Byť tomu bylo ale až od poledních hodin, to už jsme měli za sebou prohlídku několika dalších míst v historickém centru města, velkého městského parku s kulturním stánkem v podobě haly s půlkulatou střechou a řadou vyhlídek na řeku Douro i na jižní část města. Před polednem jsme si ještě stihli prohlédnout židovskou část města, z jehož vyhlídky jsme si opět prohlédli město ze tří směrů, abychom pak křivolakými uličkami sestoupili na nábřeží, prošli se na něm vybudovanými tunely a své páteční dopolední (vlastně "přespolední") putování uzavřeli na náměstí nad nádražím na stanici busu č. 500, který nás měl dovézt k Atlantiku, tedy poslednímu, tentokrát neplánovanému místu našeho poznávání Porta a okolí. Tentokrát autobus přijel, byť jsem si na něj zase "chvilku" počkali. Mimochodem ten ranní od hotelu, na který jsme šli hned po snídani, aby nás dopravil do města, nedorazil. Takže se odjet povedlo opět po dalších 20 minutách čekání. Na dotaz u řidiče, proč předchozí autobus nepřijel, následovalo jen pokrčení rameny. Zřejmě si ještě pomyslel, co bychom ještě chtěli, když autobus přijel. Jinak to, že jeden podle jízdního řádu vypadne, tu není prý nic neobvyklého. Ale zpět k č. 500, z jehož horní paluby jsme při jízdě po pobřežní silnici prohlédli, co nás čeká při pěší cestě zpět. Že zatím nepadla zmínka o poledním doplnění energie? Většinová dohoda byla, že se najíme až dorazíme do asi 10 km vzdáleného městečka Macosinhos. Tam už bude na každém, jakou strategii zvolí, zda a kde se nají, zda zpět to bude pěšky, částečně pěšky nebo busem. My jsme zvolili rozloučení se zbytkem výpravy hned po výstupu z autobusu, v přilehlé uličce jsme stihli před třetí hodinou odpolední, kdy se tam většinou restaurace zavírají, aby otevřeli v sedm večer (samozřejmě mimo hlavní turistická centra a fast foody), si objednat něco z rybích specialit a poté už s jednou pauzou uprostřed na kávu následovala asi 12 km procházka po pobřežní kolonádě kolem na místní podmínky dnes poměrně klidného Atlantiku a poté po nábřeží řeky Douro za téměř nepřetržitého pozorování tramvajové trati a lovení obrázků zde provozovaných tramvají většinou pro turisty toužící si z tramvaje prohlédnout část pobřeží. Tentokrát jsme až pod železný most nedorazili, z trasy jsme odbočili o kilometr dříve a po prudkých schodech a pár úzkými uličkami jsme kolem nemocnice opět dorazili na náměstí Carlose Alberta, odkud už bylo jen pár kroků do Casa Guedes za ochutnávkou další místní speciality, plněné housky trhaným masem z černého prasátka doplněné pohárkem portského. Menší únava hlavně z dnešních kilometrů už byla znát, přesto jsme se ještě stihli cournout okolními uličkami za účelem prohlídky místních suvenýrů, ale nakonec jsme si řekli, že to hlavní nakoupíme zítra dopoledne, kdy se ještě před odletem chceme podívat do města a teprve pak se odhlásit z hotelu a odjet na letiště. A že se povedlo stihnout poslední autobus, který navíc přijel podle jízdního řádu, to už spolu s odpoledním pěkným počasím byl takový bonus k tomu všemu dnes zažitému.
Žádné komentáře:
Okomentovat