Letošní "rozjezd" není z těch nejrychlejších

Úvaha resp. hodnocení, které tu má asi premiéru. Ale není se čemu divit, neb na jedné straně absence takové zimy, která by člověka "zaměstnala" zimním sportováním, na straně druhé divný čas kolem, kdy z jednoho bláta se to vyhrabalo, aby to do ještě větší louže spadlo. Proto se takovým úvahám a určité "nervozitě", což se ale rozhodně nerovná nějaké depresi, asi ani nelze divit. Zejména když už na dveře klepe meteorologické jaro.  Ranní mrazíky přejí vycházce do lesa, mimochodem opět byla dnes "pětka s Clifem", před a po poledni čas přál i dokončení jarního sestřihu catalpy. Letos byl opět důkladnější, tak snad to zase dva roky vydrží, než to zase kompletně zastíní okno a větve polezou na balkón. Kousek od nás ten prořez vzali až "pod korunou", takže ty hromady větví mají násobně vyšší, a teď čekají na traktor s rukou, aby zbytek vytáhl ze země a sad "zmizel z mapy". Zda jen na chvíli či napořád, to ukáží další měsíce. To jmelí na jabloni i tentokrát zůstane ušetřeno "zkracování". Ale i na něj se letos dostane, byť až na samém konci roku.

Pachatelé se vrací na místo činu :-)

Ať do míst svých lyžařských začátků, či do míst svého zahraničního pracovního působení. Prostě Deštné v Orlických horách a irské Galway a Dublin bylo zase třeba na pár dní vidět :-)

P.S. Někde počasí přálo více, někde méně, každopádně díky za obrázky.

Snaha byla, ale počasí bylo proti

Ranní pohled z okna a druhý na teploměr způsobily, že jsem dnes usoudil, že se zahájením jarních prací už není na co čekat. Ten již provedený aprvní postřik broskví se do nich ale nepočítá, takže až dnešek měl být tím skutečným startem. A čím začít jiným, než prořezem stromů. Plány ale vycházely necelou hodinu, neb když jsem měl dokončenou první polovinu prořezu vnitřku koruny catalpy, zvedl se vítr a s ním překvapivě dorazily i poměrně velké sněhové vločky, které o sobě daly vědět tak, že jsem to po pár minutách pobytu v koruně stromu vzdal a pokračování si nechal na lepší čas. Když už jsem se ale navlékl do pracovního, tak se aspoň dočkal prvního úklidu po zimě kout za dveřmi dílny. A odpoledne jsme ještě poctili návštěvou nedaleký Hornbach, abychom aspoň něco nakoupili do začátku letošní sezóny. Přezimující rostliny už volají po jarní údržbě a o víkendu prý na to bude vhodný čas. Bude to "pod střechou", takže i kdyby nevyšlo počasí, tak se to zvládne. Dnešní sněhová přeháňka sice byla ještě pár desítek minut na trávníku vidět, ale teplota nad nulou ji brzy "zkapalnila". Včera dopoledne by to asi bylo jiné, neb tehdy ještě chvilku před polednem bylo znát, že k ránu mírně mrzlo. A to byl ten ideální čas na oblíbenou "pětku" s Clifem  aby nepřišel celý od bláta. Poledne přineslo změnu v tom, že oběd byl tentokrát bezmasý. To sice není nijak neobvyklé, ale tentokrát jsem si na něj zašel v rámci pochůzek po městě do nedávno otevřené vegetariánské restaurace na Velkém náměstí - do Dhaba Beas.  Ta po téměř dvou desítkách provozoven v Praze konečně zavítala i do "regionů". A srovnání po roce a půl letech "půstu", když jsem se v Praze v jedné občas stavil? Stále dobrý, takže budu brát v úvahu při nějakém větším zařizování ve městě. P.S. Příští a další čtvrtek se už nabízejí :-).  

A pak že ty "dvojky" v tom datumu nefungují

Nemyslím hned na romantiku nebo něco magického, ale úplně k popisu dne a dění v něm stačí, když člověk pro to použije výrazy jako jedinečný, zvláštní a možná i důležitý. Samozřejmě z toho svého pohledu, neb pro někoho bylo dnešní dění sice také mimořádné, ale rozhodně ne nějak příjemné. Pragmatik by asi řekl, že zadání ten "na budoucí čas" je připraveno, aby se jeho naplnění konečně začalo střetávat s tou všední realitou a  čelit jejím rizikům, v karetní mluvě jsou prostě karty rozdány, tak pojďme hrát. Vyjádřit ale to, že se dnes pár věcí konečně vyjasnilo, konstatováním, že je čistý vzduch, by však bylo zavádějící, takže zůstaneme u těch konečně rozdaných karet.  Mimochodem, čekal jsem trošku horší list, tak o to lépe. Možná k tomu přispělo i to povětří posledních dnů, které ty představy trošku "pročistilo". Suma sumárum, když jsem večer nasedal do autobusu, nabyl jsem pocitu, že si i se vším, co jsem měl dnes s sebou, konečně zase vezu i nějaké nové poznání a pár podnětů k němu. Ty si člověk ale musí zažít, neb v žádném e-shopu k mání nejsou, aby si je člověk koupil. Kdyby byly, tak nakonec zas tak drahá zkušenost z pohledu peněz by to asi nebyla, o to více je ale cenná.  Jen to trošku déle trvalo, skoro rok a půl. Že to vyšlo na dvaadvacátého? To už je asi můj osud. P.S. V Hradci v tomto čase už na trase linky 2 chvilku jezdí od 22:02 hod. bus s číslem 202, Praha zase chystá posílení tramvají na lince 22, aby v čase 22:22 hod., což je už za chvíli, si i cestující "ty dvojky" užili po svém a vrátili se i oni s nějakým zážitkem, který se jím spojí s tímto magickým datumem.

Dva týdny v podstatě "na cestách"

Nadpis dnešního příspěvku by sice mohl znít trošku nadneseně, zejména na počátku XXI. století, ale stačily více než dva roky "soužití s covid-19" a všechno se jeví resp. hodnotí jinak. V mém případě by se dalo říci, že jsem se v uplynulých dvou týdnech vrátil do stavu na samém počátku pandemie, kdy to bylo v pracovních dnech už jen o "úřadování" v Hradci. Prostě až na jeden den doma "mezi ploty" jsem si tentokrát zbylé dny užíval  nějakým tím zařizováním ve městě. Dokonce jich asi bylo více, než bývalo tenkrát obvyklé co do počtu větších pracovních schůzek za stejné období. V čem se ale lišily, byla úspěšnost. Tentokrát až na jednu, která bude mít zřejmě ještě pokračování v příštím týdnu, bude od těch témat v nedávných dnech řešených, jak doufám, zase chvilku pokoj a bude možno se věnovat něčemu zajímavějšímu. I když co do "zajímavosti" by některé z nich určité měřítko snesly.  Zajímavým, ale jen tím, že nás to tu už poměrně dlouho nepotkalo, byl i čtvrteční více než dvouhodinový výpadek elektřiny způsobený silným nárazovým větrem. Mimochodem ten čtvrtek byl takový celý naruby, kdy teplota ráno byla jako uprostřed jara, odpoledne se zase vrátila do hodnoty jako na počátku zimy. Vítr nás, byť s menší intenzitou, ještě trápit nepřestal a jak před chvílí říkali, zítra zase zesílí.  Při sobotní návštěvě Pardubic jsme měli dokonce možnost "v přímém přenosu" za oknem sledovat i odstraňování jeho následků. S venkovní teplotou je to tu stále jako na houpačce, kdy člověk neví, zda už není jaro, tedy v poledních a odpoledních hodinách, či stále ještě zima, viz dnešní lehce mrazivé ráno. Vegetace ale už asi na zimu rezignovala, tak snad už ji nějaký větší mráz nezaskočí. Byla by to škoda. Mrazivé ale byly nejen obrázky ze zimní olympiády v Pekingu (mimochodem podmínky při závodech v běhu na lyžích spíše připomínaly zákaz vycházení v našich horách), ale i zprávy z dění za východními hranicemi Slovenska. Ty (v tom lepším případě) budou ale asi ještě dlouho rozmrzat :-(. Jinak mezi zajímavosti končícího týdne patří i dnešní datum a vlastně i čas uložení příspěvku. S počtem dvojek, který už překoná jen příští úterý. Ale to už bude přímo historické datum, neb v další budoucnosti se už takového počtu dvojek najednou nikdy nepodaří dosáhnout. P.S. Samozřejmě jen pokud někdo v budoucnu nějak nezmění kalendář :-)

Ale že ve mně pořádně hrklo!

Navíc v těchto několika dnech ne jednou. Sice se vše plánované na první půlku tohoto týdne  nakonec povedlo zajistit a i výsledek se sice až na jeden případ neminul s očekáváním, ale jak by řekl klasik, muselo se to "vystát a vyšlapat". Podstatné je, že klasifikace Nezpůsobilé vydržela ve velkém technickém průkazu jen necelý týden, aby se včera při opakované STK vrátila po servisním zásahu do zadních brzd opět do normálu. Tam ve mně asi nejvíce hrklo, když se při testování ukázaly hodnoty, které byly stejné jako před opravou. Když ale technik zjistil, že jedeme na STK hned ze servisu a díly jsou nové, tak ty brzdy nejprve na válcích pořádně "procvičil " a pak už  nebyl problém, aby hodnoty vyhověly. Navíc po pár ujetých kilometrech, až se definitivně zajedou, by to mělo být ještě lepší. Vylepení červené známky pak už nic nebránilo, neb ta druhá "závada" se "odstranila" administrativně na dopravním odboru magistrátu (po sehnání homologace v pneuservisu a ověření na STK) dopsáním velikosti ráfků do velkého technického průkazu. A jelikož k tomu nebylo třeba auto, tak se to dalo řešit souběžně, když auto bylo v servisu. A pak že "multitasking" nefunguje :-). Ta po delší době osobní "STK" byla pohodovější, byť i odsud jsem si odnesl něco "lehkých závad" řečeno automobilovou terminologii. Na jejich odstranění jsem dostal 3 měsíce, tak věřím, že v létě už bych mohl být ve stejné "kondici" jako auto :-) Další "lehčí otřes" znamenala dnešní prohlídka stavu zahrady. Jednoduše bez ohledu na kalendář to vypadá, že je tu jaro. Česnek už vyrazil, tak snad už nebude tolik mrznout, aby ho to spálilo, broskvím už praskají listové pupeny, takže dnes dostaly první postřik proti kadeřavosti, a vertikutátor s novými pořádně nabroušenými noži už čeká jen na to, až trávník trošku vyschne. Takže nejen na elektroměru a plynoměru je znát, že ta letošní zima je opět jedna z těch teplejších. Naštěstí ale srážky nepostrádá, jako tomu bylo u těch nedávných. Jinak ty předpovídané kruté mrazy na konci ledna naštěstí nedorazily.  Jedině dobře, neb k tomu všemu, co se děje kolem, přijít ještě "krutější zima", to by už asi bylo nad síly nemalé části obyvatel středoevropské kotliny.  To, co by mohlo umožnit aspoň na pár dní zapomenout na všechny ty strasti kolem, letos nedopadne. Naopak, spíše to přispělo k prohloubení frustrace z toho všeho kolem.  Že myslím ten "hokejový kolaps", asi netřeba dále rozvíjet, byť po těch všech předchozích výsledcích se s tím stejně moc nepočítalo. A tak národ baví naši poslanci do nedávna vysvětlující kritikům jejich práce, že pro ně Zákoník práce neplatí. V těchto dnech to dokazují prakticky, ale úplně opačně. Svou další "nekončící" směnou nad dalším kolem schvalování pandemického zákona, kdy už to pomalu vypadá, že další, na co budou mít nárok, budou "Pampersky pro dospělé". Že jsem opomenul aspoň jednou větou okomentovat uplynulý víkend? Zřejmě proto, že až na z gauče sledovanou ČEZ Jizerskou 50 jsem si na nic, co by z něj stálo sem za zmínku, nevzpomenul. Tak aspoň dvě koláže s fotek pořízených z TV obrazovky.  I tentokrát se počasí umoudřilo (až na ten nárazový vítr), takže si to všichni určitě užili. O to větší impuls pro mne, abych už konečně naplánoval nějaké ty tuzemské běžky, když kalendář od příštího týdne hlásí, že by se do něj už mohlo něco zapsat :-) P.S. Kdyby se hledal titulek pod poslední foto, co třeba "Já Tobě, ty mně"?

