Večer vymyšlený program
vyrazit do města Andalsnes přes
národní park Dorfjevell vzal hned po ránu za své. Rozhodli jsme se vyrazit do města přímo. A to po E136 sillnicí vedoucí hlubokými údolími lemovanými vysokými skalami končícími kolem města známou Trolí stěnou a téměř neskutečnou krajinou rozprostírající se kolem města. Když jsme minuli Trolí stěnu a viděli jsme nad ní téměř modrou oblohu, padla volba zkusit Trollstigen (Trolí žebřík) a odtud se, co zvládneme časově, podívat kousek ke Trolí stěně. A tak na poslední křižovatce před městem
jsme odbočili vlevo na poměrně užší cestu a hurá do údolí. Cesta postupně stoupala a zužovala se, aby se nakonec změnila v silnici s téměř
jednosměrným provozem a jedenácti serpentinami se sklonem 1:12. Po pár zastávkách na foto-stopech a úchvatných pohledech jak nahoru (co nás ještě čeká), tak dolů (co máme za sebou) přišla poslední zastávka. On se řekne zastavit, ale nesmíte bránit provozu, takže byť u vodopádu Stigfossen je menší parkoviště, poptávka většinou
převyšuje nabídku. A to tu nestál autobus, neb pak už se sem více nevejde. Foto vodopádu a pak už jen oči na šťopkách, "kdo vyrazí proti a jak se mu vyhnout" a jedeme nahoru. Nahoře čilý stavební ruch a slušná spousta lidí mířících na vyhlídku, za suvenýry či prostě si zde odpočinout.
I my (tj. starší polovina výpravy, neb ta mladší měla svůj program po turistických trasách NP Dovre) jsme se zde krátce rozkoukali, abychom zjistili, že trekové boty a oblečení můžeme v pohodě nechat v autě. Jednak stavební práce zasáhly i přístupovou cestu se dvěma můstky vedoucí pod kamenité pole, odkud se vychází k Trolí stěně a navíc sněhová pole zasahovala ještě
poměrně hluboko, takže jsme neriskovali souvislou chůzi po nich a po krátké prohlídce a "adopci" jednoho z místních Trollů jsme stejnou cestou sjeli do údolí. Jestli nahoru to byl zážitek, tak dolů dvojnásobný. Ale pozor, kochat se za volantem se rozhodně
nedoporučuje ani nahoru ani dolů :-) A tak došlo i na Andalsnes. Tam zrovna připutovala menší oblačnost, na mysl se vloudící nápad vystoupat za 2 hod. na vrchol Nesaksla (715 m), odkud jsou prý ty
krásné nádherné výhledy, vzal také za své a zůstalo to je u návštěvy městečka. Klid, který tam panoval, nenapovídal, že by se zde dalo něco zajímavého prožít. Ale když na kotvícím mole místního přístavu se začali objevovat chlapíci v oranžových vestách a dva vyrazili člunem doprostřed fjordu, bylo zřejmé, že se něco bude dít. A dělo se. Nad domy na nábřeží se postupně "vztyčovala" výletní loď Braemar, která poměrně dlouhém
manévrování "dovolila" cestujícím snad po celé hodině z tohoto kolosu vystoupit a nastoupit do připravených autobusů, které je rozvážely za zážitky v okolí města, aby navečer odplula na další místo norského pobřeží. My jsme se kochali a
když jsme se nabažili, vydali jsme se hledat nějakou restauraci. A když jsme i zde zjistili, že je to všude stejné - Pizza, China a Kafeteria-Bar a v nich v podstatě hamburgerové menu, skončili jsme na docela vychlazeném salátu s mořskými plody a ledovém čaji, jehož teplota byla snad ještě o něco nižší než voda ve fjordu, což rozhodně na poledne nezahřálo, neb ve městě chvílemi foukal vítr a zrovna ani nějaké teplo nebylo. Ale to se vrátilo cestou
zpět, abychom
po příjezdu do Dombasu doplnili energii oblíbeným cappuccinem a nějakým tím kouskem dortíku k tomu, vše za jasné oblohy a krásných 20 st. C. Pak už na poslední noc do Furuhaugli a zítra stěhování nejdelšímu (204 km) a nejhlubšímu (1308 m) norskému fjordu - Sognefjordenu. S tím, že rozloučení s horskou přírodou bychom si ještě chtěli užít
a tak jsme zvolili delší (téměř okružní)
trasu přes Trollwegen, Trollstigen, Ornevegen (Orlí stezka), Geirangerfjord, pod vrchol hory Dalsnibba, přes Lom a po Rv55 Sognefjellet přes NP Jotunheimen až na samý začátek Sognefjordenu - k jezeru Eidsvatnet. Potom již nastane hledání "základny" pro další dva až tři dny zde naplánovaného programu. Tak snad nám vyjde počasí i na zítra, byť od severu se sem už tlačí nějaká oblačnost. Takže dobalit a zítra zase dále.
