Matka měst

Za dobu její existence se Praze dostalo mnoho názvů, např. Stověžatá, Zlatá a hlavně Matka měst. Z čeho asi vznikly? Zlatá = bohatství, stověžatá = stačí jeden pohled z ptačí perspektivy a neuvidíte v podstatě nic jiného než stovky malých věžiček. Mezi další patří např. kamenná, magická a hlavně Matka měst. Matka ve smyslu toho nejstaršího, nejkrásnějšího, nejbohatšího, nejzkušenějšího a nejobětavějšího ze všech. A jaká je Praha vlastně dnes? Každý má určitě svůj subjektivní pohled na jednotlivé názvy resp. jejich detaily. Něco se líbí, něco ne, ale není snad nikoho, kdo by vždy neřekl, že je krásná nebo dokonce nejkrásnější. Prostě ať je to tak, či onak, Praha stále zůstává jedním z nejkrásnějších míst, která vytvořila historie. V jejím případě "s tím začala" již od devátého století. A vše hlavně díky jejímu mimořádně zachovanému historickému centru. Tam také byla umístěna trasa sobotního půlmaratonu, o kterém je zmínka v předchozím článku. Cestou na start navíc procházíme samotným srdcem Prahy - Staroměstským náměstím, kterému dominují nádherně členité věže historického kostela Panny Marie před Týnem, barokní kostel sv. Mikuláše, Palác Golz - Kinských a uprostřed pomník Mistra Jana Husa. A tím nejatraktivnějším místem je Staroměstská radnice s orlojem z počátku 15. století. Když měla za chvíli zrovna odbít jedenáctá, připomenuli jsme si se spoustou turistů (vypadalo to tak, že jsme v okolí byli snad jediní Češi) po delší době i tuto atrakci. A potom už uličkami Starého Města k Rudolfinu "hurá na start". Další obrázky už byly během sledování závodu a přesunů mezi těmi nejzajímavějšími místy, kvůli kterým stálo za to se dle možností na chvilku zastavit a připomenout si je tak, jak šly kolem dějiny. A jelikož i počasí přálo, nabízím i zde možnost se podívat prostřednictvím několika momentek na toto "hodně krásné a opravdu jarní" odpoledne. Jak se patří ke každému správnému výletu, i na něco dobrého bylo pamatováno. Tentokrát to byl Staročeský trdelník, který voněl na řadě míst jak v dolní části Václavského náměstí tak i na řadě míst Staroměstského náměstí. A dle dojmů našeho účastníka půlmaratonu, proběhnout kolem těchto stánků chtělo opravdu pevnou vůli:-)


Pozn. A když jsem už u těch fotografií, dnes tým poradců amerického prezidenta rozhodl, že prezident Obama příští neděli nepromluví z náměstí J.Palacha (mj. jak se předem spekulovalo i jak jsem jim v předchozím článku svým tipem nabízel :-) , ale lidé si jej vyslechnou na Hradčanském náměstí, kdy zády bude mít Matyášovu bránu s prvním nádvořím Pražského hradu a věže sv. Víta. Ale tudy závod neprobíhal, takže obrázky z těchto míst až někdy příště, až se do Prahy vypravím jinak než "za každodenní prací", kdy většinou jedinou myšlenkou je co nejrychleji (s přihlédnutím ke všem dopravním omezením :-) se dostat z ní rychle pryč na dálnici D11 a následně i domů.

Kilometry pod Pražským hradem, aneb zkouška ohněm

Letošní pražský Hervis 1/2 maratón se stal takovým lákadlem pro našeho Lukáše, že neodolal a přihlásil se. To ale k úspěchu nestačilo, takže dnešnímu startu předcházela řádka tréninkových kilometrů za každého počasí (a že v posledních dnech bylo opravdu rozmanité) a nějaké ty přípravy, zejména směrem k předpovídanému počasí. Po včerejší prezentaci, kde si Lukáš převzal vše potřebné pro start do závodu, dorazil za ním dnes před polednem "jeho doprovodný piditým" ve složení vedoucí týmu, tisková mluvčí a jako třetí "šerpa", řidič a fotograf v jedné osobě, tedy já:-) Půl hodiny před poledním startem už začali závodníci tušit, že jim počasí bude dnes opravdu přát. A tak se i stalo. Těsně před startem ještě povinné foto (pokud by tým amerického prezidenta potřeboval poradit, kam jej o příštím víkendu postavit, aby měl za sebou siluetu Pražského hradu, přikládám jednu z možností :-) , tisková mluvčí našeho "piditýmu" poskytla navíc neplánovaně interview belgickému reportérovi Vlámského rozhlasu a televize (VRT) k vnitropolitické situaci a potom už nebylo na co čekat. Přesně v poledne zazněl výstřel startéra, kterého přivezla černá "audina" přímo z Pražského hradu (určitě tušíte, že jím byl sám prezident republiky) a masa účastníků letošního běhu (přes 6000 přihlášených v různých kategoriích) se dala do pohybu. Stáli jsme pár set metrů po startu hned před Mánesovým mostem, takže jsme si měli možnost prohlédnout celé startovní pole ještě na vrcholu sil. Zejména závodníci na čele dávali najevo, že to bude dnes hodně rychlé (nakonec se to vyplnilo, byl překonán traťový rekord a moc nescházelo a čas dnešního vítěze mohl být pod hodinu). A abychom stihli špičku i Lukáše najednou na jednom místě, byť s očekávaným časovým odstupem, přesunuli jsme se k Národnímu divadlu, kde se trasa dostávala do své druhé poloviny. Sotva jsme zaujali místa u bariéry, už tu byli "kluci z Afriky". A že už uběhli "desítku", to nebylo vůbec znát. A jak běžel čas, proud běžců sílil. Marná sláva, i zde platí Gaussova křivka, takže když se objevily dva bílé balónky s označením 2:10 přivázané k dresu vodiče , věděli jsme, že už je tu ta velká skupinka běžců, kteří mají "našlápnuto" v cíli na právě tento čas. A za chvilku už tu byl náš Lukáš, u kterého jsem si před startem "tipnul" jeho čas v cíli na 2:14 hod.. Z jeho pohledu to vypadalo, že zatím je vše v pohodě. A tak jsem zanechal batoh s věcmi na nábřeží před Národním divadlem v péči "vedení piditýmu" a volně vyrazil o další kilometr na smyčku u Palackého mostu, kde byla meta 16 km. Tam se mi jako fotografovi moc nedařilo, neb to bylo hned po občerstvovací stanici a do opravdu pečlivě připraveného záběru mi vběhl jiný závodník, takže jsem stihl už jen pohled na Lukášova záda. A tak hurá zpět, trošku lokty u bariéry před cílem a "čekání na finiš". Tam se dokumentace podařila. A tak v čase něco málo přes dvě a čtvrt hodiny "to bylo doma". Únava veliká, na trati to prý nebylo bez problémů, ale konec dobrý, všechno dobré. Únava za pár dní pomine a uvidíme, zda bude letos ještě nějaké repete, neb zlepšit si tento čas je další výzva.

A na závěr srovnání, o kom tento závod hlavně byl, když náš "piditým" zaměřoval svou pozornost hlavně na našeho "domácího" závodníka.

1. NICHOLAS KIPRUTTO Koec 1:00:07 KEN, 2. MANZA KAMAKYA Nicholas 1:00:09 KEN 3. KIPCHIRCHIR Matthew 1:00:15 KEN ..... ......... 3836. MACHALA Lukáš 2:17:12 1:17:05 CZE

Pozn. Na jednadvacátém místě doběhl časem 1:12:02 nevidomý Keňan Francis Thuo Karanja vedený po trase svým bratrem. A fotografii vítěze hned po doběhu jsem si "zapůjčil" z agenturního zpravodajství ČTK (René Volfík).