Zážitkový biatlon s Bezva běžky CZ

Na úvod ještě pár slov k tomu, co včerejšímu zážitku předcházelo. Vlastně to bylo v podstatě již takové opakování v naší bublině pomalu "osvědčeného" konceptu založeném na voucheru na něco, co si člověk, aby ten zážitek vůbec měl,  musel řádně "odpracovat". Prvním takovým byl předloňský narozeninový voucher na ČEZ Jizerskou 50. A když se "ujal", nic nebránilo, tentokrát loňskému Ježíškovi, aby to zopakoval. Sice u těch běžek zůstal, jen ubral na kilometrech, ale k těm pár, co zůstalo, ještě přidal malorážku s plnými zásobníky, jejichž počet byl větší než prsty na obou rukou. Tím dnem "D", vlastně "B", když to byl biatlon, byl ten v předchozím příspěvku "opomenutý" čtvrtek. A místem konání byla Jilemnice a její areál Hraběnka nad městem. Tentokrát jsem vyměnil obvyklou trasu přes Hořice, Úlibice, Novou Paku a Studenec, za cestu až na konec nového úseku D11. Poté přes Dvůr Králové po různých okreskách až přímo do Studence, odkud už nešlo zabloudit. Po pár kilometrech rovně, uprostřed města a následně pod kopcem na kruháku po odbočení vlevo nebylo pochyb, že jsem na místě. Do času domluveného srazu na střelnici s instruktorkou jsem si to tu obhlédl ještě pěšky a stihnul i zaběhnout, samozřejmě opět pěšky, do centra Jilemnice udělat si pár obrázků z náměstí. Tam díky letošním sněhovým podmínkám ale nestála socha Krakonoše ze sněhu, takže jsem musel spokojit jen s tím dřevěným v podloubí.  Ale chyběl nejen Krakonoš ze sněhu, i v samotném areálu byla místa, kde už chyběl sníh resp. kde to bylo nesjízdné. Navíc modrá obloha, sluneční paprsky a teplota dost nad nulou se podepsaly i na místech, kde toho sněhu bylo více. Jelikož se ale chci podívat s běžkami v nejbližších dnech někam do vyšší nadmořské výšky, kde by měl být lepší sníh, tak jsem pro biatlon nechal na běžkách jen základní mázu s tím, že si to tam nějak odbruslím. Klistrem si "zalepit" lyže se mi prostě nechtělo. A že to amatérské bruslení bude bolet, bylo jasné už při cestě na střelnici. Tam už čekala instruktorka připravená se vším potřebným vybavením, aby mne v rámci dopoledního programu provedla taji biatlonu. Přiznám se, že jsem tam rozhodně nepřijel s představou, že to je jen nějaké běhání na běžkách s flintou na zádech a hlavně že vím, že televize taky hodně zkresluje. Ale i s přesvědčením, že i když to asi nebude žádná sláva, tak by to měl být silný zážitek, pro který udělám maximum.  Po všeobecné instruktáži, hlavně abych si nebo někomu jinému nějak neublížil při manipulaci s malorážkou, to přišlo. Nácvik práce se zbraní, dostat ji rychle na záda a pak zase sundat, byla docela gymnastika. Poté první střelba vleže, což byl jen takový předkrm. Už tehdy jsem ale přišel na to, že to bude muset být bez brýlí na dálku, neb ty mi docela při míření překážely. A když jsem si před první střelbou po seznámení se s terči pro sebe vytvořil novou jednotku vzdálenosti, tedy nekonečno představující těch 50 metrů od místa střelby k terčům, říkal jsem si jen, že snad to "kolečko" v dáli se mi aspoň jedním z té padesátky nábojů povede trefit. Ale hned po nástřelu se konalo překvapení. Přesněji řečeno