v plánu hned ve čtvrtek ráno, kdy se do Pardubic zase na pár dní vracím. P.S. A zlepšení by mělo být vidět i na talíři, když už se může i ta "zelená" zelenina :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat