Jak jsem se ráno rozhodl, tak i konal. S vírou, že tomu, aby dnešek byl dalším parádním dnem, nemůže přeci nic stát v cestě. Patřičně posilněn a s výbavou i na mnohem horší počasí, než by bylo vůbec možné předpokládat (jak se později ukázalo, tak tady snad zafungovala prozřetelnost :-), směr Pec pod Sněžkou. Příjezd byl načasován akorát na odjezd lanovky na vrchol Sněžky, takže přehodit poslední věci, přezout a vzít vše potřebné na zvládnutí vycházky nad Pecí pod Sněžkou. Vycházky, jejíž větší část byla ve výšce nad 1000 m n.m. Po příchodu na stanici lanovky první změna - pro silný vítr lanovka jezdí jen na Růžovou horu, což nepotěšilo všechny čekající, jen já jsem se však rozhodl pokračovat na vrchol pěšky, ostatní cestu za sněhem na hřeben vzdali a šli zkoušet postupně měknoucí sněhovou krustu na Růžohorkách a pak zřejmě dolů po svých nebo opět lanovkou. Cesta na vrchol proti tomu, co mne čekalo po jeho dosažení, byla jen procházkou "rajskou zahradou", byť už tady se to parádně smekalo a člověk si musel dát pozor, kam a jak šlape při každém kroku. Závěr už byl většinou po kamenech, neb tady na jižním svahu už sněhu moc nebylo. Že jsem už skoro na vrcholu, to mi připomenul prudký větrný poryv a tak zůstalo po celou dobu, než jsem se tam pokochal a nacvakal pár obrázků. Obsluha bufetu naznačovala něco jako, že v nárazech je to až osmdesátka za hodinu! Tam jsem si vlastně uvědomil, že sice jsem na vrcholu byl už mockrát, ale nikdy v zimě. A teprve nyní jsem pochopil, jak užitečné jsou ty řetězy umístěné podél sestupové trasy z vrcholu. V podstatě až na pár výjimek jsem se jich nepustil a mockrát jsem měl co dělat, taky díky prudkému větru, abych i s jejich pomocí udržel rovnováhu. K té mi v druhé ruce moc nepomáhaly běžky s hůlkami a nechci ani pomyslet, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se mi nepodařilo (zejména v těch nejužších místech) udržet rovnováhu. Vše ale dopadlo dobře a po prvních kamenech zjevivších se mezi ledovou krustou už to bylo veselejší.Samotný konec až k bývalé Obří boudě byl dokonce po holé silnici a byť jsem si zde významně oddechl, nezůstal jsem jen u toho. Uznávám sice, že člověk nikdy nedělá věci naposledy, ale v tomto případě bych udělal výjimku. Po chvilce kochání se směr Obří důl nastal ten moment, pro který jsem to vlastně podnikl. Za prvním sněhem bylo ale odtud potřeba tlapkat ještě nějakou tu stovku metrů, aby se objevil v podobě aspoň trošku vhodné pro "pohyb s použitím prkýnek".
