Přestože sídlíme v končinách, které by podobná katastrofa, jako v těchto dnech postihla severočeský region a zřejmě dopadne díky postupnému zvyšování hladin řek na středních úsecích i na několik dalších regionů, minula, i my jsme se dobrovolně evakuovali z našeho domečku po dobu příprav, konání a likvidace následků "živlu" nazývaného
"Kejta party". Avšak na rozdíl od povodní a
různých větrných smrští zanechávajících po sobě zkázu, tento "živel" je mírumilovný a velmi přátelský jak k těm, kteří se s ním "utkají" na místě či těm v jeho sousedství. A navíc, po sobě zanechává na místě spoustu dobrot a některá místa ve stavu, ve kterém jsme je rozhodně neopustili. Nevěříte? Věřte, po návratu z Jeseníků jsem se šel zeptat, zda bych neměl s autem nejprve zajet do myčky, než si jej dovolím
strčit do garáže :-) Ale zpět k "evakuaci". Počasí objednat nešlo, sama cesta na Červenohorské Sedlo už naznačovala, že víkend bude klimaticky hodně zlý, takže uskutečnit plánovaný program nebude
jednoduché resp. bude zřejmě nemožné. Závěr cesty v drobném dešti, ten přešel do deště vytrvalého, aby sobotního rána gradoval a změnil se na půl hodiny v déšť přívalový. Na druhou stranu zase na chvíli zmizela mlha :-) A když se k tomu malinko protrhaly mraky a přestalo i pršet, vyrazili jsme na Praděd (11 km po červené hřebenovce). Prvních pár (tedy 2!) kilometrů to docela šlo, ale pak se vrátila mlha a přidal se i postupně sílící déšť. Podle hesla "není špatné počasí,
ale jen špatně oblečený turista"jsme docela v pohodě pokračovali, abychom si konečně užili věcí připravovaných (a nevyužitých :-) pro náš červnový pobyt v Norsku.
Pohoda vydržela do nástupu na dřevěné chodníky v místních slatích, kdy se na nebi lehce zablesko a za chvíli to křáplo tak, že si marně vzpomínám, kdy naposledy jsem slyšel tak dlouhé burácení. Humor skončil a před námi jediné - dojít co nejrychleji aspoň na Švýcárnu.
Nebudu zastírat, že jsme si oddechli, když jsme ji z lesní cesty zahlédli (do té doby to křáplo ještě jednou, ale méně). A od té doby se
"začalo dařit". Mlha skončila, déšť přestal, občas začalo prosvítat i slunce, takže žádná pauza na Švýcárně, ale pokračujeme na Praděd a nahoru na vysílač. Snad se nám v té hřebeny neustále přecházející vrstvě mraků třeba podaří i něco uvidět.
Cestou k vysílači pár takových světlých chvilek bylo, ale od příchodu na samotný vrchol a výjezd výtahem do výšky 73 m na vyhlídku už žádná. A
tak nám muselo stačit, co bylo na oknech napsáno, že by bylo vidět, kdyby za okny nebyla bílá tma. A ta zůstala resp. postupně se rozpouštěla po celou cestu zpět. Švýcárnu jsme už "podruhé minout a neochutnat něco z místní nabídky" nedokázali. A i když v nabídce
nebyla "vařonka", i s tím jsme se poradili. Kalíšek Borůvkového snu a Pradědu také přišel vhod. Vlastně vždyť jsem Praděd "dobyl" 2x - jednou
pěšky, podruhé v kalíšku :-). Druhou část zpáteční cesty jsme dali po cyklotrase, abychom zjistili, jak to tu vypadá v zimě, kdy se tu místo cyklistů prohánějí běžkaři. A musím konstatovat, že to první klesání je asi co ubrzdit. Příchod na ČHS nemohl být jiný,
opět mlha a lehké mrholení. A to byla před námi večeře v rybářské baště U Zeleného Budžese, kde jsme se chtěli podívat i kousek kolem, což za deště
