Desítka strávníků dorazila

Zahradu pokryla vrstva sněhu, venku mrzne až praští. Není to ten správný čas nasypat do krmítka pořádnou dávku krmení pro naše opeřence a na samé konce větví stromů uvázat nějakou tu lojovou kouli? Určitě ano. Potvrzení správnosti tohoto konání na sebe nenechalo dlouho čekat. V krmítku se strhla menší rvačka, až semínka slunečnic létaly ven (tam je likvidovali ti, co neměli tu odvahu vmísit se do té vřavy pod střechou krmítka) a dostat se na lojové koule, na to byl pomalu pořadník. A že by jim to vystačilo na nějakou delší dobu? Omyl, pokud budou takové mrazy, tak semínka slunečnice by mohla padat z bezedného pytle a "životnost" lojové koule bych odhadl na tři dny. A tak doufám, že se nám zase na oplátku na jaře odvděčí a vyčistí naši zahradu od různých škůdců, aby ta chemie event. zbyla jen na ty nejhorší.

Nakonec jen drobná naraženina na nejblbějším místě

Pokud bych pro přiblížení času stráveného od napsání posledního příspěvku použil název vrcholného a již historického díla sovětské Montážní školy - filmu Deset dní, které otřásly světem (r. 1927), asi bych moc nepřeháněl. Samozřejmě ale jen, pokud bych pohled na dějinné události abstrahoval na svou maličkost. Pravda, těch dnů nebylo deset, ale šest, nedotýkalo se to pomalu celého světa ale jen mě a nejbližšího okolí ať již doma či v práci a nebyly u toho žádné oběti na životech, byť jsem já aspoň jednou měl pocit že mi "o život" jde. Ne, neměl jsem ani rýmičku, ani kašlík, původcem všeho byl pokus o návrat z polohy "v kleče s podporem za rukami", jak praví tělovýchovná příručka, jinak lidově řečeno "dámský klik" do stoje spatného. Bohužel na cestě stál kovový stůl se skleněnou deskou a ten neuhnul. A tak po střetu s ním jsem byl vrácen do původní polohy. Navíc s označením místa na konci zad, které se se stolem potkalo. Zprvu to vypadalo, že nic, ale pak se to rozleželo a když jsem to ještě přiživil sezením v autě do Prahy a zpět, na potvoru tentokrát zase s delším pobytem na Jižní spojce v obou směrech, opravdu nic moc. A jelikož jsem usoudil, že slivovice užívaná vnitřně asi nepomůže a zevně je jí škoda, odebral jsem se hledat rady na netu, kterou mastičkou se potírati neb nějaké léky na to požírati jsem předem zavrhl. Opravdu mě zaujala odpověď, že "aby nebolela kostrč, je nejlepší si narazit jakoukoliv jinou část těla, a ta kostrč na chvíli přestane bolet určitě". Sice to asi není zrovna ta nejlepší rada, ale asi vystihuje princip léčby - trocha optimismu a ono se to srovná skoro samo. Jen třeba brát v úvahu, že si tělo po pár dalších dnů řekne, jak si sednout, aby to bolelo co nejméně. Ideální bylo co nejvíce stát, ale to taky pořád nejde. A tak přišlo na řadu doporučení na Fastum gel. Po důkladném prostudování návodu (ano, je to i na bolestivé zhmožděniny, jsem starší 15 let, nejsem přecitlivělý na léky snižující cholesterol, krémy na opalování, parfémy, nemám astma, postižené místo není v blízkosti očí, neobléknu si na to neprodyšné oblečení (asi neoprén?) a po následující 2 týdny nebudu léčené místo vystavovat přímému slunečnímu záření (to bych asi potom řešil něco jiného než pouhé naražení kostrče :-) jsem přistoupil k léčbě. Po následujících pět dní stal Fastum gel mým "věrným kamarádem", kvůli němuž jsem byl nucen zrušit docela dost akcí, které jsem si na tento týden plánoval a na které se i těšil. Závěr léčby jsem si navíc ještě zpestřil dietkou, neb má "bolestí zkoušená schránka" se navíc ještě zřejmě nedokázala vypořádat se čtvrtečním obědem a do této chvíle přijímá jen čaj a suchý rohlíček, v čemž ale hodlám pokračovat už jen zítřejší snídaní. Ale opatrně, aby to nakonec nebylo těch deset dnů, které otřásly mnou. Takže to vidím dle rady babičky k obědu na suché brambory s dušenou mrkví. Pozn. pokud by člověk bral vánoční zvyky doslova, tak období půstu jsem snad už dopředu, a to vrchovatě, naplnil a měl bych tedy vidět ne jedno ale aspoň deset zlatých prasátek :-) A ani nemusej mít ty zahnutý žuby nohóóóru:-))

