Páteční odpoledne bylo hodně smutné

Došlo totiž na to, že už to na tomto světě bylo nad Clifovy síly a on i přes jeho statečný boj o život nakonec podlehl zákeřné chorobě. Já jsem sice asi ten poslední z těch všech jeho nejbližších, který by se k tomu měl rozepisovat či jinak vyjadřovat, přesto na tomto místě pár řádek přidám. Proč tomu tak bylo? Musím totiž přiznat, že jsem zpočátku nebyl úplně nadšený z toho, že se tu před necelými deseti lety objevil. Hodně pod vlivem toho že, byť před drahně lety, jsme tu měli beagla Bena, který měl podobný osud jako Clif s tou zákeřnou nemocí, ale navíc k tomu přibylo, že jsme se mu nemohli věnovat tolik, kolik by si asi přál či si ke svému temperamentu zasloužil.  A tehdy jsem si řekl, že další pes nebude, pokud by nebylo zajištěno, že se mu bude možno plně věnovat. To nakonec naštěstí u Clifa nenastalo, takže i přes občasné "výstřelky", kdy nám připomenul, že jej život opravdu hodně baví, jsem se snad od jeho vzetí na vědomí přes naše první společné zážitky stal někým, koho snad nakonec i mohl po nějaké době považovat za svého kamaráda. Já jsem si jej nakonec spojil nejen s procházkami po okolí, asistencí při jakékoliv činnosti na zahradě nebo na dvoře či v poslední době i jeho "dohledu" při občasném hlídání Štěpánky. Těch necelých deset let prožitých v jeho blízkosti už zůstane v paměti nejen proto, že u řady zážitků, činností, míst atd. byl Clif tím, kdo byl tím středobodem pozornosti. Připomínkou pro mne bude i obvyklá trasa naší společné vycházky z časů, kdy byl Clif v plné formě,  a kterou jsem si dnes pro sebe nejen připomenul, ale rovnou i pojmenoval jako "Clifova pětka". Bohužel, ale vše směřuje k tomu, že kousek z ní, tedy těch cca 400 m z Haldy k silnici, se po postupné likvidaci třešňového sadu brzy změní v pole, takže tudy to již nepůjde. Ale ať to nakonec bude tak či onak, v paměti těch několik  stovek kilometrů spolu absolvovaných určitě zůstane. P.S. Stejně jako těch jeho pár "vylomenin". Takže děkuji za všechny společné zážitky a odpočívej v pokoji, Clife.

Tomík je zase mezi svými, my poté opět v Bruxxu

Vše jednou končí, takže včera skončily i ty něco přes dva dny pobytu Tomíka u nás bez svých nejbližších, a Tomík už je zase mezi svými. A my jsme po jeho předání tentokrát neotočili auto směrem domů, ale jen jsem jej zaparkoval na nejbližší volné místo, vyložil z něj tašku s našimi nejnutnějšími věcmi pro přespání, abychom zase my využili jejich pohostinství a ze soboty na neděli tam přespali. Tomu ale předcházelo zopakování si červnové návštěvy v belgické restauraci Bruxx, což jsme si hned na jejím konci řekli a došlo na to až včera. Díky předchozí návštěvě jsme už nějakou představu, co si dáme, sice měli, ale ta až na to tmavé belgické pivo, vzala za své. Stačilo jen zahlédnout, že k vedlejšímu stolu přinesli lutyšské masové koule s omáčkou ze švestkovo-jablečných povidel, a bylo jasno. Bude to včetně předkrmu repete minulé návštěvy. A abychom u toho Lutychu zůstali, na druhou stranu stolu si na závěr večeře "našly cestu" lutyšské vafle. Pak už jen konstatování, že jsme tu rozhodně nebyli naposledy a že by nebylo od věci to příště spojit s návštěvou Vinohradského divadla. A když už jsem zmínil to repete, tak i pokračování večera bylo takovou kopii té červnové návštěvy. Tedy pěšky kolem Muzea, přes Václavské náměstí a Staroměstské náměstí doprostřed Karlova mostu a odtud už pak jen na metro na Staroměstskou. Že došlo i na fotodokumentaci, to dokládají obrázky níže. Počasí poměrně přálo, takže bylo venku poměrně dost lidí, většinou turistů. Nedělní ráno už co do počasí bylo nic moc, takže jsme se tentokrát rozhodli, že Prahu opustíme tak, abychom dorazili domů ještě "za světla". Což se i stalo a dokonce zbyla i chvilka na první dovolenkové úvahy na letošní prázdniny a možná i někam dále, neb jsme si z Prahy přivezli termíny resp. časové možnosti pro naše tradiční pobyty s našimi vnoučaty. P.S. Jsem rád, že i do této návštěvy Prahy se vešlo pár kroků po Karlově mostě, což pro mne začíná být podobná "tradice" jako každý rok aspoň jednou na Sněžku.  Zda se mezi ně zase vrátí ta zimní tradice, tj. na vrchol Černé hory z parkoviště v Janských Lázních, to se uvidí nejpozději do půlky března.

