Ladova zima tentokrát pod zataženou oblohou

To, že sobotní běžkování bude s počasím trošku na štíru, to jsme věděli z nejrůznějších předpovědí včetně jeho modelu na Internetu. Tedy mráz do -7°C, vítr do 10 m/sec a hlavně zataženo s mraky ve výšce 1000 m n.m.. Ranní pohled z okna však přidal ještě drobné sněžení, které sice před naším domem znamenalo jen milimetrový poprašek, ale na horách to bylo už několik centimetrů. A právě čerstvý sníh se stal nakonec největším problémem, neb se mi na dnešní sníh moc nedařilo trefit "mázu". Ale ještě k ránu. Ohlášené počasí jsme nepodcenili, oblečení posílili ještě o jednu vrstvu, ráno přibalili svačinu a termosku s teplým ovocným čajem, avšak tradiční "Zimní směs" nahradily "Lesní plody". Slova, že "zrovna když poprvé jedu na běžky a není k nim můj oblíbený ovocný čaj", vyčistila ovzduší hned před cestou, která proti očekávání uběhla poměrně rychle, na dvou místech naše auto navíc pořádně osolil protijedoucí sypač a jelikož ani s parkováním nebyly žádné problémy, velmi rychle jsem byli připraveni vyrazit. Kde že jsme to zaparkovali? Ve Špindlerově Mlýně na parkovišti pod Hromovkou, kde to ráno vypadalo, že se tam "všichni čerti žení", takže dostat se na nástup do stopy přes půlku Špindlu nebylo nic moc. A jen o trošku lepší to bylo na prvním úseku, než se stopa dostala do hustějších partií lesa. Pak už nastalo to správné běžkování. Na křižovatce na Krásné Pláni jsme díky větru raději zvolili stopu směr Strážné, kam jsme dorazili v čase, kdy po nějakém občerstvení ještě nebylo ani stopy, ale naději, že se někde občerstvíme, aniž bychom museli sjet až k dolní silnici resp. k hlavní sjezdovce, dávala Bouda Šestidomí nápisem, že v 11.00 hod. otevře. A tak jsme se po zbylý čas udržovali kolem v pohybu, neb docela záblo. Zklamání, že neotevřela a k ničemu bylo i upozornění na občerstvení v Boudě U lesa, kde nás však také čekaly zamčené dveře, v nás probudilo skryté rezervy, že jsme se zpět na Krásné Pláni objevili v rekordním čase. Tam jsme využili závětří pro turisty zbudovaného srubu, rychle se z vlastních zdrojů občerstvili, domluvili se, že pozdější oběd dáme dole, a stejným tempem pokračovali v jízdě. V závěrečném sjezdu do sv. Petru se lyže už trošku rozjely, takže nakonec bylo i trošku toho adrenalinu. A Špindl? Hemžení lidí, spousta aut, no prostě vše, co patří k nejpopulárnějšímu českému lyžařskému centru. Ve vrchlabské Pivovarské baště jsme doplnili energii, zakoupili s sebou i pár lahví jejich speciality - Krkonošského medvěda s třešňovou příchutí (místní tmavý ležák), za Studencem se zařadili do slušné kolony aut a v Hořicích přidali i pár balíčků pravých hořických trubiček přímo z výrobny. A aby zážitek z dnešního dne byl úplný, po příjezdu domů jsme si připomněli loňských pár dní pod Dachsteinem a z originálních surovin si připravili tyrolský Jäger (Jaga) Tee (námi v létě "překřtěný" na "Čaj baby Jagy"). Tak nezbývá než se ptát, kdy se povede si udělat čas příště?

