Cesta, kdy první sníh byl kousek před Libercem a to ještě buď ojediněle nebo v nesouvislé vrstvě, jakoby říkala, že dnes se budou opakovat poslední běžky, kdy ani sníh ani počasí nic moc. Navíc ani příjezd na parkoviště to nezlepšil, a když jsme zjistili podmínky na stadionu a situaci po prvním stoupání od stadionu, bylo jasné, že navíc to dnes ještě bude o rukách, neb na ten ledovatý firn nebo místy téměř led to chtělo buď nějaký fialový klistr nebo pak už jen tulení pásy. Ty nemám a klistr zůstal doma, takže po dvou marných pokusech to přemáznout a při přesvědčování se, že to stejně nemá cenu, jsme se pustili po trase Jizerské 25. Nahoře nás vyslyšeli a od desátého kilometru se nahoře otevřela obloha, modro jak má být a sluníčko, které nejenže měnilo navátý sníh na led (byly to úžasné obrázky), ale i trošku přitlačilo na stopu, takže to bylo občas nahoru a dolů. Ale když k tomu přidám, že jsme se většinu druhé půlky trasy kochali a fotili a navíc z ní tři km před cílem odbočili, abychom po vystání si tradiční fronty na místo v restauraci na Šámalově boudě doplnili energii, zážitek jak má být. A když jsme se u stolu pochlubili našim spolu stolovníkům našimi obrázky z hřebene, bylo vidět, že jsme prostě dnes byli ve správný čas na správném místě, zatímco oni už čtvrtý den prý jezdí a sluníčko nepotkali. Však jak dojedli, tak prý vyrazili nahoru a běda prý, jak to tam svítit nebude :-) Pak už jen zbývalo něco málo kilometrů na stadion a k autu, aby příjemně unaveni jsme v podvečer dorazili domů. P.S. Jak bylo konstatováno, důležité bylo, že jsem se vrátil celý s tím, že bylo k tomu přidáno sdělení ve stylu, "ještě že jsem nejela s vámi". Musím přiznat, že to bylo konstatováni výstižné. Stačilo by absolvovat první delší sjezd a ani to sluníčko by ten celkový dojem už nevylepšilo!
Žádné komentáře:
Okomentovat