Venku mrzne, za oknem zrají citróny

Počasí těchto dnů atakovalo teplotu -10°C, pocitově to venku bylo i o trošku více, ale jinak nic neobvyklého, čímž myslím zimu. Ostatní kolem se tak nějak poskládalo, že až na dvě cesty "za náš plot", přičemž obě směřovaly do nedalekých dvou krajských měst, se vše odehrálo v pod střechou. To "odehrálo" je tentokrát velmi trefné, neb pondělkem začalo a dneškem až do soboty pokračuje "domácí dětská skupina". Tentokrát za účasti pražského Tomíka občas doplněná domácí Štěpánkou. S tou už ty hry jsou o nějakou tu úroveň výše, zato s Tomíkem jsme se vrátili až ke stavění komínů z kostek a ke všemu, co se, většinou na setrvačník, "samo" pohybuje. Vlastně ke všemu, co ho dokáže nějak zaujmout, neb když nepočítám to jedno říjnové přespání, tentokrát to tu má na dvě noci s all inclusive :-). Podle dnešní více než půlky dne stráveného zde, neb Tomík dorazil dopoledne, to vypadá, že by si to tu mohl řádně užít a rodiče by si v Praze aspoň na chvilku mohli "odfrknout". U nás to znamená, že s ním se aspoň nebude tolik lenošit, jak se dělo po většinu únorových dnů, když se zařídily jen ty nejnutnější pochůzky a věci doma pod střechou. Výmluva, že jít na procházku není důvod, když by to bylo bez Clifa, sice nemá opodstatnění, přesto u mne už v tomto roce mnohokrát zafungovala.  Proč je tomu tak? Clif už od konce loňského roku statečně bojuje se zákeřnou nemocí. Den ode dne jej ale síly opouštějí, takže z nedávných společných okruhů po okolí se v závěru roku stala nejprve občasná krátká vycházka do Haldy a zpět, pak už jen s obrátkou na půli cesty, aby v posledních dnech to bylo jen na zahradu a zpět domů. Už i to, hlavně vzhledem ke schodům, je pro něj hodně náročné. Takže mi nezbývá, než se přestat vymlouvat a do toho blížícího se jara už zase vrátit více toho pravidelného "pohybu". Do neděle, kdy bychom se měli vrátit z Prahy, určitě pohyb chybět nebude, zejména když by mohla opět dopadnout procházka večerní Prahou. P.S. Při pohledu na citroník si říkám, jestli bychom se neměli v tom domácím pěstování "překlopit" na pěstování subtropických plodin, když těm klasickým se na zahradě zrovna moc v uplynulém roce nedařilo :-)

Čeho se dočkáme ve dnech příštích?