Všechny tváře zimy během jednoho dne

Na první letošní opravdové běžky jsme dnes zamířili do míst, která nás dosud nikdy nezklamala. Ani dnešek nebyl výjimkou. Ale postupně. Osmá hodina na Hoffmannových boudách nad Jánskými Lázněmi nás přivítala sluncem vycházejícím nad vrcholky lesa, teplotou -4°C a poměrně ostrým severozápadním větrem. Ten nám však neměl vadit, neb polovina tras zde je v zákrytu lesa a něco schová přeci taky kopec. A tak jsme se vypravili nejprve pod vrchol Černé hory, kdy jsme cestou pod kabinovou lanovkou shlédli pád špatně umístěných lyží z kabinky na sjezdovku. Naštěstí však nikoho neohrozil a záhy se s přispěním kolem jedoucího lyžaře ocitl zapíchnutý na kraji sjezdovky, až k nim dorazí majitel. Jelo se pěkně, cesta byla právě upravována rolbou a tak jsme za chvíli byli na Velkém Okruhu Černá hora, kde nám poprvé ukázal vítr, co spolu s drobnými sněhovými krystalky umí. Po absolvování jeho jedné třetiny jsme usoudili, že když sjedeme níž, tak by to mělo být lepší. A taky že ano. Jízda po větší části Velkého okruhu Světlá hora skutečně neměla chybu, byť i zde se počasí střídalo stejně tak jako kvalita sněhu. Chvilku sluníčko, chvilku jízda téměř v mracích, mírný vítr a ve stínu v nejnižší části trasy, neb se jedná o severní svah, se slušně připomenul i mráz. A jelikož na otevřených plochách nepřestalo foukat, tak jsme se opět vrátili pod vrchol a za plného slunce ještě objeli jeho severní stranu až se před námi objevil výhled na celou západní stranu Krkonoš v čele se Sněžkou a Obřím dolem. A tak po pořízení posledních obrázků (a že jich dnes bylo, navíc jeden byl vykoupen při hledání nejlepšího místa pro zmáčknutí spouště probořením se do slušně velké návěje a při "vyškrábávání se" i prasknutím kalhot v rozkroku), dolů směr Vendlovka za menším občerstvením. Sice ještě chvilku zlobil vítr a mráz, ale pak už to byla pohodová jízda po sluncem nasvíceném jižním svahu až k Vendlovce, kde jsme se mj.i díky pokročilému času nakonec domluvili, že dnešní den není jen o běžkách, a tak po "zrušení" občerstvení" jsme pokračovali až na parkoviště u Hoffmannových bud, abychom za pár chvil dali nashledanou i Jánským Lázním.Bylo tam prima a celkový dojem z dnešního krásného dne neovlivní už ani to, že tentokrát "nepřesvědčila" jaroměřská cukrárna, neb žádný z oblíbených zákusků už dnes neměli, a ani to, že dneska to bylo i o jednom docela dost odřeném nosu po pádu na ledové plotně na cestě nad Aichelburgem. Takže v sobotu znovu, tentokrát s parkováním o dvě údolí západněji.