údiv nad výsledkem. Většina toho byla v terči, něco v papíru a hlavně nic mimo. To mne sice na jednu stranu potěšilo, ale na druhou stranu i trošku zneklidnilo. Přeci platí, že "první vyhrání z kapsy vyhání". A že ten výsledek byl více než slušný, brzy došlo i na běžky, zásobníky s 5 náboji a biatlonové terče. Nejprve "ležka" na ty větší "díry", tedy na ten celý černý terč o průměru 115 mm. Pak se k tomu přidal jeden krátký okruh na stadionu a znova střelba, aby pak se ten okruh zvětšil (mimochodem v jeho závěru jsem s sebou ještě před příjezdem na střelnici parádně plácnul), takže  jsem přijel nejen slušně zadýchaný, ale i s lehce "naklepaný". I tak jsem se divil, že byť více terčů zůstalo netrefených než trefených, že ani jednou nezůstaly netrefené všechny, takže opět nadšení. Ale jak se říká, s jídlem roste chuť. Takže další střelba už byla na ty "vnitřky", na ty terče, co se používají pro "ležku". Tedy na průměr 45 mm. Tady už to bylo sice s "klidnější rukou a dechem", ale i když se mi v další sérii povedlo jednou trefit na 50 metrů to kolečko o průměru necelých 5 cm, vrátil jsem se při další střelbě už k těm větším terčům. S těmi přišla změna, střelba ve stoje. Opět s "gymnastikou" připomínající spíše rehabilitační cvičení, neb správně si srovnat tělo pro střelbu a k tomu správně dýchat vyžaduje docela úsilí. Takže to byla další výzva, aby se z toho narodil aspoň jeden zásah. Nebylo se tedy čemu divit, že se ty větší terče pro střelbu ve stoje ani nebály. Byť několik ran šlo tentokrát i někam do boxu mimo terče, jedna se nakonec přece jen "urodila". A to nebylo třeba se ani nějak unavit. Když jsem měl na závěr poslední dva zásobníky, padla volba pochopitelně na "ležku". Nejprve na ty správné terče, tam se podařilo trefit jednou, BINGO, a pak i na ty větší. Tady k velkému překvapení padal zprava jeden po druhém, až zůstal netrefený jen ten poslední. Takže jsem si i já ověřil, byť v mém případě to zní hodně nadneseně, z biatlonu známé, že "poslední ránu nedává jen blbec". To by mohl být jeden výklad, pro mne to ale představuje parádní zážitek se závěrečnou tečkou,  která už možná snese nějaké měřítko. Poznání? Že biatlon není pro "slečinky", to jsem věděl. Ale že aby z toho byly výsledky, které nám prezentuje televize zejména z těch top závodů, je to taková řehole, to si člověk uvědomí, až si to zkusí na vlastní kůži. Ale když  k tomu skvělou instruktorku, ze které přímo čiší láska k tomuto sportu, a která dokáže najít cestu, jak z toho "nemehla" za to dopoledne stvořit někoho, kdo si to užije po všech stránkách a odnese si zároveň představu, jak to má vypadat v tom vrcholovém provedení, nemůže si člověk i tak odnést nic jiného než skvělý zážitek. A proč se  za ten výkon hned neodměnit?  Cukrárna kousek od náměstí  sice už  nějaký větší výběr neměla, ale to nebylo na závadu, neb tiramisu v nabídce ještě bylo a cappuccino k němu také. A pak už nezbývalo než se vrátit do nížiny a podělit se s dárci voucheru o svůj zážitek. P.S. Mimochodem až při placení jsem zjistil, proč tak omezený výběr. Cukrárnu s tradicí od r. 1884 (!) dostihl covid, takže dnes měla po všech těch letech skončit.