Otázka, jejíž odpověď by zcela jistě mohl obsáhnout rámec od Šumavy k Tatrám. Ale já se v tomto případě spokojím jen s územím výrazně menším vymezeným pár stovkami metrů čtverečních a nejbližšími sedmi dny. Jaká by mohla být odpověď? No přeci toho, co si zvládneme k tomu, co přinese sám život, ještě přidat. A hned v pondělí po ránu nutno dodat, že do toho očekávaného dění v tomto týdnu nebude snadné něco doplnit, pokud se samozřejmě nebudou uvažovat nějaké ty záležitosti "na jednu hoďku a méně". Co bude na pozadí všeho, bude počasí, neb se přiznám, že mne ta letošní zima nějak moc nebaví a vypadá to, že bych ze všeho přivítal, by už co nejdříve skončila. Trošku to je i tím, co bych rád, aby dopadlo ještě před příchodem prvních jarních dnů, abychom do jara letos vstoupili už patřičně "rozkoukaní" na to, co bychom si přáli nejen v něm letos zvládnout a hlavně si užít. Necelý půldruhý měsíc sice dává poměrně slušný prostor, ale když on ten čas tak letí, tak stejně se asi ani v letošním roce  nezbavíme komentářů typu "To se mělo stát (udělat) už na jaře" apod. Aby toho na konci září nebylo tolik, o tom už by měl být příští týden, jeho kalendář je úplně prázdný v očekávání, že podle toho, co dovolí počasí, se v něm objeví už ty první akce venku. Z toho plyne i odpověď na očekávání dění v příštích dnech. Prostě dostat do těch příštích dnů k tomu již naplánovanému maximum toho, co se může vyřídit či udělat hlavně doma, aby se tomu nemusel obětovat lepší čas. Za zmínku z takových těch "větších akcí" v plánu stojí dnešní pokračování "domácí dětské skupiny" se Štěpi, dojde i na trochu té domácí administrativy vyvolané hlavně děním v posledních týdnech, určitě tam bude nějaká ta návštěva Lázní Bohdaneč a bude-li tomu jak stran počasí tak i zdravotní kondice přáno, druhou půlku týdne bychom tu mohli přivítat na prvním vícedenním pobytu Tomíka. Což by také znamenalo, že se v samotném závěru týdne otočíme do Prahy a tu otočku bychom mohli doplnit ještě o nějaký zážitek. Zejména pokud by přálo počasí. A co čeká v zásobníku těch "ostatních" věcí, ze kterého by, přesněji řečeno z jeho samotného vrchu, ubýt? Nějaká ta administrativa ze zastupitelstva, hledání místa (termíny už jsou) pro letní dovolenou s vnučkami, příprava sklepa na bílení, věci na jarní svoz odpadu a dokončení prořezu jedle u zahradního jezírka. Takže co do náplně poměrně jasno, čeho se ale dočkáme, to ukáže čas a podvečerní nedělní ohlédnutí. To dnešní ranní k jedné věci za těmi těmi uplynulými šestnácti únorovými dny bylo sice poměrně chladné ale nakonec pozitivní, i když by se dalo ještě něco i zlepšovat. Ale od toho je ta druhá půlka února. P.S. Ale "suchý únor" tím rozhodně myšlen není :-).