A máme tu poslední lednový týden

K titulku by náleželo začít pondělím, ale doba, kdy se člověk začne rozvzpomínat hlavně na starší události, ještě nenastala, takže pěkně pozpátku. Po téměř týdenní absenci se ráno objevilo sluníčko, které však v poledne vystřídala poměrně slušná mlha. Teplota se v průběhu týdne srovnala kolem nuly, páteční vítr se zde přehnal bez nějakých viditelných stop a v souladu s předpovědí počasí téměř vymizel sníh. Jen led o tloušťce téměř 30 cm zůstal, byť na povrchu trochu rozměkl a s návratem mrazů v příštím týdnu notně zhrbolatí. A co mě vlastně v minulém týdnu upoutalo? Šediváčkův long 2009 v Deštném v Orlických horách, který se zjevně vydařil (viz foto od pořadatelů) a nezbývá než smeknout před vůlí psů i musherů zvládnout i páteční etapu, při které se hřebenech" čerti ženili" a nárazový vítr se místy přiblížil téměř ke 130 km/h. A že to nebylo jen tam, svědčí i páteční zásah Horské služby Špindlerův Mlýn, kdy z trasy Špindlerovka - Luční bouda dostávali čtyři omrzlé běžkaře po tom, co jim vítr na hřebeni nedovolil téměř žádný pohyb. A proč právě závod psích spřežení? Protože právě v Deštném jsme byli naposledy v před několika roky, když tam probíhal a po něm do příchodu nového sněhu tam oblíbené běžecké trasy logicky nestály za moc. A tak úvaha vrátit se zase do stop mezi Sedloňovem a Rokytnicí v Orlických horách je trošku podmíněna i příchodem čerstvého sněhu, který tam umějí upravit do opravdu pěkných tras. A jelikož od příštího týdne by už mohl být občas prostor pro celodenní běžky, jedním z míst určitě bude zase Deštné. Prostě je zima a myšlenky na využití volného času v případě slušnějšího počasí směřují k běžkám i "lovu" nějakých pěkných zimních fotografií. A mezitím se člověk dozvěděl, že v loňském roce vykouřili kuřáci na této planetě 4,5 biliónu cigaret a že na průměrného Čecha připadá konzumace 17,5 litru vína. To první se nás netýká, v tom druhém jsme, dbajíce rad lékařů doporučujících "dvoudecku" červeného téměř denně, lepší, byť to určitě těch dle tohoto doporučení spočítaných 73 litrů rozhodně není. A taky to, že uplynulý víkend na našich silnicích, který mj. ještě neskončil, bude opět po nějaké době tím nejtragičtějším. To také mohu potvrdit, neb rána, kterou jsme zaslechli v pátek večer těsně po půl deváté byla docela silná. Pravda, díky větru a jejímu "kovovému" zvuku jsem měl nejdříve dojem, že něco odněkud přilétlo a do něčeho narazilo, jak se občas stává, když vítr něco utrhne s vezme s sebou. Ale siréna svolávající dobrovolné hasiče ve Lhotě, jedno houkající auto přijíždějící od Hradce s rozsvícenými majáky za druhým a narůstající kolona kamiónů na silnici na Prahu nenechaly nikoho na pochybách, že se tam stalo něco opravdu velkého. Že čelní srážka osobního vozu Opel (pro ty, kteří to z fotky pořízené hasiči HZS HK nepoznali) s kamiónem vezoucím kovové ingoty na rovném úseku silnice nemohla, bohužel, pro jeho řidiče skončit jinak, stačí pohled na foto. Silnice byla do půlnoci neprůjezdná, za chvíli se ucpala i silnice pod kopcem, kudy se s vírou zkrácení objížďky pustili oběma směry nedočkaví řidiči. A tak přišla na řadu i silnice přes naši vesnici, kam se na pár hodin přesunula část provozu směr Praha. A že to byly většinou kamióny, vnímalo to do páteční půlnoci více smyslů, kterými jsme obdařeni. A poměrné klidný víkend proto uplynulý týden posunul mezi ty běžné týdny bez nějakého podstatnějšího zážitku, kterých naštěstí poslední dobou nebylo nějak mnoho. A k tomu občas nějaká ta informace, která člověka zaujme. Jak by mohl být ten příští lepší? Úplně bude stačit, když se v pondělí v práci některé věci dostanou více pod kontrolu, to další k tomu připojit už nebude žádný problém. Čtvrtek na běžkách je opravdovým lákadlem, zvláště když se před tím očekává další nadílka čerstvého sněhu.

Sníh z nížiny začíná mizet

Začátek letošního roku s třeskutými mrazy a navíc i s poměrně slušným sněžením po dobu téměř tří dnů, stav v nížině několik posledních let nevídaný. A tak to, že se mi letos zatím nepodařilo "urvat" více času pro aspoň jednodenní výlet s běžkami do hor, díky tomu zatím nevedlo k zoufání si, neb ve večerním a víkendovém čase vyjeté stopy v okolí domu poskytly poměrně srovnatelný zážitek. Pravda, jízda v podstatě téměř po úplné rovině bez možnosti nějakého slušnějšího svezení, občerstvení až doma a omezená životnost stopy díky sluníčku a taky tomu, žádný nový sníh nepřibyl. Ale to nic nemění na tom, že v podstatě u domu jsou zase po delší době k dispozici podmínky pro slušné běžkování, jejichž bilance je za posledních několik dní (dva víkendy a něco málo uprostřed nich i večer) představuje slušných 55 km. Však nezůstalo jediné pole a třešňový sad v blízkém okolí, který by "nepoznamenaly" naše běžky. A že i při běžkách v nejbližším okolí člověka občas něco překvapí, jsme se přesvědčili dnes, když jsme na kraji lesa narazili na poměrně starou mohylu, o které jsme dosud nevěděli. A to jsme si mysleli, že máme nejbližší okolí po těch letech již poměrně slušně prochozené. Pokud však vyjde předpověď počasí na další dny, jak jsem ji shlédl před chvílí, tak to vypadá, že dnešní vyjížďka bude na tomto sněhu asi poslední a lednové běžkování budou připomínat jen postupně tající stopy začínající na zahradě u zde umístěného a již odstrojeného vánočního stromečku, který čeká na svou druhou šanci na začátku jara při prvním roztopení zahradního krbu na začátku nové grilovací sezóny. Ale jelikož na horách zatím žádná obleva nehrozí, dokonce by tam mělo v příštích dnech něco málo sněhu i připadnout, tak snad vyjde nějaký ten den volna pro pokračování běžkování i tam. Vždyť zima je teprve ve své první třetině a podmínky tam jsou opravdu senzační.

