Mirakulum jednoho opravdu horkého dne

Den, na jehož konci bylo jedno docela velké "kdyby". Tedy, že kdyby mi ráno někdo řekl, že i když ráno vyrazíme v takovém čase, abychom tam přijeli buď hned na otevření nebo pár minut poté, že domů dorazíme v čase, kdy býváme obvykle už po večeři, to bych fakt nevěřil. Ale stalo se, dorazili jsme tam pár minut po otevření a areál jsme opouštěli pár minut před uzavřením. Opravdu moc nescházelo, abychom odcházeli v doprovodu pořadatelů uzavírajících jednotlivé atrakce. Takže rozepisovat se o tom, že si to tam Štěpi užila, by asi bylo zbytečné. Spíš je potřeba dodat, že jsme si to na řadě míst, zejména v podzemních tunelech a na některých adrenalinových překážkách, užívali s ní. Že tam bylo docela plno, to nepřekvapilo. Ale už v poledne, kdy se to rozptýlilo do spousty míst s nějakou tou ňamkou, a pak s přibývajícím časem a stoupající venkovní teplotou, už to bylo na většině míst volnější. Kromě vodního světa, kde s přibývajícím časem tomu bylo opačně. A půl hodiny před uzavřením už to tam bylo jako na nějaké italské pláži. Doslova hlava na hlavě, neb asi každý se chtěl před cestou domů po tom horkém dnu aspoň trochu osvěžit. Všechno jsme tam sice nevyzkoušeli, ale vlastně vyzkoušeli, neb ten tankodrom a vojenský vláček už pod tento zábavně-naučný park nepatří, ale kdyby nezavírali, tak na řadě míst bylo ještě repete. Únava přemohla Štěpi po pár kilometrech jízdy domů, ale když jsme tam dorazili, už bylo jasné, že o prázdninách by to chtělo se tam podívat ještě jednou. Ale tentokrát už to bude s jiným doprovodem, aby si tu spoustu zážitků s ní užili i další.            

Z letošního července už toho mnoho nezbývá

Ale že by byly něčím až tak zajímavé kromě obvyklé dokumentace pár momentů z nich, o tom asi žádná pochybnost. Sice pár plných šálků či sklenek v nich nechybělo a byť se u nich užívalo toho každodenního života poměrně náramně, tentokrát to ničím až tak nepohnulo, jak by řekl klasik. Co asi bylo tím společným, co je provázelo, bylo stále se stupňující vedro a s ním stále se prohlubující vláhový deficit. Studna sice zatím drží, ale kdyby to podpořila trocha toho deště, nebylo by to na škodu. Hned zítra to ale být nemusí, neb na celý den míříme do místa plného her, zábavy i trochy toho naučného moudra, do zábavně-naučného parku Mirakulum na okraji Milovic nad Labem. Tam by těch zážitků na rozdíl od předchozích dnů zase mohlo být až až. Tak uvidíme. P.S. Někdy je lepší už nic neřešit, zvednout se a odejít. A tak se stane, byť to rozhodně nebyly marné roky.

Zbytek týdne hlavně v zahradě a taky za čápy do parku

Dnes je to tu v podstatě jen pro "dokumentaci" poměrně rychlé změny počasí v několika posledních dnech a barviček, kterými hýří květinová zahrada i okno v obývacím pokoji. A taky připomenutí, že je potřeba v pergole pověsit další sluníčka. P.S. Ten hrníček chai latté trošku podpořil přemýšlení, jak se ohlédnout za uplynulými čtyřmi roky v té naší místní komunální politice. Že by nakonec stačilo? Uvidíme, co přinese ještě několik příštích dnů. I v těch je opět v plánu nějaký ten hrnek či sklenka. Ale u nich to bude určitě o něčem jiném a hlavně příjemnějším :-). Týden ale po delším čase opět začneme odpolednem kolem hradecké Paříže. 