Stříbrná sobota v Pardubicích

Navštívit Pardubice během stříbrné soboty nevypadalo na úplně nejlepší nápad. Zejména proto, když cílem návštěvy v podstatě nebyly předvánoční nákupy, ale spíše se po Pardubicích zas jednou podívat. A jelikož ani na počasí nebylo možné se spolehnout,tak "očekávka" byla taková nejistá. Deštivé ráno a menší chumelenice uprostřed cesty do Pardubic tuto nejistotu ještě prohloubily.Dobré oblečení, touha si zase něco vyfotit a prázdno v krabičkách pro sypaný čaj se staly těmi hnacími silami, ke kterým se za chvíli přidal "mlsný jazýček" s očekáváním, že by nebylo od věci ještě někde něco ochutnat. A to rozhodlo, že nehledě na počasí se tato sobotní "vlastivědná vycházka" povedla. Ať co do zhlédnutých či navštívených míst, tak i co do "náplně", aby energie vydaná pěší turistikou se měla z čeho doplnit. Což návštěva pizzerie a poté i kavárny s přehledem zajistila. Nejlépe ten den bylo asi na Pernštýnském náměstí, které jakoby zůstalo po vánočních trzích o minulém víkendu tentokrát odstíněno od shonu, který panoval o pár set metrů dále u nákupního centra. Jen ten vánoční strom připomínal, že svátky jsou už za dveřmi, jinak to tu vypadalo jako jeden z pošmourných podzimních dnů. A cestou z náměstí jsem samozřejmě nemohl minout Dobrou čajovnu, aby si doplnil své zásoby - tentokrát jsem sáhl po osvědčeném druhu čaje s označením DJ SF Giddapahar ...., což znamená, že se jedná o indický sypaný černý čaj pocházející z oblasti Darjeeling (DJ) z plantáží ležících ve výšce 1400 m n.m. na Orlím útesu (Giddapahar), který má pro pěstování čaje jedny z nejlepších podmínek. Jeho druhá letošní sklizeň (Second flush) jako každý rok probíhající těsně před obdobím dešťů, tj. od konce května, a trvající jen cca 50 dní, opět potvrdila kvalitu zde sklízených čajových lístků a účast čajových živnostníků z celého světa při nabídce hotového čaje na sebe nenechala čekat. Jejich vytříbené jazýčky potvrdily věhlas tohoto čaje a ten se brzy octnul v dřevěných krabicích řady místních čajoven. A po malém zamyšlení nad historií jednoho z nejoblíbenějších nápojů vyznačujícího se tím, že v podstatě každý je originálem či nějak zvláštním, nemohl na závěr chybět ten nákup, když zakoupení čaje za klasický nákup nepovažuji. A to s krátkou zastávkou na cestě domů ve Starých Ždánicích, kde již po několik let kupuji vánoční stromek z "místní plantáže". A asi tu dobrou zkušenost nemám sám (to by se to podnikání asi nevyplatilo), tak jsem si na závěr odpoledne jako desátý v pořadí přece jen užil něco málo té nákupní "tlačenice a fronty" :-) , ale stálo to opět zato, borovička je nádherná. A když se v ten pravý čas ještě trošku vánočně přizdobí, ale na to je ještě dost času ....