Po čase zase "dlouhý" den

To, že to tentokrát to hlavní z celého dne padlo na pátek a zároveň na svátek sv. Valentýna, nějak vyšlo "samo", neb dnes navštívený stand-up v divadle Hybernia se nekoná zase tak často. A že to byl dlouhý den, tak k tomu přispěla i naše ranní domácí "dětská" skupina se Štěpi, neb dnes se do školky nešlo. To samé "potkalo" i spoustu jejich kamarádů od Krtečků, takže jich dnes ve třídě prý zůstalo jen pět. Potom už zbyl čas jen na pár drobností doma a v dílně, aby po chvilkovém poobědovém odpočinku a čaji o třetí hodině následoval odjezd za tím hlavním bodem dnešního dne. Jízda po D11 docela pohodová včetně příjezdu do Prahy, abychom tentokrát s autem skončili hned na jejím okraji v P+R Černý Most, a zbytek cesty do centra absolvovali metrem. A jelikož příjezd na Náměstí Republiky byl tak akorát v čase, na který jsme měli rezervaci v nedaleké Kolkovně Celnice, nic nebránilo pokračovat rovnou tam. Mimochodem toto místo už se stává pomalu tím místem, které pro podvečerní doplnění energie volíme vždy, když míříme do Prahy někam do centra za kulturou. Stejně tak, ale jen pro mně, se stává obvyklou svým obsahem objednávka z jejich jídelního lístku. Prostě kančí na šípkové omáčce s perníkovými noky je, jak by řekli ti, co hovoří anglicky nebo ti, kteří svůj český slovníček mají anglickými výrazy prošpikovaný, prostě MUST. Rezervace byla tentokrát nutná, neb sv. Valentýn byl znát i zde chvilku po našem příchodu. Po večeři zbyla ještě chvilka do začátku představení a jelikož nejen divadlo ale i Palladium je z restaurace doslova pár kroků, krátká procházka jeho třemi patry nejen zkrátila čekání, ale i docela zahřála, neb venku to hlavně pocitově nebylo nic moc. Pak už jen pár kroků do nedaleké Hybernie a stand-up mohl začít. Přiznám se, že patřím mezi pravidelné diváky televizního Comedy Clubu na Paramount Network (verze po 22.00 hod.) a občasného diváka Partičky na Primě, takže bych mohl trošku i hodnotit. Ale to vzalo za své hned od začátku, když jsem to tentokrát měl v přímém přenosu bez těch různých TV omezení, vypípávání resp. různých úprav, střihů, atd. realizovaných při natáčení. A hlavně dost toho bylo o okamžité improvizaci vyvolané jednak zapojením publika do dění na jevišti a jednak i tím, co tam předváděli samotní komici, když do toho svého "zatahovali" i sebe vzájemně. Takže další prima zážitek, po kterém ještě následoval jeden, pokud se pro něj takové označení dá vůbec použít. Tedy pohodová jízda domů po noční D11, takže doma to bylo jen o chvilku déle, než kdybychom v Praze zůstali a přesouvali se noční Prahou. Ale teď, aby se ten "dlouhý" den neprotáhl ještě do toho příštího, nezbývá, než udělat za tímto příspěvkem tečku a event. zážitky o víkendu a v dalších dnech si nechat na příští příspěvek. 

Do dvanácti ať jsi doma!

