Ne a ne zabrat a ráno pomalu na krku

Člověk by čekal, že po "šrumci" v posledních dnech už konečně "padne za vlast", ale ouha, nějak to nejde. Hlava plná informací "všeho druhu" a z podtextu všech je už stále více patrné, že určitého zklidnění je fakt třeba. A to i přesto, že už toho z rekonstrukčních plánů máme dost za sebou, stále je ještě něco z toho, co jsme si zadali ven, k provedení. Občas na člověka padne i nějaký ten splín či nervozitka poplatná snaze "udržet tempo na všech frontách", takže když se to všechno nahromadí v jeden den a přidá se k tomu ještě "pár špeků" kolem, toto všechno vyhnat z hlavy chce svůj čas. Nakonec asi vše je spíš o tom, co přinesou příští dny, neboť to, co jsme si naplánovali na ty předchozí, by mělo být hotové. Úplně prázdný obývací pokoj nyní s novou podlahou připomíná taneční parket, další porce místností je nachystaná pro malíře, zednických drobností k vnitřním parapetům už moc nezbývá a zahrada také nestrádá na údržbu. Snad jen, že už mě nebaví neustále hledat nějaké věci a že by bylo načase, aby už zase některé měly své pevné místo. Mezi ně by mohl patřit i jídelní stůl, neb venku se již ochladilo a pohostinství zahradního nábytku dole u pergoly také není neomezené. A jelikož teď už nic nevymyslím, tak asi to bude ten správný čas znovu začít počítat ovečky. Předtím však ještě pošlu pár růžiček (byť jen na "vypůjčených" obrázcích z letošní katalogové nabídky) s přáním brzkého uzdravení věrné čtenářce těchto řádek a ženě mého srdce nejdražší. S přáním, aby nás doma nenechávala dlouho samotné. Určitě ne proto, že bychom se o sebe nedokázali postarat, ale proto, že nám tu bude těch pár dní bez ní smutno.