První celý den v
Norsku jsme ještě trávili většinou na cestě, byť už cestou byly naplánovány
první zastávky. Po pár desítkách kilometrů jsme vjeli do tunelového bludiště kolem Osla s tím, že na krátkou návštěvu tohoto města snad zbude čas a bude-li počasí na zpáteční cestě. Počasí proměnlivé, takže na sklo auta jak svítilo slunce, tak je občas skropilo pár kapek deště v místech se zataženou oblohou. Když jsme po levé straně minuli
Hamar s rychlobruslařským stadiónem se
střechou ve tvaru obráceného trupu lodi a přiblížili jsme se k Lillehammeru, místa naší první delší zastávky, obloha se zatáhla téměř úplně a my jsme se rozhodovali, zda tedy nejprve do Muzea olympijského hnutí a pak na skokanské můstky či naopak. Zvítězilo "naopak" a nelitovali jsme. Při stoupání na velký můstek mraky postupně zmizely a jak v Lillehammeru tak i cestou k místu našeho třídenního pobytu - národních parků Dovre a Rondane se základnou u Dombasu v campingu Furuhaugli Turisthytte už začalo být opravdu krásně. Areál skokanských můstků v Lillehammeru nabídl spoustu pohledů nejen na sportoviště a jejich
nejbližší okolí, ale i na město a údolí s největším
norským jezerem Mjósa (délka 117 km, na nejširším místě 15 km a s plochou 365 km2). A opravdovou třešničkou na místním dortu bylo již zmiňované muzeum. Parádní expozice s exponáty a dokumenty jak o norské účasti na OH, tak i o zimních olympijských hrách konaných v r. 1994 právě v Lillehammeru. A pak poslední kilometry po E6 (v některých úsecích přes masivně probíhající stavební práce) přes
Dombas se snad nejznámější sochou norského Trolla. Zde doplnit naftu do po druhé již úplně prázdné nádrže, nakoupit nějaké ty zásoby jídla na neděli, neb se chceme pohybovat v národním parku Rondane a když tu člověk pomalu normálně
nezavadí o hospodu, tak v horském terénu ji rozhodně bude těžko hledat. Pak hurá směr Trondheim, abychom hned po 15 km odbočili
u bažin Foksmyra vpravo a před námi se objevilo místo našeho pobytu na další tři dny - camping Furuhaugli Turisthytte. Po přihlášení a úhradě pobytu v recepci následovalo vybalení věcí z auta a hurá ještě na chvilku ven (vždyť bylo ještě světlo) na krátkou procházku po okolí podívat se, kam odsud vedou turistické značky. Na okolních svazích patřících už do národního parku Dovre zbytky sněhu, slunce téměř nad
hlavou a na to, že jsme byli v podstatě na náhorní planině ve výšce 1000 m n.m., pěkných 14 st. C. Když jsme se vrátili do domečku, člověk nechtěl věřit tomu, že je tolik hodin.
A když to začalo vypadat, že snad vůbec nebude tma a slunce nevypadalo, že směřuje k nějakému západu, bylo třeba tento den ukončit a "odebrat se na kutě" bez doprovodu tmy, neb jinak by toho tady člověk moc nenaspal. Zítra by totiž mělo být jasno a k tomu i teplo, takže je třeba si před putováním v horském terénu patřičně odpočinout.
Norsku jsme ještě trávili většinou na cestě, byť už cestou byly naplánovány 
první zastávky. Po pár desítkách kilometrů jsme vjeli do tunelového bludiště kolem Osla s tím, že na krátkou návštěvu tohoto města snad zbude čas a bude-li počasí na zpáteční cestě. Počasí proměnlivé, takže na sklo auta jak svítilo slunce, tak je občas skropilo pár kapek deště v místech se zataženou oblohou. Když jsme po levé straně minuli
Hamar s rychlobruslařským stadiónem se 
střechou ve tvaru obráceného trupu lodi a přiblížili jsme se k Lillehammeru, místa naší první delší zastávky, obloha se zatáhla téměř úplně a my jsme se rozhodovali, zda tedy nejprve do Muzea olympijského hnutí a pak na skokanské můstky či naopak. Zvítězilo "naopak" a nelitovali jsme. Při stoupání na velký můstek mraky postupně zmizely a jak v Lillehammeru tak i cestou k místu našeho třídenního pobytu - národních parků Dovre a Rondane se základnou u Dombasu v campingu Furuhaugli Turisthytte už začalo být opravdu krásně. Areál skokanských můstků v Lillehammeru nabídl spoustu pohledů nejen na sportoviště a jejich
nejbližší okolí, ale i na město a údolí s největším 
norským jezerem Mjósa (délka 117 km, na nejširším místě 15 km a s plochou 365 km2). A opravdovou třešničkou na místním dortu bylo již zmiňované muzeum. Parádní expozice s exponáty a dokumenty jak o norské účasti na OH, tak i o zimních olympijských hrách konaných v r. 1994 právě v Lillehammeru. A pak poslední kilometry po E6 (v některých úsecích přes masivně probíhající stavební práce) přes 
Dombas se snad nejznámější sochou norského Trolla. Zde doplnit naftu do po druhé již úplně prázdné nádrže, nakoupit nějaké ty zásoby jídla na neděli, neb se chceme pohybovat v národním parku Rondane a když tu člověk pomalu normálně 
nezavadí o hospodu, tak v horském terénu ji rozhodně bude těžko hledat. Pak hurá směr Trondheim, abychom hned po 15 km odbočili u bažin Foksmyra vpravo a před námi se objevilo místo našeho pobytu na další tři dny - camping Furuhaugli Turisthytte. Po přihlášení a úhradě pobytu v recepci následovalo vybalení věcí z auta a hurá ještě na chvilku ven (vždyť bylo ještě světlo) na krátkou procházku po okolí podívat se, kam odsud vedou turistické značky. Na okolních svazích patřících už do národního parku Dovre zbytky sněhu, slunce téměř nad
hlavou a na to, že jsme byli v podstatě na náhorní planině ve výšce 1000 m n.m., pěkných 14 st. C. Když jsme se vrátili do domečku, člověk nechtěl věřit tomu, že je tolik hodin. 
A když to začalo vypadat, že snad vůbec nebude tma a slunce nevypadalo, že směřuje k nějakému západu, bylo třeba tento den ukončit a "odebrat se na kutě" bez doprovodu tmy, neb jinak by toho tady člověk moc nenaspal. Zítra by totiž mělo být jasno a k tomu i teplo, takže je třeba si před putováním v horském terénu patřičně odpočinout.
Žádné komentáře:
Okomentovat