Jak jsem se ráno rozhodl, tak i konal. S vírou, že tomu, aby dnešek byl dalším parádním dnem, nemůže přeci nic stát v cestě. Patřičně posilněn a s výbavou i na mnohem horší počasí, než by bylo vůbec možné předpokládat (jak se později ukázalo, tak tady snad zafungovala prozřetelnost :-), směr Pec pod Sněžkou. Příjezd byl načasován akorát na odjezd lanovky na vrchol Sněžky, takže přehodit poslední věci, přezout a vzít vše potřebné na zvládnutí vycházky nad Pecí pod Sněžkou. Vycházky, jejíž větší část byla ve výšce nad 1000 m n.m. Po příchodu na stanici lanovky první změna - pro silný vítr lanovka jezdí jen na Růžovou horu, což nepotěšilo všechny čekající, jen já jsem se však rozhodl pokračovat na vrchol pěšky, ostatní cestu za sněhem na hřeben vzdali a šli zkoušet postupně měknoucí sněhovou krustu na Růžohorkách a pak zřejmě dolů po svých nebo opět lanovkou. Cesta na vrchol proti tomu, co mne čekalo po jeho dosažení, byla jen procházkou "rajskou zahradou", byť už tady se to parádně smekalo a člověk si musel dát pozor, kam a jak šlape při každém kroku. Závěr už byl většinou po kamenech, neb tady na jižním svahu už sněhu moc nebylo. Že jsem už skoro na vrcholu, to mi připomenul prudký větrný poryv a tak zůstalo po celou dobu, než jsem se tam pokochal a nacvakal pár obrázků. Obsluha bufetu naznačovala něco jako, že v nárazech je to až osmdesátka za hodinu! Tam jsem si vlastně uvědomil, že sice jsem na vrcholu byl už mockrát, ale nikdy v zimě. A teprve nyní jsem pochopil, jak užitečné jsou ty řetězy umístěné podél sestupové trasy z vrcholu. V podstatě až na pár výjimek jsem se jich nepustil a mockrát jsem měl co dělat, taky díky prudkému větru, abych i s jejich pomocí udržel rovnováhu. K té mi v druhé ruce moc nepomáhaly běžky s hůlkami a nechci ani pomyslet, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se mi nepodařilo (zejména v těch nejužších místech) udržet rovnováhu. Vše ale dopadlo dobře a po prvních kamenech zjevivších se mezi ledovou krustou už to bylo veselejší.Samotný konec až k bývalé Obří boudě byl dokonce po holé silnici a byť jsem si zde významně oddechl, nezůstal jsem jen u toho. Uznávám sice, že člověk nikdy nedělá věci naposledy, ale v tomto případě bych udělal výjimku. Po chvilce kochání se směr Obří důl nastal ten moment, pro který jsem to vlastně podnikl. Za prvním sněhem bylo ale odtud potřeba tlapkat ještě nějakou tu stovku metrů, aby se objevil v podobě aspoň trošku vhodné pro "pohyb s použitím prkýnek". 
To je asi přesný výraz pro to, co jsem na trase k Luční boudě, potom nahoru ke Kapličce a na Výrovku předváděl. Na druhou stranu žádná starost s mázou a když se obrátil sklon trasy, zvládnout sjezd k Výrovce v té vrstvě rozměklého sněhu by spíš vyžadovalo si na skluznici napatlanou klistrem doplnit ještě menší vrstvu jehličí. Po krátkém odpočinku na vyhlídce u Výrovky - mj. báječný výhled do Špindlu - jsem uznal, že je vhodné uvažovat o cestě dolů a pak už nezbývalo než doufat, že zvolená trasa bude končit co nejblíže k Peci. Stalo se, v Peci mimo sjezdovek téměř ani památka po sněhu, takže ještě jedna, tentokrát kratší a klidnější procházka s lyžemi v ruce směr auto. Zbývala ještě třešnička na dortíku - něco jako pozdnější oběd. To ale nevyšlo, byť vše bylo "naplánováno". Holt nějak se mi nechtělo být ve zvolene restauraci sám. A přitom tam prý tak báječně vaří. Zde bych si tedy dovolil udělat výjimku a na rozdíl od toho zážitku z cesty z vrcholu Sněžky bych si vstup do této restaurace chtěl ještě někdy zopakovat. Den to byl báječný i bez této třešničky a že to bylo náročnější, potvrzuje stupeň únavy na úrovni "celého člověka". A byť asi nebylo úplně vhodné absolvovat tuto trasu sám, byť jsem v protisměru občas potkal nějakou spřízněnou duši, bylo to lepší, než aby nás bylo víc. To bych se toho "adrenalinu" z cesty z vrcholu dolů zcela určitě nedožil :-))
Žádné komentáře:
Okomentovat