Při pohledu z okna hned po probuzení do úterního rána bylo vidět,
že na cestu nejen že
nebudeme mít nějaké větší teplo, ale ani s tou jasnou oblohou to nebude žádná sláva. Takže po odhlášení se z kempu a odevzdání klíčů jsme vyrazili stejným směrem, jako včera, jen s tím rozdílem, že z Trolího žebříku (Trollstigen) se už nebudeme vracet zpět, ale budeme pokračovat směr Valldal a Linge, kde jsme se měli potkat s naším prvním místním trajektem na našem putování Norskem. Zastávky u jednoho z větších vodopádů a poté pod Trolí stěnou žádný zvláštní pohled nenaskytly, mraky minimálně zakryly třetinu její výšky, v údolí před Trolím žebříkem to bylo v bleděmodrém a u vodopádu Stigfossen
jsme ani nevystupovali z auta, neboť vytáhnout fotoaparát
znamenalo mít okamžitě mokrou čočku. A tak jen ten řidičský zážitek se zopakoval, tentokrát ještě zpestřený setkáním autobusu s kamionem o serpentinu před námi. Ale profesionálové to brilantně vyřešili (autobus zacouval směrem do kopce na nejbližší rozšířený úsek silnice, kde se oba mohli vyhnout). Mlha a oblačnost nás opustila až při klesání do Valldalu a potom už se počasí jen a jen zlepšovalo.
Na trajekt jsme ani nečekali, Orlí stezku vyjeli v pohodě a tak se nám na vyhlídce nad Geirangererem mohl naskytnout úžasný pohled dolů "do hlubin fjordu", ve kterém zrovna kotvily 4
zámořské výletní lodě, které "vypustily do městečka majícího normálně 270 obyvatel" několik tisíc návštěvníků (v pravidlech je, že se v tomto fjordu v jeden okamžik může na lodích vyskytovat max. 5000 cestujících!) , takže jsme městem jen projeli a vše si prohlédli z vyhlídek na příjezdu a odjezdu z něj. Příjezdová cesta byla úžasnou vyhlídkovou jízdou, opět se ale nedoporučuje nějak
přehnaně se kochat, neb se do fjordu v podstatě spouštíte po téměř kolmé stěně jedenácti serpentinami, z každé z nichž je lepší a lepší pohled na fjord a městečko. Tady už počasí bylo oblačné a občas se objevovalo i sluníčko. Po vyšplhání se zpět do výšky nad 1000 m n.m. , kde se zase objevil sníh a na jezerech větší či menší zbytky ledu,
jsme krátce zastavili pod výjezdem pod vrchol hory Dalsnibba, ale jelikož vrchol i vyhlídka byly v mracích pokračovali jsme dále. Volba nejet k Sognefjordenu přes Stryn a kolem Fjaerlandfjordenu, ale přes Lom a po Rv55 Sognefjellet se ukázala jako velmi šťastná. Neboť jsme se opravdu
důstojně rozloučili s norskými horami (silnice stoupá až do výšky 1434 m n.m.) a za plného slunečního svitu a úžasných pohledů do krajiny v NP Jotunheimen jsme se po necelých třech
hodinách spouštěli na začátek Sognefjordenu, tedy k jezeru Eidsvatnet (s opravdu blankytně modrou vodou) přecházejícího do Lusterfjordenu. Po průjezdu Skjoldenem a Lusterem jsme kolem Gaupne začali hledat místo, které bychom si zvolili za
základnu na další dny pro naše výpravy k ledovci, kolem fjordu a po místní historii. Na druhý pokus (první byla krásná chatka kousek od Gaupne (Marifjora), ale jen na dvě noci - my chtěli tři) jsme měli štěstí. V kempu Viki Fjordcamping
kousek za Gaupne v obci Hoyheimsvik. Pravda, trošku nás zaskočil způsob rezervace, ale i to jsme zvládli, ubytovali se a začali si užívat pohody v tomto místě. Balkón přímo nad vodou fjordu, výhled na celý fjord, přímo proti vodopád Feigumfossen a hlavně jasno a sluníčko. A když k tomu přidám zážitky z cesty, tak ten více než 400 km přesun byl vlastně výletem sám o sobě. A tady se nám bude určitě líbit. P.S. A řekli byste, že ten poslední obrázek s vodopádem je focen ve 21.05 hod. ?