Srnky a zajíci ve stopě

Konečně po třech letech nastal opět ten čas, kdy člověk otevře domovní dveře, udělá pár kroků dolů na zahradu, nasadí lyže a jediné, co zbývá, je rozhodnout se kudy. V sobotu to v podstatě bylo letos poprvé na trošku delší domácí běžkování, tak jsem chtěl hned vidět více míst, kde se bude nebo nebude dát i v dalších dnech jezdit. Lesem nad vesnicí to vypadalo poměrně dobře, ale za silnicí směr Těchlovice až po louku nad Radíkovicemi nic moc. Ne že by chyběl sníh, ale na podzim byly zřejmě lesní cesty hodně rozježděné a tak to i zmrzlo a sníh tyto nerovnosti úplně nedorovnal. Navíc v lese probíhá těžba dřeva a některé cesty nejsou pomalu vhodné ani na pěší turistiku natož na běžky. A tak zpátky k Těchlovicím a podél lesa do místních třešňových sadů, kde mezi jednotlivými řadami třešní bylo dost sněhu a minimum nerovností. Trošku se sice změnily podmínky - přibylo několik nových oplocení u pozemků - ale celkově opět dobrá lyžovačka. A co teprve na poli ke Hřibsku, kde se již od křižovatky objevila poměrně kvalitní stopa, která mě poměrně rychle dovezla až na špičku lesa na Pašátu, odkud byl i přes nic moc viditelnost poměrně slušný výhled do kraje. A jelikož se mi už nechtělo cestou domů šlapat stopu, tak jsem se na půl cesty vyvezl přes pole zpět po stejné trase a odtud už to bylo jen pár minut domů. Co dodat? Jízda téměř po rovině, na trase žádné občerstvení :-) , společnost dělalo menší stádečko místních srnek, které stejně tak jako někteří pěší turisté na horách, "mají ten dar" pro svou chůzi použít právě vyjetou stopu. A abych nezapomněl, z roští u cesty ještě vyrazil jeden zajíc, který tam asi zůstal ještě od posledního honu a měl štěstí, že se nedostal do tomboly pátečního mysliveckého plesu. Prostě prima odpoledne. A v neděli to nebylo jinak. Po dopolední návštěvě tříkrálových koledníků (správně by bylo "kolednic"), za slunečného počasí a tentokrát ve dvou navíc s vynecháním většiny místních lesních cest. Na včera vyjetou stopu jsme se dostali novou stopou od hřbitova na Těchlovice a po překonání několika poměrně zarostlých palouků v lese jsme už jezdili prakticky jen po okolních polích, aby na skluznici nepřibyly další rýhy. Zvířena v neděli co do počtu "posílila". Myslím, že tolik srnek pohromadě jsem ještě neviděl. Zajíc ale zase jen jeden a vyrušili jsme jej na tom samém místě. Vše doplnil svým nízkým přeletem bažant. Když se naplní předpověď počasí na příští týden a nějak zásadně se nezmění ani pracovní plány , tak by tento víkend "na běžkách za humny" nemusel být letos zdaleka poslední a počet domácích kilometrů zrovna malý v poměru k těm, co již byly, a jak doufám, ještě budou ujety letos na horách. Třeba hned v úterý odpoledne :-)

