Sestry Vrbovy v honbě za body

a já abych to "odtáhla". Po důkladné technické péči, během níž byly odstraněny mé v poslední době objevující se neduhy občas přivádějící mou majitelku do stavu zoufalství až mírné nepříčetnosti, jsem v dobré kondici připravena na absolvování 13. ročníku Královehradecké veteran rallye, jejímž pořadatelem je tradičně Veteran car club Hradec Králové. Pohodová výletní jízda na body v okolí Hradce Králové,kde mě spolu s mou posádkou bude možno spatřit, čítající cca 70 km, odstartuje v sobotu dne 5. září 2009 v 10.30 hod. od Regiocentra (bývalý pivovar v HK). A to po hodinovém předvádění se pro příchozí návštěvníky. A to nejen nás vozidel ale i našich posádek, neb dobové oblečení vítáno a také bude i hodnoceno. A tak nezbývá, než si přát pěkné počasí, aby tato jízda, tentokrát s novou navigátorkou (abychom nejen nezabloudili, ale splnili co nejvíce úkolů na trati) a tradičně za mého výrazného přispění, byla nevšedním zážitkem pro posádku i diváky na trati. Všichni jste zváni - já žlutá "Ajrovka cililink" se už nemohu dočkat.

Potomstvo se má čile k světu

Jak to tak bývá, člověk míní, život mění. Když jsme před několika lety přemýšleli, čím vylepšit naši květinovou zahradu u domu, padla volba na vodní rostliny. A než je pěstovat v nějakých nádobách zakopaných do země, zvolili jsme raději menší zahradní jezírko v takovém profilu, aby v něm byly podmínky jak pro rostliny pěstované u samé hladiny až po ty, které mají rády větší hloubku.A když se v jezírku na jaře na hladině objevily listy leknínů a poté i květy a v horní části se zazelenaly kosatce, už jsme věděli, že to byla dobrá volba. Že byla voda trochu zelená, že v jezírku rostly i řasy? To přeci ke květinovému jezírku patří. A když se na přechodný pobyt dostavil a výrazným kvákáním na sebe začal upozorňovat zelený žabák, idylka byla na světě, byť k úplné pohodě to večer občas chtělo špunty do uší. A pak se to stalo. Po podzimním výlovu rybníka před třemi lety se objevilo šest tmavých karasů - žadatelů o azyl. A tak k péči o jezírko přibyly "zimní povinnosti", aby noví obyvatelé v pohodě na dně jezírka přežili. A jelikož se to povedlo, určení jezírka dostalo další rozměr, kdy s rostlinami společně přebývají a radost dělají naše "pirani". Proč právě "pirani"? Máte vidět, jak se vaří voda, když se jim občas na hladinu pro zpestření pravidelné stravy (strouhanková koule) hodí hrst granulí! A tak uběhly tři roky, ve kterých nás sice opustil jeden z karasů (zřejmě díky místnímu mlsnému kocourovi občas máchajícím si tlapku v jezírku a hledajícím něco "pod zub"), ale přibyli jim tři oranžoví kamarádi. A hlavně - lekníny se předváděly svými květy a od hladiny vyrůstala spousta vodní zeleně. Tedy rostliny měly navrch. Letos se to však změnilo. Sice vodní zeleň stále roste, ale lekníny tentokrát nic moc. Asi si šetří sílu na příští rok. A tak reputaci vzali do svých ploutví ti služebně starší obyvatelé jezírka. Kdo z těch tmavých karasů je otcem a kdo matkou, to se asi zjistit nepodaří, ale už nějaký ten týden brázdí vody jezírka jejich potěr. A tak krmíme a krmíme, aby ještě na sebe něco nabral a úspěšně nám přežil zimu.