uznáte, že je nic moc. Štěstí nás mělo rádo i tentokrát, takže nejen výborný pstruh po mlynářsku, ale i prima zážitek z místního chovu pstruhů. Takhle "vařit se vodu", když jsme se objevili u břehu, jsem fakt neviděl. Takže už věřím, že ti, co zde projeví zájem si rybu
chytit, nemohou mít problém, neb ryby se o to, nechat se chytit, snad i nakonec poperou:-) Den trošku "zkazily" informace o počasí na jiných
místech, takže jsme doufali, že se doma s počasím také nějak poperou a akce jim dopadne dobře (stalo se). Nedělní ráno se od sobotního lišilo jen tím, že nebyl přívalový déšť. A tak po odhlášení se a zaplacení pobytu na ČHS (mj. informace, že v hotelu
Červenohorské Sedlo je výborná kuchyně, rozhodně nelžou, jen by neškodilo, kdyby v nabídce měli aspoň jedno regionální pivo:-) přišel na řadu
"náhradní program". Místo jeskyní Na Pomezí, návštěvy Zlatých Hor a Javorníku s cestou domů přes Polsko to byla papírna a zámek ve Velkých Losinách a návrat domů přes Červenou Vodu. A že dnes bylo v papírně i na zámku opravdu hodně návštěvníků,
netřeba zdůrazňovat. Jak sdělila místní průvodkyně, tak i včera to bylo podobné. Prostě "lidi se sem choděj schovat" :-) A stálo to tam zato. Potom už jen podívat se po nějaké ňamce k obědu a cesta domů. Tou třešničkou na"víkendovém dortu" bylo Pohostinství Na Kocandě a samozřejmě spousta dobrot zanechaných doma "živlem" zvaným "Kejta party". A nesmím zapomenout, že nad tím vším je ještě vidina zlepšeného počasí na příští týden, který by mohl přinést zase něco dobrého.
Přestože sídlíme v končinách, které by podobná katastrofa, jako v těchto dnech postihla severočeský region a zřejmě dopadne díky postupnému zvyšování hladin řek na středních úsecích i na několik dalších regionů, minula, i my jsme se dobrovolně evakuovali z našeho domečku po dobu příprav, konání a likvidace následků "živlu" nazývaného
"Kejta party". Avšak na rozdíl od povodní a 
různých větrných smrští zanechávajících po sobě zkázu, tento "živel" je mírumilovný a velmi přátelský jak k těm, kteří se s ním "utkají" na místě či těm v jeho sousedství. A navíc, po sobě zanechává na místě spoustu dobrot a některá místa ve stavu, ve kterém jsme je rozhodně neopustili. Nevěříte? Věřte, po návratu z Jeseníků jsem se šel zeptat, zda bych neměl s autem nejprve zajet do myčky, než si jej dovolím 
strčit do garáže :-) Ale zpět k "evakuaci". Počasí objednat nešlo, sama cesta na Červenohorské Sedlo už naznačovala, že víkend bude klimaticky hodně zlý, takže uskutečnit plánovaný program nebude 
jednoduché resp. bude zřejmě nemožné. Závěr cesty v drobném dešti, ten přešel do deště vytrvalého, aby sobotního rána gradoval a změnil se na půl hodiny v déšť přívalový. Na druhou stranu zase na chvíli zmizela mlha :-) A když se k tomu malinko protrhaly mraky a přestalo i pršet, vyrazili jsme na Praděd (11 km po červené hřebenovce). Prvních pár (tedy 2!) kilometrů to docela šlo, ale pak se vrátila mlha a přidal se i postupně sílící déšť. Podle hesla "není špatné počasí, 
ale jen špatně oblečený turista"jsme docela v pohodě pokračovali, abychom si konečně užili věcí připravovaných (a nevyužitých :-) pro náš červnový pobyt v Norsku. 
