Víkendový pel mel aneb nejen mráz byl silný

I led na květinovém jezírku narostl do slušné tloušťky. Že nás však v nejbližších dnech čeká pořádný sešup (aspoň co do počasí určitě) k nule a tam se to nezastaví, to už ale začíná být venku patrné. Tak snad tu klouzačku ustojíme :-)  P.S. Zaplnit novou vestavěnou skříň věcmi nakonec nebyl žádný problém, takže teď jsou na řadě už jen drobné domácí dodělávky, tj. dokončení zalištování podlahy kolem ní a trocha elektriky pro doplnění osvětlení, aby nezůstal žádný "přepad" z loňského roku.  A to samé platilo i pro úkoly z němčiny :-)

S vyjasněním k nám dorazil letošní rekordní mráz

Ve čtvrtek jsme volali po modré obloze, vyšla jen částečně a na chvilku. Včera jsem si s přicházejícím vyjasněním zase říkal, že by ten noční mráz nemusel být až takový. Zejména když různé modely předpovídaly, že kolem nás by mráz neměl přelézt -10°C. Když se tak ale stalo již před půlnocí, bylo jasné, že u toho to neskončí a teplota ještě bude klesat dál. A tak se taky stalo, někdy k ránu to přelezlo i -15°C. Teď se nám tu začíná zatahovat, což znamená, že by se zase mohlo trošku oteplit :-) Co ale mají říkat obyvatelé Jizerky? Vlastně, co by říkali, oni jsou na to zvyklí. A co teprve ti od Perly z Horské Kvildy, kde bylo -29,7°C, jak se před chvílí objevilo ve zpravodajství. To jen my přemýšlíme, jaký kruťák tam dnes musí být, když nám ve čtvrtek kousek od Jizerky - na Smědavě - mráz zalézal za nehty už při -10°C. P.S. Pokud vyjde ta předpověď na druhou půlku příštího týdne, kdy předpovídají, že odpolední teploty budou v našich končinách atakovat +10°C, tak to bude slušný šok!

Mrazivý čtvrtek v Jizerkách

Tentokrát bylo kolem místa, kam ty dnešní běžky budou, jasněji dříve, Rozhodoval čerstvý prašan a naděje, že část dne se na obloze opět objeví modrá. Ale to už tady bylo i minulý čtvrtek :-) Cestou do Jizerek jsme se ale začali trošku smiřovat s tím, že to asi dnes opět nebude úplně to ořechové, neb počasí po cestě bylo nic moc a i příjezd do Bedřichova to nějak neměnil. Avšak první seznámení se stopou na stadionu a pohled na oblohu začal názory na dnešek měnit. A když na Nové Louce začalo sluníčko bojovat o vládu nad našimi hlavami, bylo jasno, že na dnešek bude dalším dnem, na který se bude vzpomínat. Proč si jej tedy tu řádně neužít? Takže žádné další rozhlížení se, zpět lyže do stopy a kolem Olivetské hory, Pod Ptačími kupami, přes Číhadla, kde sluníčko svůj boj o vládu definitivně prohrálo, na Knajpu. Pohled na hodinky nás trošku posunul v dalších plánech, takže místo vpravo kolem Jizery jsme se vypravili na Smědavu přímo. Sice tou kratší ale náročnější cestou. Ale vidina, že tou samou cestou musíme zpět, nás nějakým optimismem nenaplňovala. Vidina tepla a nějakých těch joulů na Smědavě to vše ale posouvala někam jinam :-) Skutečnost ale vše překonala. Už první pohled na množství odložených běžek před chatou nás měl trošku dostat na zem. To se však teprve stalo za pár minut, když jsme vstoupili dovnitř a viděli dvojstup čekajících zájemců o volný stůl. Rozhodli jsme se ale rychle. Takže než jsme se stačili trošku zahřát, byť speciality na stolech sedících hostů vypadaly opravdu lákavě, už jsme byli venku a té čekající se dvacítce, možná ještě o pár více, lidí jsme jejich vůli nezáviděli a raději vzali za vděk zásobami s batohu - trochou teplého čaje a sušenkami pro chvíle nejhorší. Ve stoupání na Pavlínu louku menší krize, kterou nezpůsobilo zklamání z těšení se na chvilku odpočinku na Smědavě, ale drobné křupnutí v zápěstí pravé ruky, což znamenalo, že do toho největšího kopce jsem jej šetřil, šel na jednu hůlku a snažil se pravou ruku dostat do normálu, což se nakonec povedlo. A když jsme se nakonec v pohodě dostali zpět na Knajpu, nebylo už co řešit - jedeme už nejkratší cestou zpět na stadion v Bedřichově. A kdyby na Šámalce byl flek, tak se zastavíme a něco pojíme tam. A jelikož jsme se s časem už blížili spíše než k obědu k odpolední svačině, říkali jsme si, že tam určitě bude volno. Nebylo, ale byli jsme první v pořadí, takže za chvíli jsme seděli na "dvojce" u kachlových kamen a doplňovali energii místní kuchyní. Tam jsme pochopili, že to nakonec byla nejlepší varianta, neb potom už většina cesty jen "dolů kopcom" na rozdíl od toho, kdybychom se stejně posilnili v poledne na Smědavě, kde by se nám do toho stoupání pod Jizeru s plným žaludkem asi moc nechtělo :-) Po Šámalce už ten konec v podstatě jel sám, byť musím přiznat, že dnes jsem si musel i ta menší klesání, pokud jsem chtěl, aby to jelo, poměrně dost odpracovat. Byť máza byla asi správná, tak někde byla chyba a v mírných klesáních se lyžím k nějakému rychlejšímu pohybu muselo pomoci. U auta jsme se nakonec objevili téměř přesně v čase, který jsme si pro pobyt zde plánovali, navíc s o něco málo kilometry v nohách více, takže nezbylo než konstatovat, že to byl opravdu vydařený den, který jsme si nejen maximálně užili ve slušném  pohybu na čerstvém vzduchu, ale taky si řádně vyčistili i hlavu. A co na úplný konec? Prostě jen kdy a kam to bude příště?