Nezastavujeme, máme zpoždění

Není nic trefnějšího, co by věrně zobrazovalo uplynulé dny po návratu z té "chladnější" části dovolené, než známá scéna z filmu Slunce, seno, jahody. Když už člověk po návratu z dovolené do toho vlaku naskočil (záměrně neříkám, že nastoupil), tak by taky mohl očekávat, že vlak zase někde aspoň na chvilku zastaví, aby se mohlo (byť ve chvatu) třeba přestoupit do jiného za řešením něčeho dalšího. Docela naivní, že? A tak se snad není čemu divit, když řeknu, že jsem se už dlouho netěšil na páteční odpoledne i nadcházející víkend, jako tomu je v těchto dnech. Ne, že by nás čekalo něco výjimečného apod.. To jen z prostého očekávání, že snad bude možno se nejen na chvíli zastavit, ale ještě si trošku užít v mluvě školáků konce prázdninového léta. Sice ani na září prognóza počasí nevypadá zatím špatně (byť nějaké to zhoršení v jeho prvních dnech avizují), ale to je všechno moc a moc daleko. A jak víme, úspěšnost letošní předpovědi, zejména co se "místních tornád" a s tím spojených přívalových dešťů v posledních týdnech týkalo, není nijak velká. A navíc, úplně stačí se podívat i na poměrně odlišné modely počasí. Proč najednou ta touha po zastavení? Asi to bude tím, že jsme si na dovolené od všeho opravdu odpočinuli a pořád něco z toho ještě zůstalo v nás. A když ještě dodám, odjezd i příjezd z práce už je zase za šera (později to nahradí slovo TMA), tak netřeba dalších důvodů. S konstatováním, že "time management" v uplynulých týdnech dostal na frak a že metoda "selský rozum" při argumentaci v řadě případů nepřesvědčila :-( přemýšlím, co se podaří (mj. i z domácích restů) nejen dostat do programu tohoto víkendu, ale i vůbec stihnout (už zase spěchám), aby očekávání od něj se co nejvíce naplnila a ještě stále zůstaly v paměti nějaké ty dovolenkové. Tedy že ten návrat z toho "dovolenkového lenošení" nakonec nebude připomínat běh za koncovými světly na posledním vagóně právě odjíždějícího vlaku. Ale o klidném usazení se před odjezdem taky mluvit nebudeme. Vždyť vypnout by se v dnešní uspěchané době občas mělo. A to občas ve významu stále více:-), neb čas běží, rychlost se zvětšuje a uspěchanost kulminuje. Pozn. Zaujalo mě foto z dílny pana Bohumila Nováka, tak jsem si dovolil jej k těmto řádkům připojit.

Andělské trumpety, aneb ...

Durman - Brugmansia. Rostliny, které nás po celé léto těšily svými velkými květy. A jelikož i ta plnokvětá se konečně projevila, posílám těm, co je u nás během prázdnin obdivovali, ukázku i tohoto bohatého květenství. Neb všechno pomalu končí, takže další návštěvy už asi budou mít smůlu. Jinak celá rostlina je jedovatá a její halucinogenní účinky jsou známé už z dávné historie. Mj. zvyšuje touhu po pohybu a podporuje sklon k nemotivovanému smíchu. Na rozdíl od jiných halucinogenních látek ukazujících pozměněnou realitu, durmanové halucinace prý vytváří neexistující vjemy a zajímavá je značná tendence k agresi. Pozn. člověk ale nemusí vyzkoušet všechno, tak nezbývá, než tomu věřit, zejména když pro neexistující vjemy a tendenci k agresi někdy ani nepotřebuje něco konzumovat :-)

Zrušme střelnice, máme přece lesy ...

Jelikož nápad o nošení reflexních vest do lesa nenazvedl jen mě, zde odkaz na dílko z dnešní osmé hodiny na "konkurenčním blogu": http://pastalka.blog.idnes.cz/c/98105/Zrusme-strelnice-mame-prece-lesy.html

Do lesa jen v reflexní vestě ?!

Na houby nebo jen na procházku ?! Když se dnes ve večerním zpravodajství objevila reportáž o myslivcích a blížících se honech, kdy myslivci doporučovali návštěvníkům lesa, a to zejména houbařům, aby se oděli do oranžových reflexních vest, pokud už do lesa musí vůbec chodit, nevěřil jsem svým uším. Důvod? Prý vyšší bezpečnost návštěvníků lesa. Jaký? Střílející myslivci. Osobně jsem se dosud domníval, že pro střelbu v lese existují velmi přísná pravidla a pokud si myslivec není jistý, tak jej nic neopravňuje, aby např. za šera vystřelil po něčem, co si myslí, že může být zvíře, a ne střílet po všem, co se v lese pohne, což není výsadou ani zásahových jednotek v dresech týmu "Pomáhat a chránit". Argument, že na honech to již pro sebe zavádějí, je dobrý, ale vztahuje se právě na akci, kde je na malém prostoru přítomna spousta střelců, tedy jen na ně. Nikde nepadlo, že samotný myslivec by při pochůzce v lese měl mít reflexní vestu také. Nejen proto, aby jej omylem v šeru nepostřelil jiný myslivec, ale třeba také, aby jen neporazil spěchající houbař se svým úlovkem :-) A tak na televizní obrazovce opět dostala prostor hlavně arogance zástupce skupiny (doufám, že ale jen v zastoupení několika názorově pomatených jedinců), která se pod záminkou neopodstatněného prospěchu snaží dále omezovat milovníky přírody. Té přírody, jejíž zdraví jim bylo svěřeno do péče, byť vlastní vlastnictví a řada povinností s tím spojených je v rukou někoho jiného či od někoho jiného vyžadována. Tak to, prosím, dále neomezujme. Tato výzva platí i naše poslance, neb ti jsou v oblasti myslivosti schopni jako v jedné z mála věcí se shodnout "napříč politickým spektrem" a odhlasovat každou blbost.

