Duben odchází s větrem v zádech

Aby to bylo z extrému do extrému, tak po minulém zcela odpočinkovém víkendu tento byl zase zcela pracovní. Byť jen „na našem“ nebo na „obecním“.  Ano, nejen zahrada se opět ozvala, že něco už nestrpí odkladu nebo že už by na to mohl být  čas. Hlavně, že netřeba s řadou věcí plánovaných na letošek otálet. Abych nezapomněl, sobota se potkala i s časem pro tradiční jarní brigádu na obecním.  Ta zabrala ale jen něco málo přes půl dne, navíc byla jako obvykle all inclusive, takže žádná starost a posilněni jsme mohli jít pokračovat na svém :-) , což pak vyplnilo až do nedělního večera v podstatě celý víkend.   V rámci toho jsme také zjistili, že je také nejvyšší čas na to, aby se konečně dostal ke slovu zahradní krb a také, díky příznivému počasí venku (i když ten zesilující vítr už byl včera protivný a v příštích dnech to nebude jinak) třeba trošku potrénovat na letní dovolenou. A tak víkendové cappuccino nahradilo tentokrát osvěžující  frappé. To nedělní bylo potřeba, neb před jeho podáváním se, jak doufám, podařilo nalézt to nejjednodušší řešení jednoho letitého majetkového problému, který nás teoreticky mohl v případě, že by druhá strana nepřipustila jiné řešení, na podzim neplánovaně jeho odstraněním více zaměstnat. P.S. A čím ještě byl ten poslední dubnový víkend „osmičkového roku“ zajímavý? Asi tím, že radost člověku působily všední věci, maličkosti, prostě to, nad čím se donedávna ani nepozastavoval. Od kvítků rozkvetlých jabloní, přes o dalších pár cm vzrostlý česnek a pár kvítků vistárie po nedělní obyčejné bramborové placky. Na druhou stranu rozhodně nepotěšilo objevení prvních exemplářů „amerického brouka“ na právě  vzešlých bramborách ani to množství žlutého pylu, který je v podstatě na všem. Ten budeme muset vydržet, dokuď to žluté moře za plotem neodkvete. Takže to máme tak, abychom s zítra rozloučili s dubnem a v úterý přivítali již pátý měsíc tohoto roku, květen. Něco mi říká, jestli už konečně nedám do pořádku a neuklidím běžky po letošní zimě, tak pokud ten čas tak poletí, jak letos od počátku roku, tak uklízet je už vlastně nemá cenu, neb za chvíli už zase přijdou ke slovu :-) Samozřejmě bude-li nějaká zima :-)

 

"Mazec" na D11 před Prahou

Sice rekonstrukce posledních osmi kilometrů dálnice D11 už nějaký den trvá, mimochodem proti předchozím zkušenostem s podobnou činností na jiných úsecích D11 tato pokračuje v nebývalém tempu, ale tu zatím největší kolonu před Prahou se podařilo "překonat" asi až dnes. Já jsem ale "měl kliku", že jsem zůstal "viset" jen necelý kilometr před hromadnou nehodou, takže po uvolnění odstavného pruhu pro průjezd jsem se z toho dostal jen s půlhodinovým zpožděním. Zato kolegu, který vyrazil o půl hodiny později, to stálo zpoždění 90 minut, takže dnešní ranní poradu absolvoval jen po telefonu. P.S. Začátek kolony byl někde kolem 15 km před Prahou.

Nakročeno do "osmé pětiletky"

Asi tak by se dala stručně popsat doba, kdy se dnes potkaly obě ručičky na hodinách, aby obě mířily nahoru.  A abychom si ten společný zájem ještě "potvrdili", k tomu bylo pozdní odpoledne. Na to, že bylo pondělí a navíc po včerejších lukulských hodech, přišlo netradičně na řadu cappuccino s čokoládovým dortíkem, neb jsme malou oslavu nechtěli nechávat až na příští víkend. P.S. Určitě se ale k tomu "lněnému" výročí v letošním roce ještě párkrát při nějaké příležitosti určitě vrátíme.

Víkend plný zážitků je u konce

Cesta do Prahy byla v pohodě, což bylo možno říci asi jenom právě proto, že to byla neděle dopoledne. To samé platilo i pro rychlé zaparkování auta v centru města, abychom dnešní dopoledne ještě využili k menší procházce centrem města. Místy, která jsme při poslední návštěvě vynechali. A také resp. právě proto, abychom ještě vydali nějakou energii před obědem v restauraci Brasileiro ve Slovanském domě. Patřičně vybaveni radami těch, co už tam byli resp. těch, co tam chodí častěji, jsme jen lehce okusili dobroty z místní studené kuchyně a "neobtěžovali se přílohami", abychom se pak už jen soustředili na ochutnávku různých druhů mas v úpravě na grilu. Samozřejmě že ochutnat vše se tam podaří jen největším jedlíkům. Ale i my jsme tam toho docela "stihli", což bylo i patrné při cestě domů, že člověk by si místo řízení auta raději "dal dvacet" :-) Každopádně parádní zážitek, který uzavřel zážitky tohoto víkendu, byť ještě nebyl jeho konec. Ale jízdu po D11 už mezi zážitky neřadím, takže doma to bylo už jen o lehkém odpočinku, obhlídce zahrady a chystání se na příští týden, který by měl být také bohatý na zážitky, ale asi takové, jako byly ty o víkendu, takových moc nebude. Otázka je, zda bude vůbec nějaký :-).

Čas rozloučení se zámkem a jeho okolím

Odjíždíme a vlastně jsme se ani nestačili zmínit o místě, kde jsme měli „zázemí“ po právě končící víkend. Takže náprava bude sjednána. A jak jinak, než přímo ze zámeckých zdrojů, kterými informují návštěvníky jak o lokalitě, tak i o jejich majitelích. My si mezitím dobalíme a pomalu se vydáme na cestu domů se zastávkou v Praze, abychom se chvilku „cournuli“ centrem města předtím, než zasedneme ke stolu v restauraci Brasileiro a okusíme místní speciality, které jsou vyhlášené jak svým počtem tak i množstvím, neb tam je to o tom, že prý „sněz,  co zmůžeš“.

Sequoia, aneb nejen chuťové pohárky si tu přišly na své

Nezapomnělo se totiž také na to, že člověk má čich i zrak. O čem že to je? O našich zážitcích z restaurace Sequoia vedle zámku. Nejprve ale stručně, odkud asi resp. od čeho získala restaurace svůj název? Zřejmě od toho, že  přilehlý park se pyšní dvěma sekvojemi, takže to byl asi nejpříhodnější název propojující restauraci s její „adresou“. Mistrovská dílka z rukou místního kuchaře už ale zvláštního komentáře nepotřebují.