Opravdu důstojné rozloučení

Je opravdu zvláštní, když se člověk loučí se zimní sezónou v čase, kdy v Krkonoších na oblíbených trasách ještě leží průměrně něco přes metr sněhu, kdy tento sníh "je neustále doplňován" - zejména v posledních dnech, kdy v areálu Černá hora připadlo něco přes 30 cm a kdy teplota se přes nulu přešplhá jen ojediněle, a to většinou jen na jižních svazích. Ale už je to tak. V nížině o sobě dává vědět jaro a tak se objevují i jiné příležitosti, kterým je třeba "dát šanci". Proto se hned po návratu domů objevily všechny mé věci v pračce s tím, že část z nich bude k dispozici pro případ špatného počasí už tuto sobotu, kdy se naše rodinka vypravuje v různých rolích (závodník, fotograf, servis, divák atd.) na pražský Hervis 1/2 maratón. Ale zpět k běžkám, neb když se s něčím loučíme, bývá zvykem hodnotit. Tak jaká tato sezóna pro mě byla? Myslím, že opravdu povedená. A to snad ve všech směrech. Ať co do podmínek, absolvovaných kilometrů, prožitých zážitků i setkání se známými, neb většinu akcí jsem neabsolvoval sám. A konkrétně dnešek? Opět jako tradičně, tj. ode všeho něco. Od ranního mrazu a mlhy, po polední "nulu", tradičně dobré občerstvení, drobné sněžení až po odpolední občasné "azurro" a lehký vítr. A to vše na opravdu vysoké sněhové vrstvě, kterou rolby pomalu už nestačí zpracovat, tj. patřičně zhutňovat. I parkoviště si muselo na vyčištění počkat zřejmě do poledních hodin. To nás ale neodradilo od zaparkování auta v poměrně vysoké vrstvě sněhu. A jak to dopadlo? Dobře, neb bagrista byl opravdu velmi šikovný. A tak po našem odpoledním odjezdu zůstala na místě jen taková malá "ohrádka" kolem auta. Zato na vrcholu Světlé hory se rolba musela zřejmě na několikrát probít návějí o výšce necelého 1,5 m, aby prorazila trasu pro běžkaře. A to pod jejími pásy ještě minimálně 1,5 metru vysoká vrstva je. Na začátku dnešní trasy od Hoffmanových bud přes Velký okruh Černá hora se třikrát přechází přes místní sjezdovky. To, že člověk nepotká moc běžkařů, to ve všední den bývá obvyklé. Ale když cestou přes sjezdovky vidí tolik sjezdařů, kteří by se téměř dali spočítat na prstech obou rukou, to opravdu překvapí. A tomu úžasný klid, na vlecích i v lanovce minimum lyžařů, takže se nikdo ani nevzrušoval na kotvě zavěšenou běžeckou kombinézou putující nahoru a dolů. K tomu vzorně připravený manšestr. Ale jen v areálu Černá a Světlá hora, neb nad Pecí pod Sněžkou, a jak jsme se doslechli i od sjezdařů tak i v Peci, se na to zřejmě "vyflákli". Nebo že by to byl obchodní tah, neb těch pár lyžařů jim nestálo za to, a vše dají do pořádku až na víkend. Ten se ale trošku propadal, což se mi trošku vymstilo při závěrečném sjezdu k autu, kdy se mi nějak propadla a téměř zastavila pravá lyže, což mě vyhodilo doleva, obě lyže se na rozdíl od těla se zastavily a "tento celek" pak rozryl několik následujících metrů právě upraveného manšestru tak, že by se za to nemuselo stydět stádečko divočáků. Ale prý to "salto" mělo uměleckou hodnotu! Nakonec jsem ale měkkému povrchu vděčný za to, že kromě trošku naraženého ramena je to bez následků, byť mi není jasné, jak je možné, když lyže šly při pádu doleva, že když jsem se zvedal, měl jsem je špičkami doprava :-) A po posledním půl kilometru na Černohorské silnici, průjezdu "lesním žlabem" nad Hoffmanky a jízdou v čerstvém prašanu přes louku k autu pro mě skončily letošní poslední běžky, při kterých jsem resp. jsme jak udělali něco po svou kondici a zdraví, tak občas v rámci občerstvení si i trošku "zahřešili". Ale jaké by to byly běžky, kdyby je neprovázely i nějaké ty gastronomické zážitky. Ten dnešní, pro tuto sezónu závěrečný, byl opravdu celý "krkonošský", jen to černé pivo bylo původem z jižních Čech :-) A tak zdar té příští sezóně. Ale než tu zase bude, tak do té doby jsou před námi zážitky dalších ročních období. A tak vzhůru do letošního jara, které by mělo už konečně, byť jen zprostředkovaně, ovládnout i tyto stránky. Poslední slovo v tomto příspěvku ale bude mít ještě zima, neb nelze opomenout mé poděkování všem mým letošním "zimním spolupoutníkům" za milou společnost.