Ar kiplokiem

Dnes bylo třeba kečupu na oblíbené domácí langoše, a tak se sáhlo do lednice. Kečup byl "na svém místě" a na první pohled nevypadal nijak zvláštně. Zejména když se jednalo o značku, kterou kupujeme a také tím, že byl již načatý. Před vlastním použitím nás zaujal nápis v zeleném poli. Ten jazyk neznáme. Když jsme se ale na zadní straně dočetli, že se jedná o výrobek pro Litvu, tak tedy litevština. Pak že všechny výrobky musí být opatřeny českým popisem. A co nápis znamená? Po delším pátrání na Googlu (nalezli jsme recept s názvem Avokado salati ar kiplokiem) jsme zjistili, že máme v lednici kečup s česnekem. Teprve potom jsme jej "koštli", abychom zjistili, že kdybychom místo pátrání jej rovnou ochutnali, tak jsme si mohli "ušetřit práci". Je chuti sladké a kolem česneku maximálně prošel v vzdálenosti půl metru :-) Přesto "Labu apetiti", což asi netřeba překládat.

Všechno lítá, i co peří nemá ...

Nějak tak to vypadalo několik desítek sekund kolem půl jedenácté v noci. Venku se párkrát zahřmělo, krátce se rozsvítila obloha a přišel takový náraz větru, že to, co nebylo opravdu patřičně pevně uchycené, se vydalo na cestu - a to buď směrem k nejbližší zemi (truhlíky s muškáty z oken, část úrody broskví, švestek i jablek, bonsaje ze zahradní zídky apod.) nebo ve směru větru, kam až to půjde (zahradní nářadí a volně stojící nábytek). Ale ani to, co uchycené bylo, si nebylo moc jisté, takže bylo možné spatřit mladší stromky v ohybu, jehož další pokračování by vedlo už ke zlomení, pod náporem větru uzavírající se poměrně těžká křídla vjezdových vrat, a když se k tomu přidal téměř hodinový výpadek dodávky elektřiny, tak nejen pondělní podvečer, ale i téhož dne večer byl plný "překvapení". S tím večerním se budeme chtít "vyrovnat" dnes odpoledne, byť stopy na zahradě i na většině květinové výzdoby už zůstanou do konce sezóny.

Závada není na našem spotřebiči

V návodu k obsluze naší mrazničky se lze dočíst, že pokud dojde k výpadku elektrického proudu nebo k celkovému selhání jeho dodávky, doporučuje se neotvírat dvířka mrazničky, čímž lze zajistit uchování zde uložených potravin ještě na dobu cca 9-14 hodin. Asi to bude pravda, možná to bude i o nějakou tu hoďku více, ale o moc víc už ne. Podle čeho tak soudím? Po otevření mrazničky a zjištění, že není "pod proudem", jsme si dovodili, že tomu tak je již téměř 30 hodin. A obsah, jehož tekutá část se stačila rychle přemístit na zem, už rozhodně "mrazem nezvonil". Stačilo opravdu jen málo - zapomenout po skončení práce vedle lednice zastrčit přívodní šňůru zpět do zásuvky - a hned bylo o program na pondělní podvečer postaráno :-)