Sdělení, které patří mezi jedny z těch nejčastějších. V tomto případě ale nešlo o hodinu půlnoční, nýbrž polední, což této formě tohoto sdělení už dává jiný punc. Přesněji řečeno je většinou slyšet v provedení "Do oběda doma!". Každopádně obě už jsou určitou nostalgickou vzpomínkou, neb aby zase mohlo být slyšet to první, tak to už by nás mělo minout, zvláště když si připomenu, při jakých příležitostech to zaznělo, toho druhého v tom pravém smyslu se možná ještě dočkáme někdy o prázdninách. A určitě nebude mít na konci vykřičník. Tak proč se objevilo v titulku dnešního příspěvku? Tomu se asi dá říkat něco jako okamžitý nápad. Stačil jeden pohled na hodinky, pak z okna a myšlenka, že by byla škoda, když už venku máme po delším čase bílo, nespojit myšlenku na vyvětrání se s pořízením pár obrázků, které ještě nemám. Ano zámek Hrádek u Nechanic v bílém mi za ty roky navštěvování chybí. A když jsem si spočítal, že do času, kdy se obě ručičky na hodinách potkají na čísle dvanáct chybí cca doba, za kterou bych se měl ze zámeckého parku vrátit domů rychlejší chůzí, nenapadlo mě nic jiného, jak si ten cíl zformulovat. Říci jen, že s obědem se nečeká, nešlo, neb když jsem si jej měl zároveň uvařit, nešlo. Mimochodem na "obrátce" jsem si říkal, že by to dnešní vaření šlo "obejít", a tu trasu místo přes Těchlovice zvolit přes Libčany a v místním Gastromu si něco vybrat z tradiční nabídky sedmi jídel, ale nakonec z toho sešlo a vše bylo dle původního plánu. tedy přes Těchlovice a s doplněním energií až doma. Ne proto, že bych si z nabídky nevybral, ale proto, že by byla škoda nevyužít nápad, co si udělat k obědu sám. A ještě třeba dodat, že to tentokrát bylo s vysokými trekovými botami na nohou, neb jsem díky ranním mrazíkům chtěl vyzkoušet obejít Radíkovice a navázat rovnou na lesní cestu pod zámkem. Nápad dobrý, ale nějak jsem si neuvědomil, že ten Radíkovický potok může být tak široký a na jeho překonání třeba použít most. A ten byl až v Radostově, takže z úmyslu zkusit, zda jde ještě více zkrátit cesta od nás na Hrádek, se z toho stala jedna z nejdelších a díky její značné části po poli, které zase tak moc promrzlé nebylo, i nejnamáhavějších. Ale co, nakonec cíle bylo dosaženo, obrázky, byť tentokrát se zataženou oblohou, se povedly a přidal se k tomu i nápad na zopakování, pokud by se k tomu sněhu obloha otevřela. Mimochodem v sobotu a v neděli má místní kavárna Anny z Harrachu otevřeno, takže by to mohlo být jen o procházce v parku a návštěvě kavárny, když by tu větší část trasy zvládlo tentokrát auto. A určitě by to bylo po silnici, takže by se pneumatiky na rozdíl od bot nemusely čistit od bláta :-)) Teď zbývá ještě dodat, že ani cesta zpět nebyla bez fotozastávky, když si obrázek cestou v Těchlovicích doslova vyžádal jeden místní bělouš. Ale že by chvilku postál, abych mu mohl udělat fotku ve formátu na cestovní pas, to ne. Čekat se mi na to, až se uráčí chvilku postát, se mi nechtělo, tak to má "v pohybu". Pak už zbývalo, doslova jen "po čuchu", projít kolem místní výrobny sušenek a poté už jenkolem lesa dorazit domů. Pohled na hodiny říkal, že cíl byl splněn vlastně dvakrát, takže nejen návrat do stanoveného času, ale mohl by se stihnout i oběd. Což se nakonec i stalo a po něm a chvilkovém odpočinku s Clifem na zahradě vznikly i tyto řádky.  Tentokrát s dobrým pocitem, že k jejich napsání vedl zážitek, který byl spojen s prvním větším letošním rozpohybováním se :-) P.S. Doprovodné obrázky pocházejí z několika předchozích dnů, kterými s táhla společná nit se vším, co bylo ještě třeba udělat pro dokončení včerejšího "stěhování" mamky z Vysokomýtské nemocnice do péče AH Lázně Bohdaneč. 

Zážitky se tentokrát mohly měřit i kaloriemi :-)