Probouzející se zahrada a "resty" ze soboty

Po těch několika letošních sněhových přídělech, při kterých jsme odklízeli sníh ze dvora i na květinovou zahrádku, kde vnikla poměrně velká "závěj", byla určitá obava, aby se kvůli tomu nezpozdily první jarní květinky, byť některé vyrážejí ještě než všechen sníh stačí slézt. Ale jak je vidět, roztál úplně a nijak zvlášť ani "nevychladil" zem. A tak za podpory prvního jarního sluníčka jsou kytičky i u nás venku. Škoda jen, že dnešní počasí nekopírovalo včerejšek, aby i dnešní zážitek byl úplný, když se úspěšně podařilo návštěvou Restaurantu Na Statku "zlikvidovat včerejší rest". S odstupem času, byť včera jsem se na to, když jsem míjel v Krkonoších několik k občerstvení oblíbených a řadou návštěv i odzkoušených míst, díval jinak, musím konstatovat, že to bylo dobré řešení. Větší příděl km s větším přídělem jídla by se opravdu do jedné akce nevešel :-). Nebo ano a nebylo by nic ani z jednoho. A nakonec přidám, že tu nejen dobře vaří, ale že zde pro opravdové kávové "fajnšmekry" podávají i Kopi Luwak ("cibetkovou kávu"), která se jako hit objevila v Česku v loňském roce a dle znalců je prý po všech stránkách zajímavá. A to od jejího původu, přes přípravu až po její chuť. Proč se jí vůbec tak říká ? Vždyť to není ani káva z nějaké zvláštní odrůdy kávovníku, ani se odlišně nepraží nebo neskladuje. Jediné, co je k její konečné “výrobě” potřeba, je malá kunovitá šelma živící se hlavně hmyzem, drobnými hlodavci a ptáky. Z nepochopitelných a dosud nijak rozumně nevysvětlených důvodů se však na indonéských ostrovech Jáva a Bali tahle šelmička živí také bobulemi kávovníku. Domorodci tvrdí, že si cibetka vybírá jako “dezert” jen ty nejzralejší a nejlepší bobule. Ve skutečnosti je však pro cibetku zákuskem jen slupka kávové bobule, protože její trávící ústrojí celé kávové zrno nestráví. A zde je základ pro tuto unikátní kávu, neb ačkoliv zrna projdou jejím trávicím traktem, ven vyjdou naprosto neporušena. Místní sběrači pak cibetčin trus plný kávových zrn sbírají, zrna oddělují a následuje již normální postup jako při pražení jakékoliv kávy. Proč je káva tak unikátní? Cibetka si prý vybírá skutečně jen ty nejdelikátnější a nejlépe vyzrálá zrna, což sběrači nejsou schopni zajistit. Někteří “odborníci” také tvrdí, že žaludeční šťávy a kyseliny v cibetčině žaludku při trávení pronikají do zrn, kde dojde k jistému chemickému procesu, kdy se z kávy odstraní její hořkost, a pak při pražení vznikne naprosto jedinečná chuť, tolik odlišná od jiných druhů kávy. A to si samo s sebou nese i její "zajímavou" cenu. Patří totiž k jedněm z nejdražších na světě. A to hned z několika důvodů. Výrobci kávy se snažili tento unikát dostat do "průmyslové výroby", ale cibetky v zajetí kávové boby nejedí. Káva se tedy nedá vyrábět jinak, než tradičním způsobem, tzn. spolehnout se na mlsavé cibetky. Této unikátní kávy se proto vyrobí ročně kolem 500kg a pokud byste ji chtěli sehnat v nějakém menším balení, tak na netu je k mání v balení po 57g (slovně: padesátisedmi gramech) za cenu 1068 Kč, takže se ani nelze divit ceně jednoho espressa zde nabízeného. Já, který kávu dělí na dobrou a příliš silnou a dobrou a příliš hořkou, jsem ale zůstal u Latté. Ale uznejte, není to krásné, když z něčeho, čeho se na světě vyrobí cca půl tuny, trocha dorazí i k nám, byť je to i pro ty majetnější kávové "fajnšmekry" stále spíše jen "zážitkový produkt"?