Silný nárazový vítr nám včerejší předpovědi zatajily

Včerejší dlouhé váhání, kam se na to první běžkování v novém roce vypravit, pomalu nemělo konce. Možností bylo samozřejmě několik -  s dojezdem od nás na místo od 50 min. do času o hodinu delšího, podle různých předpovědí se vyloučila teplota v místě (všude mělo být mezi -5 až -7°C), vítr vycházel taky jako mírný, takže nakonec rozhodlo, kde by mohlo být nejméně zataženo. A tomu odpovídaly Orlické hory, takže po čtyřech letech návrat do Deštného. Lyže stačilo jen "přelíznout", neb podmínky měly být stejné, jako když jsme je uklízeli v závěru roku po pobytu na Kvildě, příprava věcí taky moc času nezabrala, takže ráno nezbývalo než vyrazit. A když jsme už měli Orlické hory na dohled, vypadalo to, že by to s tím počasím mohlo klapnout. Od východu totiž začala na obloze prosvítat modř, sněhu v okolí také začalo přibývat a teplota zůstala na -5°C. To jsme ale byli  ještě patnáct kilometrů od cíle. Když jsme se ale přehoupli přes Plasnici a zamířili do údolí, rázem (až na tu teplotu) se vše změnilo. Přes silnici sněhové jazyky, silný vítr a o nějaké větší viditelnosti už nemohla být ani řeč. Natož o nějaké modré obloze. Z původně plánovaného výstupu na Šerlich nakonec sešlo,  a tak jsme vzali za vděk jen stopami vedenými v max. závětří, i když to občas nešlo se větru vyhnout díky různým polomům kolem a vyvýšeninám na trase. A když jsme na Polomském kopci vyhodnotili situaci a poptali se omrzlého "sněhuláka" právě přijíždějícího od Bukačky, jak moc fouká úplně nahoře (stejně blbý dotaz, jako u rybářů berou, berou ?), tak jsme to otočili na Sedloňovský kříž s tím, že by to pro dnešek už mohlo stačit. Úvaha, že nás vítr s ostrými krystaly sněhu bude provázet už jen do první serpentiny dolů, vycházela jen do doby, kdy jsme se objevili pod lesem nad Nároďákem. Po novém sněhu ani památka, v podstatě jen sfoukané zmrzlé plotny z předchozího sněžení a hlavně vítr snad nejsilnější za celý dnešní den. Takže jsme si spíše připadali jako plachetnice na ledě, ale cíle - konce trasy u Nároďáku - se nakonec, byť trošku více ošleháni větrem a s "ne úplně pohyblivými prsty na rukou", nám dosáhnout podařilo. Pak už jen po svých někam rychle do tepla doplnit energii. To už se zdálo snadné, ale co se zdá, bývá většinou sen, tak i těch pár stovek metrů k Hospůdce Na staré cestě, byť po svých a s běžkami v rukou, také nebylo "k zahození". Uvnitř už ale bylo hej nejen nám ale i spoustě podobných - tedy bylo plno. Pochopitelně,  když na sjezdovkách v podstatě nikdo nezůstal. A tak jsme doplnili energii a vyrazili k domovu. Jen, co jsme se přehoupli do druhého údolí, bylo po větru a opět se tu a tam začala na obloze objevovat modř. Na jedné straně škoda, na straně druhé - čerstvého vzduchu jsme si užili na týden dopředu - hlavně díky tomu, jak rychle proudil :-) , v místech, kde nefučelo, to až na tu viditelnost nemělo chybu a po čtyřech letech jsme se navíc podívali, co je zde nového. Takže po rozmrznutí konečků prstů - viz i předposlední foto - už jen další zážitek :-)