A přidám k tomu navíc, že paní sedící u sousedního stolu při včerejší večeři v pražské restauraci Ginger&Fred, která trošku předpověděla její "následek" i pro nás, když konstatovala, že čeká dieta až do úterý, jsme dnes večer museli dát za pravdu. Zejména když my  jsme ten včerejší základ ještě vylepšili při dnešní cestě z Prahy polední návštěvou pivovarské restaurace v Poděbradech. Tímto konstatováním se ale tento příspěvek vlastně dostal až nakonec dění v posledních dnech. Ale jelikož toho bylo více, co by mohlo stát za zmínku a doprovázejí to i přiložené obrázky, vrátím se v následujících řádcích "na začátek", který se potkal s koncem tentokrát lehké chřipkové virózy, takže nic nebránilo absolvovat i víkendové plány, kterým ještě předcházela krátká návštěva Pardubic s posledním doladěním všeho potřebného před středečním "stěhováním" mamky v Vysokého Mýta do Lázní Bohdaneč. Když se vše známé potvrdilo, další čeká ještě na první dva pracovní dny nadcházejícího týdne, nic nebránilo v sobotu vyrazit do Prahy. Nejen proto, abychom si toho dne s Tomíkem maximálně užili, padla volba oběda "do krabice", neb v nedaleké Allegrii jejich pizza prostě nemá chybu a když je možnost, tak proč ji opět nevyužít. V podvečer jsme se svěřili pražské MHD a pomalu již tradiční kombinací busu č.188 a tramvaje č.22, když míříme do centra, jsme tentokrát zamířili na Karlovo náměstí, ze kterého už to bylo jen pár kroků do Tančícího domu, kde v 7. patře čekal rezervovaný stůl a další z nevšedních zážitků od místního personálu v kuchyni i při obsluze. Přiložené obrázky je sice přibližují, ale aby to bylo úplné, musely by u toho být i ty chuťové vjemy. A že ty tentokrát byly hodně bohaté a taky zajímavé. Třeba jak takový gel ze spálené cibule dovede ozvláštnit chuť servírovaného rybího filetu či třeba jak intenzivní chuť měla polévka ze sušených hříbků. Vše doplnilo i skvělé vinné párování i výhledy přes okno a pak i z terasy na Vltavu a okolí od Vyšehradu až pod Pražský hrad. To jsme si prohlédli i při večerní cestě zpět, kdy jsme tentokrát zvolili přiblížení tramvají na Staroměstskou. Na to, že už bylo dost večer, tak jsme s cestou zpět, pro kterou jsme volili opět MHD, měli docela kliku. Neb ani na navazující metro, ani pak na bus č. 154 jsme téměř nečekali, takže cesta zpět mi připadla, jako bychom jeli s té denní špičce, kdy jsou v dopravě minimální intervaly.  Nedělní dopoledne bylo nejen o dalším "seznamování se" s Tomíkem, aby za necelé dva týdny jsme jej na pár dní přivítali u nás, ale trošku i o TV, kde běžel přenos z ČEZ Jizerské 50, abych si trošku připomenul i svůj zážitek z jejího absolvování před pár roky. Mimochodem, Luboši, gratuluji k absolvování další "padesátky". A pak už sbalit věci, sednout do auta, zastavit v Poděbradech na parkovišti u zámku a v nedaleké pivovarské restauraci "zvládnout" poslední větší příděl kalorií pro tento víkend :-) Ani zde volba nezklamala, navíc jsme měli i kliku, neb chvilku poté, co jsme si objednali, se restaurace docela zaplnila. Cestou k autu a poté i přes město se mi připomenul ještě ten rok zde strávených mých studií a aby to bylo úplné, na kruháku za městem jsem místo odbočení na dálnici pokračoval rovně a tak si připomenul i dřívější cestování odtud po státní silnici na Hradec Králové. Změnilo se "jen" to, že na rozdíl od těch let je zde téměř minimální provoz, takže doma jsme byli jen o cca 5 minut později, než bychom jeli po dálnici. Odpoledne bylo už jen o obvyklém cappuccinu o třetí a v mém případě ještě o čaji o šesté, aby tím skončil "víkendový příjem". Ten ale měl kromě zážitků ještě jednu výhodu, totiž nabídku pro náš výběr vymyslel a uvařil někdo jiný, což pro zítřek už platit nebude :-) Navíc bude-li přát počasí, přijdou na řadu první letošní aktivity na zahradě, tentokrát s pilkou v ruce za účelem dokončení úprav před pergolou. Prořez jedle na horní zahradě bude následovat hned poté, ale dojde na něj asi až ve druhé půlce týdne, neb kalendář na úterý a středu hlásí "téměř obsazeno" a čtvrtek je zatím brán jako rezerva, pokud ve středu se něco objeví k rychlému řešení. A jelikož se náš prázdninový kalendář pomalu upřesňuje i pro možnosti společných pobytů s vnoučaty, když pro Tomíka, Áňu a Štěpi už možné termíny máme, tak můžeme pomalu začít hledat, kam to letos bude. Na termín s Ali, která toho na prázdniny má opravdu hodně, si sice ještě chvilku počkáme, ale začít hledat, kam by to mohlo být, můžeme i v tomto případě. P.S. A nesmí se taky zapomenout, kam zamíříme my poté "za odpočinkem" :))