U pramenů Steyeru

Po usilovném sledování předpovědi počasí na Internetu (mj. vzájemně se různících a s časem hodně se měnících) jsme se rozhodli a vyrazili. Cílem bylo údolí „Stodertal“ v hornorakouské oblasti Pyhrn-Priel. Očekávání sluncem zalitého údolí i rozlehlých luk, zalesněných strání a ostrých horských vrcholů, jak lákají materiály regionální cestovní agentury, jsme přizpůsobili očekávanému počasí a po poměrně pohodové cestě autem jsme se již v časných odpoledních hodinách seznámili s realitou. Kdyby tak, jak bylo při příjezdu, zůstalo po celý náš pobyt, mohli jsme tvrdit, že počasí bylo dobré. To jsme si na konci pobytu nakonec řekli také, ale byl to průměr z překrásných chvil střídaných občasným deštěm a různou úrovní oblačností, která však zůstala po celý pobyt a mraky většinu zakrývaly vše nad 2400 m n.m. I tak se v tomto počasí dostalo na vše, co nám lokalita Hinterstoder a okolí mohla nabídnout. Od návštěvy místního Alpinea (zde mj. s expozicí lyží - viz foto s ukázkou trendu pro letošní lyžařskou sezónu) během hodinového deště, odpolední a večerní procházky po značených trasách kolem říčky Steyer a po místní promenádě, přes dopolední putování po schodech a lávkách soutěsky Dr.Vogelgesang-Klamm u nedalekého města Spital am Pyhrn až po delší tůru na hranici dvou tisíc výškových metrů nabízející parádní pohledy na přírodní krásy větší části oblasti Pyhrn-Priel. Vše za perfektního značení, takže na nějaké bloudění letos nedošlo. Obvykle se nám "daří" vybrat si nějaký termín, kdy v daném místě je nějaká větší akce, čemuž ale letos tak nebylo. Ale to jen díky tomu, že jsme tam byli úterý-pátek. Hned v sobotu však bylo plánováno velké požehnání pod otevřeným nebem novému vrcholovému kříži určenému pro nejvyšší horu oblasti - Gr. Priel (2515 m), kdy ten původní z r. 1870 vichřice na konci července loňského roku doslova rozlámala (mj. všechny jeho části místní snesli do údolí, znovu sesadili a umístili jako památník hned vedle kostela). Pozn. samozřejmě jsem si na oba sáhl, abych se pro to nemusel někdy v budoucnu za tím novým drápat na samý vrchol:-). Určité zklamání bylo jen z malého počtu horských usedlostí, navíc zrovna ne moc zvoucích k ochutnávce místních specialit, což jsme si ale vynahradili dole v údolí, byť ani tam v letní sezóně toho není moc v provozu. Tento dojem byl ale trošku pod vlivem "zmlsání se" z loňského pobytu pod Dachsteinem, kde je přece jen větší letní provoz než zde. Předpověď počasí jsme nepřestali sledovat ani tam, a když se přechod další fronty o půldne zrychlil a začalo pršet již večer před dnem odjezdu a ráno tomu nebylo jinak, sbalili jsme, "za dohledu" psa pana majitele a kočky paní majitelky vyrovnali účty, probrali s majitelem hotelu počasí i celý pobyt (mj.jsme se i zde dozvěděli známou pravdu, že větru a dešti neporučíš) a rovnou vyrazili domů, abychom zážitky z těchto dnů doplnili ještě návštěvou zámku Červená Lhota nad Jindřichovým Hradcem. Takže Auf Wiedersehen, zase někdy příště!

Zase je tu pondělí, ...

Většina ví, o čem mluvím. Je neděle večer a všichni už myslíme na to, jak zase ráno budeme muset vstávat do práce a kolik že je to před námi dní, než zase bude možno "přehodit výhybku". Tato představa mnohé přímo děsí. A tak pondělní vstávání je většinou to nejhorší z celého týdne. Psychologové považují toto za zcela běžný jev a mají pro něj i zvláštní označení, jedná se o tzv. “pondělní syndrom”. Tento syndrom nezpůsobuje jen špatnou náladu, ale také nepozornost a vyčerpanost a je i hlavní příčinou zvýšeného počtu dopravních nehod. Jeho důsledky jsou o to horší, vrací-li se člověk do práce po dlouhodobější dovolené. Přesně tak tomu bylo minulé pondělí, kdy po téměř dvou týdnech odpočinku pod řeckou oblohou jsem se opět zařadil do pracovního procesu :-) Jen vidina toho, že to bude jen na ten týden a že potom ještě pár dní připadne na druhou část dovolené, mě podržela, a tak zítřejší vstávání bude jiné. S vidinou sedmi volných dnů, ve kterých je třeba "doladit" letošní letní "Il dolce far niente", jak si Italové pojmenovali "sladké nicnedělání".
Plány jsou veliké a směřují pro změnu většinou do vyšších nadmořských výšek jak v tuzemsku tak i kousek za hranice. Nezbývá tedy než si přát, aby počasí nám aspoň trošku přálo. A byť jsme připraveni na jeho značnou proměnlivost, nemusely by se úplně naplnit předpovědi na ty dny, kde předpověď nevěští zrovna nic moc dobrého.