Kalamitní sněhová devítka

Dlouhé čekání na sníh nejen u nás v nížině mělo dnes dopoledne svůj konec. A i když to bylo hlásáno dostatečně dopředu, přesto dnešní sněžení bylo na mnoha místech překvapením. Praha opět na většině míst nezklamala, byť tentokrát byly všechny hlavní tahy přes město uklizeny a podvečerní návrat domů byl tak až na místní mlhy a poslední dvacítku kilometrů po neuklizené nebo hodně dlouho předtím (?) uklizené D11 v pohodě. Že "okreska"  k nám s výjimkou posledního kilometru ještě večer neviděla pluh, to už ale patří k věci, neb dle silničářů - priority jsou priority. Paradoxně však neuklizená silnice, od které ale člověk ví, co může čekat, byla teprve tím dnešním pravým zimním poježděním. P.S. A pak už jen "domácí fitko na čerstvém vzduchu" - tentokrát ve dvou, aby ta devítka centimetrů čerstvého prašanu zmizela co nejdříve z vjezdu a dvora a auto mohlo co nejdříve zmizet v garáži :-)

Miloš, Karel, Gogo a Jizerská 50

To vše spolu s likvidací všech restů, tedy přesněji domácích úkolů z výuky němčiny a přípravou běžek na první výpravu v novém roce, byla v podstatě hlavní témata tohoto víkendu. Že soutěžili jiní a my to měli jen na obrazovce bedny? Pravda, na nás ale taky už jednou přijde řada. Jak brzy to bude, už rozhodne několik následujících dní. A kde to bude, to stačí v případě příznivého počasí rozmyslet do středy. Jen by po ránu nemuselo tolik mrznout, jak nám předpovídají. Ale jak to tak vypadá, tentokrát se, na rozdíl od závěru minulého roku, asi moc mýlit nebudou.

S plným žaludkem se špatně usíná

S blížícím se večerem se uzavřely pracovní aktivity a bylo třeba doplnit nějakou tu energii. Tentokrát jsem si ale na dotaz, co bych si ale dal k večeři, musel odpovědět sám, neb mlčení by tentokrát znamenalo nejen žádnou volbu ale i žádnou další nabídku. A tak po menším váhání jsem se rozhodl, abych na místě svou představu nakonec úplně změnil a skončil u kuchyně, připravované dle originálních indických receptur. Byť jsem požádal, aby to bylo jen mírně pálivé, i tak to opět stálo za to. Porce XXL, vzhled i chuť vynikající, takže oči by jedly stále, ale nakonec musely i ony uznat, že všeho s mírou a že se svět nezboří, když na talíři něco málo té dobroty zůstane. Vždyť úplně stačilo to množství, co z něj zmizelo. Že poté nezaškodila večerní procházka, netřeba zdůrazňovat. A že to trošku ještě bylo s doznívajícími svátky v zádech a s ruštinou kolem, to také ne, neb o tom jsou i ty poslední obrázky z Václavského náměstí.