Den zdravého spaní - tentokrát na běžkách

Jaký je dnes den (kromě toho že je sobota), byla první informace, kterou jsem dnes ráno zaslechl z rádia cestou na jedny z posledních běžek letošní opravdu vydařené sezóny. A hned jsem si pomyslel, že jsem tomu spaní dnes zatím moc nedal, když už v osm ráno jsem stoupal s běžkami na nohou po černohorské cestě pod vrchol Černé hory. O počasí jsem psal v předchozím článku, tak teď to ostatní, když to hlavní už bylo popsáno - dobré počasí a slušný sníh. Nahoru to šlo parádně, máza nezklamala a tak jsem se velmi brzy dostal přes Velký okruh ČH na Lučiny, kde jsem zamýšlel se dle podmínek rozhodnout, kam to bude dnes. A jelikož jsem ráno nevěděl, zda ve správný čas potkám někde něco, kde by bylo zajímavé něco "zakousnout", tak pro případ nezdaru byla v batohu nejen termoska s čajem a nezbytná tatranka, ale tentokrát i slušná svačinka. Lesní boudu jsem minul, než vůbec stačili otevříta tak po posledních zkušenostech dalším tipem byla Lyžařská. Ale tam se těsně přede mnou nahrnulo tolik lidí, že jsem se smířil s tím, že to tedy bude o svačince z vlastních zdrojů a uvidíme, co nabídne další část trasy. Stoupání na vrchol Liščí hory dnes nemělo chybu. Díky počasí a hlavně počtu turistů to ale připomínalo spíše "procesí k panence". A nejen tam, takže bylo možné potkat od svátečních turistů, přes nás "absolventy několika lekcí" až po závodní týmy či samostatně trénující špičkové jedince. Zde se ale ve vrcholových partiích projevil čerstvý sníh v kombinaci se slušným mrazem, takže se mi začaly lyže nabalovat. Nakonec se to však ukázalo jako "užitečné", neb cesta z vrcholu na rozcestí byla "nahoru a dolů" přes poměrně velké návěje. A tak jsem byl rád, že to dolů moc nejelo. Všechno to za parádního výhledu na Sněžku, na jejímž vrcholu bylo patrné, jak dopadla bouda na polské části, u které se minulý týden utrhla část prostředního "disku". A jelikož na rozcestí zrovna "odbilo" poledne, nechtěl-li jsem se k autu vracet za slunce "zalézajícího" za okolní kopce, bylo třeba pomalu pomýšlet na zpáteční trasu. Volba padla směr Zadní Rennerovky, Lahrovy boudy a přes odbočku na Hříběcí zpět na jižní svah Liščí hory a na Lučiny a odtud tradičně po jižním svahu Černé hory k Vendlovce a k autu. Odhad byl dojet zpět k autu do 15:30 hod. . Podotýkám, že jak na cestě sem tak i zpět jsem pilně "fotodokumenoval" s vírou, že se poveden nějaký opravdu "superzáběr". Ale než se to tak skutečně povedlo, udály se na cestě ještě velmi "zajímavé věci". Cesta od Lahrových bud dolů připomínala díky provozu roleb a skútrů tankodrom, takže jízda dolů k Hříběcím boudám opravdu nic moc. Ale jako bych tuto zkušenost z dřívějška už neměl. A tak jsem cca po 2 km začal přemýšlet, jak dřívě zatočit vlevo do těch míst, kde by už konečně měla být ta cesta, na kterou se potřebuji dostat, abych nemusel sjet o další výškové metry dolů až na