vyrazit do města Andalsnes přes 
národní park Dorfjevell vzal hned po ránu za své. Rozhodli jsme se vyrazit do města přímo. A to po E136 sillnicí vedoucí hlubokými údolími lemovanými vysokými skalami končícími kolem města známou Trolí stěnou a téměř neskutečnou krajinou rozprostírající se kolem města. Když jsme minuli Trolí stěnu a viděli jsme nad ní téměř modrou oblohu, padla volba zkusit Trollstigen (Trolí žebřík) a odtud se, co zvládneme časově, podívat kousek ke Trolí stěně. A tak na poslední křižovatce před městem 
jsme odbočili vlevo na poměrně užší cestu a hurá do údolí. Cesta postupně stoupala a zužovala se, aby se nakonec změnila v silnici s téměř 
jednosměrným provozem a jedenácti serpentinami se sklonem 1:12. Po pár zastávkách na foto-stopech a úchvatných pohledech jak nahoru (co nás ještě čeká), tak dolů (co máme za sebou) přišla poslední zastávka. On se řekne zastavit, ale nesmíte bránit provozu, takže byť u vodopádu Stigfossen je menší parkoviště, poptávka většinou 
převyšuje nabídku. A to tu nestál autobus, neb pak už se sem více nevejde. Foto vodopádu a pak už jen oči na šťopkách, "kdo vyrazí proti a jak se mu vyhnout" a jedeme nahoru. Nahoře čilý stavební ruch a slušná spousta lidí mířících na vyhlídku, za suvenýry či prostě si zde odpočinout. 
I my (tj. starší polovina výpravy, neb ta mladší měla svůj program po turistických trasách NP Dovre) jsme se zde krátce rozkoukali, abychom zjistili, že trekové boty a oblečení můžeme v pohodě nechat v autě. Jednak stavební práce zasáhly i přístupovou cestu se dvěma můstky vedoucí pod kamenité pole, odkud se vychází k Trolí stěně a navíc sněhová pole zasahovala ještě 
poměrně hluboko, takže jsme neriskovali souvislou chůzi po nich a po krátké prohlídce a "adopci" jednoho z místních Trollů jsme stejnou cestou sjeli do údolí. Jestli nahoru to byl zážitek, tak dolů dvojnásobný. Ale pozor, kochat se za volantem se rozhodně
nedoporučuje ani nahoru ani dolů :-) A tak došlo i na Andalsnes. Tam zrovna připutovala menší oblačnost, na mysl se vloudící nápad vystoupat za 2 hod. na vrchol Nesaksla (715 m), odkud jsou prý ty
krásné nádherné výhledy, vzal také za své a zůstalo to je u návštěvy městečka. Klid, který tam panoval, nenapovídal, že by se zde dalo něco zajímavého prožít. Ale když na kotvícím mole místního přístavu se začali objevovat chlapíci v oranžových vestách a dva vyrazili člunem doprostřed fjordu, bylo zřejmé, že se něco bude dít. A dělo se. Nad domy na nábřeží se postupně "vztyčovala" výletní loď Braemar, která poměrně dlouhém 
manévrování "dovolila" cestujícím snad po celé hodině z tohoto kolosu vystoupit a nastoupit do připravených autobusů, které je rozvážely za zážitky v okolí města, aby navečer odplula na další místo norského pobřeží. My jsme se kochali a 
když jsme se nabažili, vydali jsme se hledat nějakou restauraci. A když jsme i zde zjistili, že je to všude stejné - Pizza, China a Kafeteria-Bar a v nich v podstatě hamburgerové menu, skončili jsme na docela vychlazeném salátu s mořskými plody a ledovém čaji, jehož teplota byla snad ještě o něco nižší než voda ve fjordu, což rozhodně na poledne nezahřálo, neb ve městě chvílemi foukal vítr a zrovna ani nějaké teplo nebylo. Ale to se vrátilo cestou 
zpět, abychom 
po příjezdu do Dombasu doplnili energii oblíbeným cappuccinem a nějakým tím kouskem dortíku k tomu, vše za jasné oblohy a krásných 20 st. C. Pak už na poslední noc do Furuhaugli a zítra stěhování nejdelšímu (204 km) a nejhlubšímu (1308 m) norskému fjordu - Sognefjordenu. S tím, že rozloučení s horskou přírodou bychom si ještě chtěli užít 
a tak jsme zvolili delší (téměř okružní) 
trasu přes Trollwegen, Trollstigen, Ornevegen (Orlí stezka), Geirangerfjord, pod vrchol hory Dalsnibba, přes Lom a po Rv55 Sognefjellet přes NP Jotunheimen až na samý začátek Sognefjordenu - k jezeru Eidsvatnet. Potom již nastane hledání "základny" pro další dva až tři dny zde naplánovaného programu. Tak snad nám vyjde počasí i na zítra, byť od severu se sem už tlačí nějaká oblačnost. Takže dobalit a zítra zase dále.
Žádné komentáře:
Okomentovat