Pohoda vydržela do nástupu na dřevěné chodníky v místních slatích, kdy se na nebi lehce zablesko a za chvíli to křáplo tak, že si marně vzpomínám, kdy naposledy jsem slyšel tak dlouhé burácení. Humor skončil a před námi jediné - dojít co nejrychleji aspoň na Švýcárnu. 
Nebudu zastírat, že jsme si oddechli, když jsme ji z lesní cesty zahlédli (do té doby to křáplo ještě jednou, ale méně). A od té doby se 
"začalo dařit". Mlha skončila, déšť přestal, občas začalo prosvítat i slunce, takže žádná pauza na Švýcárně, ale pokračujeme na Praděd a nahoru na vysílač. Snad se nám v té hřebeny neustále přecházející vrstvě mraků třeba podaří i něco uvidět. 
Cestou k vysílači pár takových světlých chvilek bylo, ale od příchodu na samotný vrchol a výjezd výtahem do výšky 73 m na vyhlídku už žádná. A 
tak nám muselo stačit, co bylo na oknech napsáno, že by bylo vidět, kdyby za okny nebyla bílá tma. A ta zůstala resp. postupně se rozpouštěla po celou cestu zpět. Švýcárnu jsme už "podruhé minout a neochutnat něco z místní nabídky" nedokázali. A i když v nabídce 
nebyla "vařonka", i s tím jsme se poradili. Kalíšek Borůvkového snu a Pradědu také přišel vhod. Vlastně vždyť jsem Praděd "dobyl" 2x - jednou
pěšky, podruhé v kalíšku :-). Druhou část zpáteční cesty jsme dali po cyklotrase, abychom zjistili, jak to tu vypadá v zimě, kdy se tu místo cyklistů prohánějí běžkaři. A musím konstatovat, že to první klesání je asi co ubrzdit. Příchod na ČHS nemohl být jiný,
opět mlha a lehké mrholení. A to byla před námi večeře v rybářské baště U Zeleného Budžese, kde jsme se chtěli podívat i kousek kolem, což za deště 
uznáte, že je nic moc. Štěstí nás mělo rádo i tentokrát, takže nejen výborný pstruh po mlynářsku, ale i prima zážitek z místního chovu pstruhů. Takhle "vařit se vodu", když jsme se objevili u břehu, jsem fakt neviděl. Takže už věřím, že ti, co zde projeví zájem si rybu 
chytit, nemohou mít problém, neb ryby se o to, nechat se chytit, snad i nakonec poperou:-) Den trošku "zkazily" informace o počasí na jiných 
místech, takže jsme doufali, že se doma s počasím také nějak poperou a akce jim dopadne dobře (stalo se). Nedělní ráno se od sobotního lišilo jen tím, že nebyl přívalový déšť. A tak po odhlášení se a zaplacení pobytu na ČHS (mj. informace, že v hotelu 
Červenohorské Sedlo je výborná kuchyně, rozhodně nelžou, jen by neškodilo, kdyby v nabídce měli aspoň jedno regionální pivo:-) přišel na řadu 
"náhradní program". Místo jeskyní Na Pomezí, návštěvy Zlatých Hor a Javorníku s cestou domů přes Polsko to byla papírna a zámek ve Velkých Losinách a návrat domů přes Červenou Vodu. A že dnes bylo v papírně i na zámku opravdu hodně návštěvníků, 
netřeba zdůrazňovat. Jak sdělila místní průvodkyně, tak i včera to bylo podobné. Prostě "lidi se sem choděj schovat" :-) A stálo to tam zato. Potom už jen podívat se po nějaké ňamce k obědu a cesta domů. Tou třešničkou na"víkendovém dortu" bylo Pohostinství Na Kocandě a samozřejmě spousta dobrot zanechaných doma "živlem" zvaným "Kejta party". A nesmím zapomenout, že nad tím vším je ještě vidina zlepšeného počasí na příští týden, který by mohl přinést zase něco dobrého.
Žádné komentáře:
Okomentovat