křížení nad Strážným. A navíc jet ještě kus po takové mizerné cestě. Nakonec to za mě vyřešili ti, co jeli přede mnou. A tak jsem se s menším odstupem za nimi pustil. Opravdu povedená zkratka. A když v polovině svahu se oba primově natáhli a peřina prašanu je poměrně slušně "pohltila", v tu chvíli jsem pochopil, že sjet dolů bude opravdu něco. Cesta zpět nahoru už prakticky nepřipadala v úvahu a dolů těch zbývajících pár desítek metrů připomínalo poměrně slušnou a navíc neupravenou sjezdovku, což pro tenké běžky bez hran není to pravé ořechové. A taky že jo. Opravdu předpisový "tygr" mezi špičky, navíc s přilehnutím foťáku tak, že mi to připomenulo, že mám žebra, na sebe nenechal dlouho čekat. Prašan se mi dostal prostě všude. Ale něco šlo dolů "ometením se", něco slunkem nebo teplotou těla roztálo, takže nakonec to bylo takové "osvěžení" :-) Navíc na svahu po nás zůstaly poměrně slušně namalované obloučky :-) ukončené pěknými "lavóry". Ještě že ze bylo nad nulou. Cesta kolem Lišky v pohodě, a tak se tu zase vynořila oblíbená Lesní bouda. Zde jsem však poprvé na cestě zpět osvědčil "svou mentální sílu" a pokračoval dále, neb k autu zbývalo ještě kus cesty a už jsem se nějak smířil s tím, že "gastro zážitek" dnes nebude a posuneme jej na neděli, kdy zase nebudou běžky. Vzhledem k tomu, že kilometrů nebylo dnes rozhodně málo (nakonec jen pár jich chybělo do čtyřicítky), trošku jsem se obával posledního velkého stoupání na svahu Černé hory před sjezdem k Vendlovce, kterému stále nemohu "přijít na chuť". Ale žádná jiné cesta z tohoto směru dolů prostě nevede, takže volba žádná. Drobná krize ale nenastala a tak nezbývalo, než to konečně "pustit" dolů. A musím říci, že dnešní sjezd stál opravdu za to. Sice se většinu cesty muselo jet mimo stopu - udržet lyže v "ledovém korýtku" v přiměřené rychlosti se mi nějak nedařilo. Tam to sice o tolik pomaleji nejelo, ale dalo se aspoň brzdit. Příjezd k Vendlovce byl opět zkouškou vůle, neb "mezičas" byl lepší než plánovaný a borůvkové palačinky a cappuccino lákavé. Ale i zde jsem odolal a pustil se do úplně posledního krátkého stoupání, spíše stoupáníčka, s převýšením mezi 10 až 20 m, které zase nemají rádi jiní. A netušil jsem, že ta největší zkouška teprve přijde. Doslova po pár metrech - hned za chalupou, kde mají pod cestou venkovní posezení - můj nos ucítil vůni roztopeného grilu a na něm připravovaných klobásek. Tady přišla ta skutečná krize, neb projít těch pár metrů kolem vyžadovalo silné přemáhání :-) Ale i to nakonec dopadlo a po poslední části sjezdu tu bylo už parkoviště. To se z ranních zmrazků na uklouzaném povrchu změnilo na bahniště se spoustou kaluží. Proto jak boty tak auto budou potřebovat menší očistu. Ale stálo to dnes opravdu za to, tak co by člověk pro to neobětoval. A teď nezbývá než dokončit dnešní oslavu a dospat jak dluhy na dnešek tak i z celého téměř uplynulého týdne.