Devět mrazivých dnů pro začátek

Sice bylo z předpovědí meteorologů možno tušit, že na samém začátku roku přituhne, ale že v nížině a že tolik, tomu jsem fakt nevěřil. A že k tomu o víkendu připadne téměř 20 cm krásného prachového sněhu, což mj. meteorologové také předpovídali, také ne. A tak lze říci, že těch devět uplynulých dní nového roku proběhlo vlastně, aspoň co se počasí týče, podle plánu.
A to ostatní? V podstatě také tak, byť počátek roku v práci zrovna moc podle plánu nebyl a po první tři měsíce nového roku rozhodně ani nebude. A i díky tomu se sportováním na běžkách, přestože se není (až na ten mráz) na co vymlouvat, zatím nic moc. A hlavní starost v uplynulých dnech? Teplo doma, teplo v autě a teplo v práci. To první spojené hlavně s nechutí vycházet vůbec ven a taky se zběsile utíkajícími čísílky na plynoměru (hlavně, že vůbec nějaký plyn těmi trubkami stále jde, neb moji kolegové v Bulharsku v těchto dnech "klepou pořádnou kosu", to druhé v počtu necelých dvanácti hodin na cestách a to třetí v počtu šesti pracovních dnů v době denního světla a trochy ranní a večerní tmy. Takže se zážitky mimo zpočátku trošku rozpačitý ale nakonec pěkný novoroční ohňostroj v Hradci a jedny běžky v podstatě "kolem domu" to zatím nebylo nic moc. A to i přesto, že první vlaštovka - prodlužující se den - je tady. Odjezd z Prahy z práce je totiž už většinou za světla, což někdy i potěší :-) A dneska se k tomu po ranní mlze ještě přidalo přes den sluníčko, ve kterém patnácticentimetrová vrstva sněhu na zábradlí balkónu u kanceláře krásně jiskřila a odrážela sluneční paprsky do místnosti. A odpoledne se rýsovala i možnost kousek se zase "kolem domu" sklouznout na běžkách. To vše slibovalo úspěšný vstup do tohoto víkendu. Ale jelikož se musí i jíst, první cesta vedla do marketu něco na víkend rychle nakoupit. A tady se objevil první zádrhel. Ten nápad nebyl originální, parkoviště připomínalo dobu jako před vánočními svátky a uvnitř? Stačil první pohled na fronty k pokladnám a bylo po náladě. Ale cesta zpět nebyla, tak se do košíku naskládaly nejnutnější věci a vzhůru k pokladně. Odhadnout tu nejrychlejší frontu se mi jako obvykle nepodařilo a tak smířen s osudem jsem zaujal místo v té poslední z nich. A jelikož jsem tušil, že by to mohl být nový "osobák", zapnul jsem si stopky na mobilu. A že minuty ubíhaly a pokladna se přibližovala velmi pomalu, netřeba zdůrazňovat. Cedule u pokladen hrdě hlásající, že když budete ve frontě pátí a další, tak otevřou další pokladnu nebo že když budete u pokladny čekat déle než deset minut, tak že vám něco sleví na nákupu, ten den prostě nebyly. Čekání jsme si sice "zkrátili" i povídáním s bývalým kolegou z práce stojícím kousek za námi a překvapeným, že už téměř dvacet minut čeká. Tak jsme mu upřesnili, že celkem to tak bude na půl hodiny. Nakonec bez půl minuty a deseti minut navrch jsem se "trefil":-) Takže nový osobní rekord, který, doufám, už nikdy nezlepším. A když jsme vyšli ven resp. dorazili domů, nejen že už po sluníčku nebylo ani stopy, ale zmizela i chuť, byť na chvilku ještě "kolem domu" se sklouznout. A když se k tomu ještě přidala jedna porucha na domácím zařízení, tak po jejím odstranění, aby dnešní den aspoň trošku vybočil z normálu tohoto týdne, tj. dělání jen toho povinného a nezbytného, jsem si aspoň přidal pár řádek na tento blog. Byť to znamená sednout si k počítači, u kterého trávím přes den většinu svého pracovního času :-) Tak ať ty dva víkendové dny těch předchozích pět tohoto týdne překonají. Samozřejmě v tom dobrém.

A máme tu nový rok ...