že na cestu nejen že 
nebudeme mít nějaké větší teplo, ale ani s tou jasnou oblohou to nebude žádná sláva. Takže po odhlášení se z kempu a odevzdání klíčů jsme vyrazili stejným směrem, jako včera, jen s tím rozdílem, že z Trolího žebříku (Trollstigen) se už nebudeme vracet zpět, ale budeme pokračovat směr Valldal a Linge, kde jsme se měli potkat s naším prvním místním trajektem na našem putování Norskem. Zastávky u jednoho z větších vodopádů a poté pod Trolí stěnou žádný zvláštní pohled nenaskytly, mraky minimálně zakryly třetinu její výšky, v údolí před Trolím žebříkem to bylo v bleděmodrém a u vodopádu Stigfossen
jsme ani nevystupovali z auta, neboť vytáhnout fotoaparát
znamenalo mít okamžitě mokrou čočku. A tak jen ten řidičský zážitek se zopakoval, tentokrát ještě zpestřený setkáním autobusu s kamionem o serpentinu před námi. Ale profesionálové to brilantně vyřešili (autobus zacouval směrem do kopce na nejbližší rozšířený úsek silnice, kde se oba mohli vyhnout). Mlha a oblačnost nás opustila až při klesání do Valldalu a potom už se počasí jen a jen zlepšovalo. 
Na trajekt jsme ani nečekali, Orlí stezku vyjeli v pohodě a tak se nám na vyhlídce nad Geirangererem mohl naskytnout úžasný pohled dolů "do hlubin fjordu", ve kterém zrovna kotvily 4 
zámořské výletní lodě, které "vypustily do městečka majícího normálně 270 obyvatel" několik tisíc návštěvníků (v pravidlech je, že se v tomto fjordu v jeden okamžik může na lodích vyskytovat max. 5000 cestujících!) , takže jsme městem jen projeli a vše si prohlédli z vyhlídek na příjezdu a odjezdu z něj. Příjezdová cesta byla úžasnou vyhlídkovou jízdou, opět se ale nedoporučuje nějak 
přehnaně se kochat, neb se do fjordu v podstatě spouštíte po téměř kolmé stěně jedenácti serpentinami, z každé z nichž je lepší a lepší pohled na fjord a městečko. Tady už počasí bylo oblačné a občas se objevovalo i sluníčko. Po vyšplhání se zpět do výšky nad 1000 m n.m. , kde se zase objevil sníh a na jezerech větší či menší zbytky ledu, 
jsme krátce zastavili pod výjezdem pod vrchol hory Dalsnibba, ale jelikož vrchol i vyhlídka byly v mracích pokračovali jsme dále. Volba nejet k Sognefjordenu přes Stryn a kolem Fjaerlandfjordenu, ale přes Lom a po Rv55 Sognefjellet se ukázala jako velmi šťastná. Neboť jsme se opravdu 
důstojně rozloučili s norskými horami (silnice stoupá až do výšky 1434 m n.m.) a za plného slunečního svitu a úžasných pohledů do krajiny v NP Jotunheimen jsme se po necelých třech 
hodinách spouštěli na začátek Sognefjordenu, tedy k jezeru Eidsvatnet (s opravdu blankytně modrou vodou) přecházejícího do Lusterfjordenu. Po průjezdu Skjoldenem a Lusterem jsme kolem Gaupne začali hledat místo, které bychom si zvolili za 
základnu na další dny pro naše výpravy k ledovci, kolem fjordu a po místní historii. Na druhý pokus (první byla krásná chatka kousek od Gaupne (Marifjora), ale jen na dvě noci - my chtěli tři) jsme měli štěstí. V kempu Viki Fjordcamping 
kousek za Gaupne v obci Hoyheimsvik. Pravda, trošku nás zaskočil způsob rezervace, ale i to jsme zvládli, ubytovali se a začali si užívat pohody v tomto místě. Balkón přímo nad vodou fjordu, výhled na celý fjord, přímo proti vodopád Feigumfossen a hlavně jasno a sluníčko. A když k tomu přidám zážitky z cesty, tak ten více než 400 km přesun byl vlastně výletem sám o sobě. A tady se nám bude určitě líbit. P.S. A řekli byste, že ten poslední obrázek s vodopádem je focen ve 21.05 hod. ?
Žádné komentáře:
Okomentovat