Předvánoční Norimberk

Prodloužený víkend nám začal již ve čtvrtek, kdy jsme v Praze shlédli muzikál Dracula, mj. abychom sice po trošku delší době, ale přece, zase úplně vypnuli z pracovního a přeladili se na pár dní na "lov zážitků". Že bude tak bohatý, to jsme ale ještě v tuto chvíli netušili. A aby byl zážitek z muzikálu umocněný blížícími se vánocemi, nečekali jsme s vánočním stromem až na Norimberk a ještě večer, když už se Staroměstské náměstí docela vylidnilo a většina stánků již měla zavřeno, jsme obhlédli svítící vánoční strom a atmosféru kolem něj v samém centru Prahy. Poté jsme už vpadli do vánoční atmosféry starého města v Norimberku, byť tomu předcházela ještě noc strávená v Praze a pohodová cesta se "závěrečnou mílí" navigovanou "shora" tak dokonale, že když jsme si začali myslet, že už nejedeme dobře, objevil se vlevo ten správný hotel, ve kterém jsme měli strávit víkend. Atmosféra na hlavním náměstí opravdu vánoční a návštěvníků proudících jednotlivými uličkami mezi téměř dvěma sty stánky bylo více než mravenců v pořádném mraveništi. Nezbylo tedy nic jiného, než se zařadit do proudu a "plout" v něm, byť zastávky v něm nebyly většinou chtěné, tj. ne ty, kdy člověk chtěl se na něco déle podívat nebo dokonce ochutnat či popít. Projít takové místo, tedy kolem takového stánku, byl většinou opravdový oříšek. A co teprve, když se člověk dostal do role konzumenta a nechtěl pokračovat s proudem. Zpočátku trošku nervozitka, ale potom "všechno jedno". Ti proudící kolem si prostě musí poradit. Náměstí nasvícené vánoční výzdobou, stánky to podporovaly zdola, na pódiu se střídala různá hudební tělesa s melodiemi patřícími do tohoto času (pozn. jediná produkce na celém náměstí), všude se linoucí vůně grilovaných klobás různých velikostí (od 7 cm až po ty docela pálivé půlmetrové), nejrůznějších podob perníků a svařeného vína (většinou ovocného základu, místní specialita -z borůvek - opravdu neměla chybu). Po několikerém průchodu náměstí s cílem "zmapování situace" za účelem event. pozdějšího nákupu nějakých drobností a po dostatečném občerstvení se klobáskami a svařákem už moc času z pátku nezbývalo, a tak hup do metra a po pár stanicích a pětistovce kroků už tu bylo teplo našeho "dočasného domova". Kdo by si ale myslel, že porce zážitků byla pro tento den již vyčerpána, ten se spletl. Nakonec dne nám totiž ještě "odhoukali" ostrý požární poplach s výzvou k urychlenému opuštění hotelu a s doplněním, že místní hasiči již byli povoláni. Jako správní Češi jsme si zpočátku mysleli, že to je planý poplach, ale s ubíhajícími vteřinami, stále opakovanou výzvou, poměrně čilým ruchem na nouzovém schodišti a zablokovanými výtahy humor přecházel. S nejnutnějšími věcmi v kapsách kabátu tedy hurá dolů , kde jsme v recepci dostali informaci, že "drobný požár" v kuchyni byl zdolán a že je možno se vrátit na pokoje, což už činili ti, kteří dolů dorazili dříve. A na rozdíl od nás i se všemi věcmi! Nám by jejich většina asi shořela :-) Ráno nás přivítal sice slušný mráz, ale poměrně jasná obloha, tak jsme otočili program a tak místo návštěvy vánočních trhů za denního světla, jak jsme si ji původně na dopoledne plánovali, jsme vyrazili do místní ZOO a poté do delfinária. A rozhodně jsme nelitovali, neb jelikož na snídani bylo možné i na hotelu pokračovat v klobáskách, tak delší procházka rozhodně nebyla na škodu. Na roční dobu i počasí bylo v místní ZOO možno vidět snad většinu jejich obyvatel. A co teprve časně odpolední představení s lachtany a delfíny v místním delfináriu! Tam už se ale zase začal o slovo hlásit hlad, a jelikož jsme měli stále nevyrovnané účty s půlmetrovou klobásou, tak busem do centra, potom kolem hradeb a místních památek zpět na náměstí. Sice jsme tam klobásu "porazili", svařákem uctili, i kroužkem pro štěstí pootočili, ale s počasím jsme si už poradit nedokázali. A tak v podvečer za deště zpět na hotel s tím, že program je sice splněn, ale kdyby se trošku vyčasilo, tak by nebylo od věci vrátit se sem ještě jednou. Byť v sobotu tam bylo tolik lidí, že nově příchozí už skoro museli čekat, až někdo odejde. Třeba na lehkou večeři, např. "Zweimal drei (klobásy s žemlí) und Heidelbeer Glühwein (svařák)":-) A vyšlo i to, takže si nás náměstí a okolní uličky ještě jednou užily. Večer nás už nikdo nevyzýval k opuštění pokoje a tak po přenocování a snídani, ve které opět nechyběly norimberské klobásky, nic nestálo v cestě zpět, na jejímž konci byl návrat k české kuchyni.Uplynulý víkend byl totiž hlavně o 2,5 metrech klobásek, několika žemlích, bagetách, hrncích svařáku a vaflích sypaných cukrem se skořicí. Na začátku sice bylo, že "tam kde jsou více jak tři lidi, to je fronta a to není nic pro mě", ale nakonec při dobrém námětu (náplni), kvalitním scénáři a ještě lepší režii to nebylo ani žádné drama či komedie. "Jen" spousta zážitků spojených do dalšího filmu. Tentokrát s předvánoční atmosférou. A hlavní hrdinové si to i tentokrát opravdu užili!

Zatím jen pár obrázků z víkendu v Norimberku