Laťka se zvyšuje

Jako tomu už bývá v posledních letech tradicí, v polovině července předáváme do konce měsíce náš dům s přilehlou zahradou k dispozici mladším s tím, že na ně do našeho návratu současně přechází povinnost řádného hospodáře. A stejně tak, jako se jim rok od roku stále lépe daří využít dispozičního práva, tak stejně dobře (nebo dokonce ještě lépe) zvládají i tu druhou stránku věci. A tak jsme opět mohli "vplout" do každodenních starostí bez většího stresu, který občas návraty z dovolené provází. Navíc s vědomím, že nám ještě "ukousli z krajíce letošních plánovaných prací" a ještě nám k tomu (o tom) poslali na svém blogu dovolenou pozdrav, jak se jim tady dařilo. Na oplátku zase my jim přidáváme na tomto místě naše poděkování, za nemalý podíl na naší krásné dovolené a jejím "doznění", byť ještě pár dní budeme nejen pod dojmy z ní ... Byť se o rychlé dostání se do místního normálu, ze kterého jsme se právě na uplynulé dovolené úspěšně vymanili, se vytrvale snaží mj. i veškerá média, pod jejichž "informační palbu" jsme se dostali už od nástupu do letadla směr Praha, kde v novinách nebylo nic jiného než o našich dvou expremiérech a jejich "nohsledech" a pokračuje to na Internetu, v TV i rádiu. Kdy už ty ataky na ty nejnižší pudy, v Česku zejména zdůrazňovanou závist a nepřejícnost, skončí a místo toho se byť na odlišné názorové platformě budou všichni (nebo aspoň většina) věnovat tomu, aby to šlo aspoň trošku dopředu? I v tom byla dovolená v Řecku zajímavá - vidět, jak se tam dělá byznys a jak se o sebe lidé starají vědomi si možností a také majíce jasnou odpovědnost.

Αντíο Ζάκυνθος, tedy sbohem ...

Avizované ohlédnutí se po letošní opravdu horké dovolené je vlastně jakousi třešničkou nad předcházejícími krátkými zprávami z místa našeho pobytu doplněnými fotografiemi. Což tedy znamená, že ani nyní se od tohoto stylu neodchýlíme, neboť pár obrázků někdy řekne více než pár stovek slov v textu, které by stejně nestačily k vyjádření našich zážitků, pocitů a dojmů. Přesto jich pár použiji k doplnění několika obrázků ze samého závěru dovolené. Motto "čas není pánem místních obyvatel" nás provázelo po celou dobu pobytu v místech, kde většina konání je uzpůsobena přítomnosti a životním potřebám necelé tisícovky želv Caretta caretta. Ale jelikož už v Řecku nejsme žádní nováčci, tak jsme se ihned přizpůsobili. Jen jednou "nás ale dostali" - a to při odletu na letišti. Při odbavení, které probíhalo "trošku ilegálně", neb přepážka nebyla nijak označena, jen z ústní informace od delegátky jsme dostali informaci, že se tam odbavuje Praha. Když jsme dostali palubní lístky a když jsme si je přečetli, tak jsme zjistili, že odlet místo 12:10 hod. je zde uveden na 16:10 a že náš let není ani uveden na tabuli. Při tom, co se děje na letištích, člověka nenapadlo, že to zase bude "maňána". Na dotaz, jak to tedy je, následovala odpověď :"Toho si nevšímejte, oni tu v tom mají ještě nepořádek, neb je to tu nové". Pozn. Nové = otevřeno před dvěma roky. Na dotaz, jak se dozvíme o odletu, jsme byli ubezpečeni, že nás vyzvou rozhlasem. Ale to už sedala linka z Prahy, a jelikož většinou letadlo nikde nečeká déle než hodinu, aby odletělo zpět, bylo nám jasné, že opět nebude problém. A nebyl - letadlo odletělo v čase, který jsme měli z doslechu, informace v počítačích a na tabuli byly chybné. Konečně jako u všeho zde, byť je to pro nás občas "hůře chápané", přestože to neodmyslitelně patří k té jejich srdečnosti, ochotě, vstřícnosti i přátelskosti. A že se toho dá také využít, jsme poznali v naší oblíbené taverně, kde jsme si v posledních dnech většinou objednávali to, co vůbec neměli uvedeno na lístku. Ale nikdy a nikde není všechno jen černé nebo bílé, takže si neodpustím jednu malou poznámku na samý závěr hodnocení opravdu báječné dovolené. A to na adresu rekreantů z jednoho blíže nejmenovaného ostrovního království pyšnícího se předepsanou etiketou pro ty až pro nás někdy nesmyslné situace, šlechtickými tituly a předepsanými formami nejrůznější komunikace. Škoda jen, že aspoň minimum z toho obyčejného slušného chování, tj. aspoň obyčejnou ohleduplnost, si s sebou velká část z nich nebere na svou zahraniční dovolenou. Nebo že by to byly snad ještě pozůstatky jejich koloniální nadvlády v různých místech světa?