Pár vět ale nejdříve k tomu minulému. A jelikož většinou ve vzpomínkách zůstává jen to dobré a příjemné, tak takové by mělo být i toto malé ohlédnutí. Jaký tedy pro nás vlastně byl? Stručně řečeno - měl od všeho něco. Od jeho velmi smutného začátku a opět nijaké zimy, přes dost proměnlivé jaro až po opravdu rychlý nástup léta, které nejen z pohledu počasí znamenalo se začátkem podzimu krásných pět měsíců skoro uprostřed roku. A s tou letošní zimou? Vždyť vidíte sami. Ale snad je to teprve začátek a bílo (nejen ve formě technického sněhu) nakonec dorazí. Ale zpět doprostřed uplynulého roku, který byl určitě nejzajímavější. Trošku více akcí strávených mimo náš dům, to bylo to, s čím jsme v podstatě do léta vstupovali. A v tom se nám opravdu dařilo. Budeme dlouho vzpomínat na náš víkendový pobyt u Líby a Pepy v Mimoni, na letní setkání s mými bývalými nejbližšími spolupracovníky u nás v pergole i na prodloužený červnový víkend ve Vysokých Tatrách s turistikou po dolinách v okolí Hrebienku zpestřenou i téměř neskutečnou vyhlídkou z vrcholu Lomnického štítu. Nelze nevzpomenout oslavy letošních jubilantů z řad nejbližšího příbuzenstva a dvě hlavní letní akce - opravdu báječnou letní dovolenou na řeckém ostrově Samos i pár slunečních dní strávených v polovině srpna pod vrcholem Dachsteinu v rakouských Alpách. První polovina roku by se také dala nazvat jako určité "zvykání si na samotu", kdy po odchodu Lukáše za prací do Irska, všemu, co se událo kolem nás na začátku roku, a Martinovou "školou-neškolou" jsme se od poloviny února občas v našem domě začali i "hledat". A to, prosím, v prosinci a lednu nás tu bylo šest a pes. Ale nakonec díky vymoženostem IT světa se pouze prodloužily vzdálenosti mezi námi a Skype, blog, mail, SMS a GSM nám zprostředkovaly jiné formy kontaktů. V práci to bylo opět jako v předchozím roce - tj. hlavně čekání na další změny, které pro uplynulý rok zatím skončily právě v jeho polovině, a byly jedním z mých témat na přemýšlení, co a jak vlastně dál. Ale na tom asi není nic divného, když neustálá změna a připravenost na ni je jedním z prvků firemní kultury mého současného zaměstnavatele. Závěr léta byl už "více doma". A to včetně podzimního posezení s našimi přáteli u nás v pergole spojeného s tradičními šipkami a kroketem, letos navíc i s promítáním obrázků z různých letošních akcí každého ze zúčastněných a s opravdu netradiční dopravou jednoho z účastníků - Ivana. Ten na tuto akci přiletěl z Hradce Králové na svém paraglidu s přídavným motorem a po několikerém zakroužení nad našim domem, kdy na sebe upoutal pozornost i řady našich sousedů, předvedl dokonalé přistání na "místní runwayi" na poli,na kterém ještě před dvěma týdny rostla řepka a kde výška strniště byla jen o málo nižší než průměr koleček na lehké konstrukci pod sedačkou pilota. Při promítání fotografií nás zaujaly Honzovy obrázky z Jizerských hor, tak jsme ještě přidali jeden podzimní výlet za krásného ale hodně větrného počasí do Jizerek. Poté již očekávaný příjezd Lukáše z Irska na jeho dvoutýdenní dovolenou, kterou jsme mu v době, kterou jsme mu zpestřili i společným výšlapem na vrchol Sněžky, kdy jsme se přesvědčili, že ani v Irsku nezapomněl chodit, byť kopce tam jsou poměrně nižší. Ale jelikož se tam stoupá v podstatě od hladiny moře, tak ale celkově jsou tamní výstupy buď srovnatelné nebo dokonce někde o málo delší. A samozřejmě to byla pergola a "festival domácí kuchyně", aby si trošku spravil chuť. Po jeho odjezdu zpět do Irska a po v té době avizovaném posledním grilování ryb s "potrestáním" předposlední láhve originální bulharské rakije u Ivy a Vaška v Těchlovicích v jejich "pivánku", což je domácí označení pro jejich zahradní altán, se už zdálo, že nás nečeká nic jiného než už jen podzim se svým rozmarným