Jak to tak bývá, člověk míní, život mění. Když jsme před několika lety přemýšleli, čím vylepšit naši květinovou zahradu u domu, padla volba na vodní rostliny. A než je pěstovat v nějakých nádobách zakopaných do země, zvolili jsme raději menší
zahradní jezírko v takovém profilu, aby v něm byly podmínky jak pro rostliny pěstované u samé hladiny až po ty, které mají rády větší hloubku.A když se v jezírku na jaře
na hladině objevily listy leknínů a poté i květy a v horní části se zazelenaly kosatce, už jsme věděli, že to byla dobrá volba. Že byla voda trochu zelená, že v jezírku rostly i řasy? To přeci ke květinovému jezírku patří. A když se na přechodný pobyt dostavil a výrazným kvákáním na sebe začal upozorňovat zelený žabák, idylka byla na světě, byť k úplné pohodě to večer občas chtělo špunty do uší. A pak se to stalo. Po podzimním výlovu rybníka před třemi lety se objevilo šest tmavých karasů - žadatelů o azyl. A tak k péči o jezírko přibyly "zimní povinnosti", aby noví obyvatelé v pohodě na dně jezírka přežili. A jelikož se to povedlo, určení jezírka dostalo další rozměr, kdy s rostlinami společně přebývají a radost
dělají naše "pirani". Proč právě "pirani"? Máte vidět, jak se vaří voda, když se jim občas na hladinu pro zpestření pravidelné stravy (strouhanková koule) hodí hrst granulí! A tak uběhly tři roky, ve kterých nás sice opustil jeden z karasů (zřejmě díky místnímu mlsnému kocourovi
občas máchajícím si tlapku v jezírku a hledajícím něco "pod zub"), ale přibyli jim tři oranžoví kamarádi. A hlavně - lekníny se předváděly svými květy a od hladiny vyrůstala spousta vodní zeleně. Tedy rostliny měly navrch. Letos se to však změnilo. Sice vodní zeleň stále roste, ale lekníny tentokrát nic moc. Asi si šetří sílu na příští rok. A tak reputaci vzali do svých ploutví ti služebně starší obyvatelé jezírka. Kdo z těch tmavých karasů je otcem a kdo matkou, to se asi zjistit nepodaří, ale už nějaký ten týden brázdí vody jezírka jejich potěr. A tak krmíme a krmíme, aby ještě na sebe něco nabral a úspěšně nám přežil zimu.
zahradní jezírko v takovém profilu, aby v něm byly podmínky jak pro rostliny pěstované u samé hladiny až po ty, které mají rády větší hloubku.A když se v jezírku na jaře
na hladině objevily listy leknínů a poté i květy a v horní části se zazelenaly kosatce, už jsme věděli, že to byla dobrá volba. Že byla voda trochu zelená, že v jezírku rostly i řasy? To přeci ke květinovému jezírku patří. A když se na přechodný pobyt dostavil a výrazným kvákáním na sebe začal upozorňovat zelený žabák, idylka byla na světě, byť k úplné pohodě to večer občas chtělo špunty do uší. A pak se to stalo. Po podzimním výlovu rybníka před třemi lety se objevilo šest tmavých karasů - žadatelů o azyl. A tak k péči o jezírko přibyly "zimní povinnosti", aby noví obyvatelé v pohodě na dně jezírka přežili. A jelikož se to povedlo, určení jezírka dostalo další rozměr, kdy s rostlinami společně přebývají a radost 
dělají naše "pirani". Proč právě "pirani"? Máte vidět, jak se vaří voda, když se jim občas na hladinu pro zpestření pravidelné stravy (strouhanková koule) hodí hrst granulí! A tak uběhly tři roky, ve kterých nás sice opustil jeden z karasů (zřejmě díky místnímu mlsnému kocourovi 
občas máchajícím si tlapku v jezírku a hledajícím něco "pod zub"), ale přibyli jim tři oranžoví kamarádi. A hlavně - lekníny se předváděly svými květy a od hladiny vyrůstala spousta vodní zeleně. Tedy rostliny měly navrch. Letos se to však změnilo. Sice vodní zeleň stále roste, ale lekníny tentokrát nic moc. Asi si šetří sílu na příští rok. A tak reputaci vzali do svých ploutví ti služebně starší obyvatelé jezírka. Kdo z těch tmavých karasů je otcem a kdo matkou, to se asi zjistit nepodaří, ale už nějaký ten týden brázdí vody jezírka jejich potěr. A tak krmíme a krmíme, aby ještě na sebe něco nabral a úspěšně nám přežil zimu.
Žádné komentáře:
Okomentovat