O jakého ducha že kráčí ? No přece o ducha
týmové spolupráce. Po roce a půl se totiž můj zaměstnavatel rozhodl jej opět v nás oživit - jak jinak než těmi opravdu netradičními metodami. A tak jsme se na samý závěr pracovního týdne ocitli s kolegy na samé hranici vojenského újezdu Brdy, v obci Jince. Příjezd nejprve vyvolal vzpomínku na část v nejbližším okolí i v jeho jedné části absolvované základní vojenské služby, ale toto vzpomínání nemělo dlouhého trvání. Za chvíli jsme začínali a byť jsme se na začátku dozvěděli, že se bude jednat o standardní náplň, se kterou většina těch, co už nějaký
ten "teambuilding" v posledních letech zažila, rozhodně nás nešetřili. A tak se "do otáček" postupně dostávaly všechny naše schopnosti i dovednosti. Společným cílem byla efektivní týmová komunikace a vytváření strategií při řešení různých
úloh. Někdy to v našem podání sice připomínalo "perský trh" a "honbu za pokladem" či něco ve smyslu "mnoho myslivců, zajícova smrt", ale nakonec to byla vůle a úpornost, kterou jsme vzniklé problémy i nedostatky při řešení překonávali a úkoly úspěšně plnili. A některé disciplíny opravdu stály za to a byť bezpečnost byla na prvním místě, byly i situace, kdy jeden chybný krok znamenal pád do vody s plnou parádou. Ani večer nezůstal ušetřen - v duchu hesla "chléb a hry". A tak po přehlídce kuchařského umu v grilování téměř čehokoliv, které nám předvedl místní kuchař, jsme strávili se sklenkou sektu za odměnu po našem celodenním snažení zbylou část večera nad našimi fotografiemi, které jsme každý v duchu zadání být na nich co nejméně k poznání a představit se při nějaké zajímavé situaci do "místní galerie" dodali. A vyvrcholení celé akce? No jistě, ani zde nechyběl "zlatý hřeb" - lanové překážky.
Nízké (do necelého metru nad zemí) i ty výškové (v cca 10 metrech nad zemí), při kterých nejen bolely ruce od šplhání
nahoru po "provazovém žebříku", ale některým se i trošku rozklepala kolena při přechodech lávky nebo lana. Ale to jen do té doby, než se podařilo dostat se na konec překážky a vychutnat si s jistící asistencí kvalifikovaného instruktora skok dolů. Slovy vedoucího instruktora : "Nic by tedy už nemělo bránit hlavnímu cíli této akce - "přetavit" získané dovednosti do činností všedního pracovního dne, kde právě úroveň naší týmové spolupráce a komunikace zásadně ovlivňuje dosahované výsledky. A to jak celého týmu tak i jednotlivců". A já dodávám slovy Jana Sladkého Koziny, že "hin sa hukáže!"
O jakého ducha že kráčí ? No přece o ducha 
týmové spolupráce. Po roce a půl se totiž můj zaměstnavatel rozhodl jej opět v nás oživit - jak jinak než těmi opravdu netradičními metodami. A tak jsme se na samý závěr pracovního týdne ocitli s kolegy na samé hranici vojenského újezdu Brdy, v obci Jince. Příjezd nejprve vyvolal vzpomínku na část v nejbližším okolí i v jeho jedné části absolvované základní vojenské služby, ale toto vzpomínání nemělo dlouhého trvání. Za chvíli jsme začínali a byť jsme se na začátku dozvěděli, že se bude jednat o standardní náplň, se kterou většina těch, co už nějaký
ten "teambuilding" v posledních letech zažila, rozhodně nás nešetřili. A tak se "do otáček" postupně dostávaly všechny naše schopnosti i dovednosti. Společným cílem byla efektivní týmová komunikace a vytváření strategií při řešení různých 
úloh. Někdy to v našem podání sice připomínalo "perský trh" a "honbu za pokladem" či něco ve smyslu "mnoho myslivců, zajícova smrt", ale nakonec to byla vůle a úpornost, kterou jsme vzniklé problémy i nedostatky při řešení překonávali a úkoly úspěšně plnili. A některé disciplíny opravdu stály za to a byť bezpečnost byla na prvním místě, byly i situace, kdy jeden chybný krok znamenal pád do vody s plnou parádou. Ani večer nezůstal ušetřen - v duchu hesla "chléb a hry". A tak po přehlídce kuchařského umu v grilování téměř čehokoliv, které nám předvedl místní kuchař, jsme strávili se sklenkou sektu za odměnu po našem celodenním snažení zbylou část večera nad našimi fotografiemi, které jsme každý v duchu zadání být na nich co nejméně k poznání a představit se při nějaké zajímavé situaci do "místní galerie" dodali. A vyvrcholení celé akce? No jistě, ani zde nechyběl "zlatý hřeb" - lanové překážky. 
Nízké (do necelého metru nad zemí) i ty výškové (v cca 10 metrech nad zemí), při kterých nejen bolely ruce od šplhání
nahoru po "provazovém žebříku", ale některým se i trošku rozklepala kolena při přechodech lávky nebo lana. Ale to jen do té doby, než se podařilo dostat se na konec překážky a vychutnat si s jistící asistencí kvalifikovaného instruktora skok dolů. Slovy vedoucího instruktora : "Nic by tedy už nemělo bránit hlavnímu cíli této akce - "přetavit" získané dovednosti do činností všedního pracovního dne, kde právě úroveň naší týmové spolupráce a komunikace zásadně ovlivňuje dosahované výsledky. A to jak celého týmu tak i jednotlivců". A já dodávám slovy Jana Sladkého Koziny, že "hin sa hukáže!"
1 komentář:
To by byla moje smrt...hi hi, teda až na tu kupu grilovaného masa! týmové práci ZDAR :-).
Okomentovat