počasím. K našemu velkému překvapení se však až do samého počátku listopadu objevilo ještě několik opravdu slunečných dní, takže jak podzimní návštěva příbuzných v Olomouci spojená i s malou procházkou po starém městě k oživení vzpomínek na prázdninové pobyty zde v dobách mého dětství, tak i pár dalších posezení v pergole ještě doplnilo naši letošní letní zážitkovou bilanci. Vždyť kdy se to poštěstí sedět, byť u hořícího krbu ale v otevřené pergole, v krátkém rukávu ještě na počátku listopadu? A co teprve již tradiční domácí svatomartinské posezení u dobrého jídla a mladého vínka? Tato akce je zmíněna i proto, že až teprve v tomto termínu konaná byla ta pravá, neboť v průběhu roku jsme si ji díky Lukášově odjezdu a jeho podzimní dovolené cvičně "střihli" předtím ještě dvakrát. Byť bez mladého vína. Nikdo netušil, že si další pobyt v Irsku už Lukáš moc neužije. Hlavně díky recesi místní ekonomiky způsobené celosvětovou hospodářskou krizí bez výhledu na zlepšení stavu se za několik týdnů vrátil zpět domů. A to už do konce roku zbývalo skutečně jen pár týdnů, na které by stačily prsty jedné ruky. A právě tehdy se nás sice slabší ale první opravdová zima zeptala, co jsme dělali v létě. A my jsme zjistili, že se musíme polepšit. Sklidit letošní nadúrodu ovoce jsem sice zvládli, ale to nestačí :-) Následovaly tedy dva pracovní víkendy (ve všední dny se skutečně nic nestíhá, ať díky cestování do Prahy tak díky brzké tmě), ve kterých jsme "získali nějaké další zážitky". A to z úprav okolí našeho domu, zejména z rytí zahrady a úklidu pergoly do stavu, kdy by se dalo říci, že je konečně zazimováno. A pak už tu byl jen konec roku se zimou, která až do holomrazů v posledních dnech roku zimu moc nepřipomínala. Ale s předvánoční atmosférou v různých podobách - naštěstí jen s jedním dnem věnovaným nákupům a shánění dárků, neboť část toho šlo letos absolvovat "jen" přes Internet. A zbylé dny? Pohoda, klid a i přiměřené "vypnutí od starostí"- to byly a jsou hlavní rysy posledních dní. Věřme, že s novým rokem se toho moc až na opětovné vplutí do všedních i "nevšedních" pracovních situací nezmění, a že zima bude konečně skutečnou zimou, tj. k nízkým teplotám přibude i trocha toho sněhu. A taky nelze zapomenout, že nějak sešlo z plánované obměny kol a cyklistických výletů do okolí a díky mizerné zimě to zatím není žádná sláva ani na běžkách. A tak v loňském roce zůstala "jen" ta občasná turistika, což by se ale mělo v novém roce napravit a trošku zase napomoci ke zlepšení fyzické kondice. Právě toto předsevzetí, jak jsem před pár dny zjistil, je dle ankety časopisu Reader´s Digest na prvním místě u lidí z naší generace na příští rok. A aby nezůstalo jen u toho nezbytného zdraví a kondice, určitě se tam vejde zase i nějaké to cestování, setkání s prima lidmi, spousta dobrého čaje i nějaké to další vylepšování našeho bydlení.
Tak tedy na to, aby i příští rok byl co možná nejlepší, byť rozhodně nebude jednoduchý. Někdo taky říká, že bude průměrný, tzn. horší než ten právě končící, ale zase lepší než ten další, tj. r.2010. Někteří zase za všemi problémy vidí hospodářskou krizi (byť většinou právě ti donedávna většinou radili kam investovat a nyní nezvládají své osobní prohry a čekají, že jim zase někdo skočí na ty jejich rady, co teď dělat). Každopádně to bude hodně o tom, že náš "národní sport" žití na dluh bude snad už konečně ztrácet na oblibě a že v nejbližších letech nahradí v žebříčku popularity profesi bankéře exekutor. A jelikož se sny ve skutečnost nepromění bez vlastního přispění, právě toto spolu s pozitivním myšlením by mohlo pomoci některé z nich v příštím roce naplnit, zvládnout zvládnutelné a vyrovnat se co nejlépe s nezvládnutelným. Tak ať je ten příští při "konečném sčítání"ten nejlepší - pro co nejvíce z nás!