Úterý zakončilo Hvězdné léto pod žižkovskou věží

Tentokrát bude k připojeným obrázkům asi stačit jen pár slov na doplnění. A to po poměrně klidném a na nějaké zážitky poměrně skoupém víkendu. Platí to v podstatě až k dnešku samotnému, kdy poměrně slunečné odpoledne strávené kousek od Prahy na narozeninách naší nejstarší vnučky ještě doplnil cestovní podvečer kolem Prahy se zaparkováním auta na parkovišti Černý Most a pak ještě o cestu metrem na Jiřího z Poděbrad, odkud to na letní scénu už bylo jen pár kroků. Na žádné větší procházení po Praze ani před divadlem ani po divadle to tentokrát nebylo, neb počasí už večer moc nepřálo, dokonce během představení slušně zapršelo. Ale to jsme pocítili jen zvukově, neb zdejší letní scéna má poměrně bytelnou střechu. Takže původně zvažovaná procházka z Křižíkovy tunelem pod Vítkovem až pod žižkovskou věž při cestě do divadla resp. obráceně z divadla na metro musíme nechat na jindy.  Představení jsme si ale užili a jak to tak vypadá, neměla by to být letos poslední návštěva pražské letní scény v letošním divadelním létě. Teď by mohla přijít na řadu třeba ta na Vyšehradě.  

Český Krumlov aneb nejen divadlo s otáčivým hledištěm

Na počátku všeho byl dotaz, jestli by se mi líbilo navštívit otáčivé hlediště divadla v Českém Krumlově. Souhlasná odpověď dala věci do pohybu a narozeninový dárek nejen na návštěvu divadla, ale i na krátký pobyt ve městě nejen za účelem si s divadlem užít i město se svými pamětihodnostmi a atmosférou. Cesta byla v pohodě, vlastně takové opakování naší nedávné cesty na Lipno a zpět. A jelikož přálo počasí, hned po ubytování jsme vyrazili na prohlídku historického centra. Nejen za účelem pořízení prvních obrázků a prvních zážitků, ale i pro doplnění energie s posezením na nějakém zajímavém místě. Nedaleké náměstí Svornosti tomu svou nabídkou naprosto vyhovělo. Čtvrtek už byl o dopolední procházce po dalších zajímavých místech, polední voroplavbě po Vltavě historickou částí města, odpolední "siestě" ve městě zakončené návštěvou Muzea voroplavby a výstupem na věž bývalého kostela sv. Jošta. To vše doplněné ještě chvilkou v hotelovém wellness, aby po večeři už následovala procházka do zámeckých zahrad a o půl desáté večer  začátek divadelního představení. Musím uznat, že zpočátku to, že s člověkem "otáčejí" za účelem sledování děje na různých místech, byl v první chvíli pochopitelně trošku nezvyk. Jak jinak, když to bylo poprvé, ale vše se "zlomilo" asi po pár minutách. Sice s tím otáčením se to na chvilku "zadrhlo", když se otáčivé hlediště zaseklo a byla krátká přestávka za účelem odstranění poruchy. ale jelikož si asi všichni určitě přáli, aby se hlediště zase otáčelo, povedlo se závadu poměrně rychle odstranit a pak už nebránilo nic si ten dvojitý zážitek, tedy z prostředí a divadelního představení, užít. Tím, co ještě všechny ty čtvrteční zážitky umocnilo, byla skoro už půlnoční půlhodinová cesta zámeckými zahradami přes areál zámku vnitřním městem zpět do hotelu, když sice zpočátku šel člověk v davu návštěvníků divadla, aby od Lazebnického mostu už kolem nebylo ani živáčka. V pátek už zbývalo jen si trochu přispat, nasnídat se a před jedenáctou opustit hotel. Auto na nás ty dva dny čekalo na nedalekém parkovišti P5, aby po třech hodinách jízdy následovala ještě krátká zastávka za účelem zakoupení něčeho hotového k pozdnímu obědu, a pak už čekalo jen uvítání Bakym a víkend před námi. Tentokrát bez nějakých zvláštních plánů. To ale platí jen pro tento víkend, neb na začátku týdne už opět čeká Praha, tentokrát s oslavou jedněch narozenin a poté i Hvězdné léto pod žižkovskou věží. P.S. Ten obrázek v tím stolem plným nádobí je taková momentka od snídaně, jak tam jednomu páru na letní terase hotelu Růže chutnalo. V čase jeho pořízení těch prázdných talířků bylo na stole už třináct a s dvěma dalšími byli na cestě od snídaňového bufetu. Zda u toho skončili, to už ale nevím, neb snídaně nebyla pro nás tím hlavním bodem pátečního dopoledne, neb nebylo nač čekat, abychom se vyhnuli páteční dopravní špičce v a kolem Prahy.