Předpověď počasí je jedna věc, skutečnost druhá. A víra, že nás tady a po trase dnešního putování všechno špatné mine, byla velká. Abychom však mohli vůbec začít, bylo třeba se kousek přesunout. A to do Prášil, odkud vycházela naše dnešní trasa. Byť jsme před odjezdem viděli v TV v Panoramě, že na skle kamery v Železné Rudě (tj. vzdušnou
čarou něco kole 30 km odsud) jsou nějaké
kapky, nepřikládali jsme jim nějaký větší význam. Až po vystoupení z cyklobusu v Prášilech jsem poznali, že zde fakt pršelo. A asi i dost. Nás už však po cestě, zprvu částí bývalé tankové střelnice Gruberg (patřičně značeno po obou stranách cesty) provázelo jen sluníčko, byť se obloha s ubíhajícím časem se někde částečně zatahovala, aby se v pozdním odpoledni vrátila do skoro jasna. Cestou na Poledník jsme nemohli vynechat Prášilské jezero - paráda
a pak už byla před námi jen stále stoupající ( a někde i docela dost) cesta na Poledník. Že to bylo po cyklostezce, netřeba zdůrazňovat, takže koukat hodně před sebe. A ani to někdy nestačilo, neb někteří cyklisté
si snad libují v tom, že se vás minou jen o pár centimetrů. Na Poledníku výstup na vrchol věže dříve sloužící vojenským účelům a shlédnutí všech tří výstav - to vše stálo opravdu za ten výstup nahoru. Už ale také chápu, proč jednoho mého kolegu na vrcholu jeho manželka "ohrožovala" lahví s vodou (byť v jejich případě se jednalo o cyklistický výšlap). Poté, co jsme zamítli se posílit místní česnečkou a odolali i grilované klobáse jsme své nožky nasadili na sezonní trasu a po červené a poté po modré
se přemístili na Tříjezerní slať, která na nás udělala (pochopitelně) větší dojem než včerejší návštěva Jezerní slati nad Kvildou. Pak již "padák" po nově zbudované cyklostezce
k Rybárně, cesta údolím do Modravy a aby i tento den bylo dodrženo pravidlo "jíst 5x denně", tak po bohaté snídani, první Tatrance, druhé Tatrance a počítajíc i s "lehčí" večeří, nezbývalo než se před odjezdem busu z Modravy zastavit ještě na cappuccino a domácí lívance s borůvkami (ty pomalu vydaly
za normální oběd). Po návratu na Kvildu a "stvoření nového člověka" za pomocí sprchy atd. jsme koncept "lehké večeře" udrželi jen přes lákadlo venkovního grilování pod okny pokoje. Když jsme přišli dolů, bylo nejen po lehké večeři, ale na stole se objevila po dnešních 22,5 km na nohou i zasloužená lahvinka Rulandského modrého v provedení barrique. A jak praví známý slogan, "to mají naši mazlíčci rádi" :-) Teď nezbývá, než si rozmyslet, kam zítra. Nebude to jednoduché, neb na dopoledne se většina "věštíren počasí" shoduje na "nic moc". Ale při našem štěstí to tak dopadnout přece nemusí :-)
Předpověď počasí je jedna věc, skutečnost druhá. A víra, že nás tady a po trase dnešního putování všechno špatné mine, byla velká. Abychom však mohli vůbec začít, bylo třeba se kousek přesunout. A to do Prášil, odkud vycházela naše dnešní trasa. Byť jsme před odjezdem viděli v TV v Panoramě, že na skle kamery v Železné Rudě (tj. vzdušnou 
čarou něco kole 30 km odsud) jsou nějaké 
kapky, nepřikládali jsme jim nějaký větší význam. Až po vystoupení z cyklobusu v Prášilech jsem poznali, že zde fakt pršelo. A asi i dost. Nás už však po cestě, zprvu částí bývalé tankové střelnice Gruberg (patřičně značeno po obou stranách cesty) provázelo jen sluníčko, byť se obloha s ubíhajícím časem se někde částečně zatahovala, aby se v pozdním odpoledni vrátila do skoro jasna. Cestou na Poledník jsme nemohli vynechat Prášilské jezero - paráda 
a pak už byla před námi jen stále stoupající ( a někde i docela dost) cesta na Poledník. Že to bylo po cyklostezce, netřeba zdůrazňovat, takže koukat hodně před sebe. A ani to někdy nestačilo, neb někteří cyklisté 
si snad libují v tom, že se vás minou jen o pár centimetrů. Na Poledníku výstup na vrchol věže dříve sloužící vojenským účelům a shlédnutí všech tří výstav - to vše stálo opravdu za ten výstup nahoru. Už ale také chápu, proč jednoho mého kolegu na vrcholu jeho manželka "ohrožovala" lahví s vodou (byť v jejich případě se jednalo o cyklistický výšlap). Poté, co jsme zamítli se posílit místní česnečkou a odolali i grilované klobáse jsme své nožky nasadili na sezonní trasu a po červené a poté po modré 
se přemístili na Tříjezerní slať, která na nás udělala (pochopitelně) větší dojem než včerejší návštěva Jezerní slati nad Kvildou. Pak již "padák" po nově zbudované cyklostezce
k Rybárně, cesta údolím do Modravy a aby i tento den bylo dodrženo pravidlo "jíst 5x denně", tak po bohaté snídani, první Tatrance, druhé Tatrance a počítajíc i s "lehčí" večeří, nezbývalo než se před odjezdem busu z Modravy zastavit ještě na cappuccino a domácí lívance s borůvkami (ty pomalu vydaly
za normální oběd). Po návratu na Kvildu a "stvoření nového člověka" za pomocí sprchy atd. jsme koncept "lehké večeře" udrželi jen přes lákadlo venkovního grilování pod okny pokoje. Když jsme přišli dolů, bylo nejen po lehké večeři, ale na stole se objevila po dnešních 22,5 km na nohou i zasloužená lahvinka Rulandského modrého v provedení barrique. A jak praví známý slogan, "to mají naši mazlíčci rádi" :-) Teď nezbývá, než si rozmyslet, kam zítra. Nebude to jednoduché, neb na dopoledne se většina "věštíren počasí" shoduje na "nic moc". Ale při našem štěstí to tak dopadnout přece nemusí :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat